Neviditelný pes

HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (55)

17.10.2018

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Například na mnohé generace českých lékařů anatomů v minulých staletích můžeme být právem hrdi. V předchozím dílu jsme vzpomněli vynikajícího českého anatoma profesora MUDr. Jana Janošíka, dnes si připomeneme jeho vynikajícího žáka, asistenta a spolupracovníka, profesora MUDr. Karla Weignera (1874-1937).

Osobnost Karla Weignera je v historii naší země naprosto neopominutelná a vše, co tento muž na sklonku devatenáctého a v první třetině dvacátého století na oltář vlasti položil, je neuvěřitelné a pro mnohé i nemožné. Jeho vysokou odborností v mnoha směrech, jasnozřivostí, obětavostí, předvídavostí, poctivým vlastenectvím, kultivovanou společenskou angažovaností a hluboce lidskými vlastnostmi a činy, patří mezi ty, které nemůžeme nikdy zcela docenit a u nichž objevujeme stále nové přínosy a fakta, někdy i dech beroucí. Pouze si (bohužel) můžeme povzdechnout, jak nám osobnosti jemu podobné, v dnešní době velice citelně scházejí.

Weigner 1

Akademický malíř Milan Med (1910 - 2010) pracoval v letech 1960-1990 v Anatomickém ústavu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zde mimo jiné namaloval portréty bývalých přednostů ústavu. V roce 1974 vznikl i tento obraz profesora Karla Weignera.

V zednářské Národní Veliké lóži Československé, jejímž byl velmistrem od roku 1931, měl přezdívku Dafer. Když ovšem přebíral tuto funkci od svého kolegy profesora Syllaby, bylo mu šestapadesát. Měl za sebou úžasnou kariéru lékařskou. Posuďte sami: Ještě jako student medicíny publikoval v roce 1897 spisek s názvem „Mor dýmějový“ a od té doby nepřestal psát, publikovat a vydávat každým rokem desítky odborných knih a článků. V roce 1898 promoval, tři roky poté habilitoval. Mezitím stačil procestovat Německo, Švýcarsko, Italii, Maďarsko a další země, v nichž studoval činnost jejich anatomických ústavů a vybavení piteven. V roce 1904 byl jmenován docentem a dva roky poté, tedy osm let po promoci, byl jmenován mimořádným profesorem. V roce 1912 se po profesorech Václavu Steffalovi (1841-1894) a Janu Janošíkovi (1856-1927) stal třetím řádným profesorem anatomie na české lékařské fakultě. V průběhu posledního roku první války pomáhal vybudovat anatomický ústav Sofii (v červnu 1918 byl jmenován řádným profesorem jejich lékařské fakulty), v letech 1921-1922 založil anatomický ústav v Bratislavě a jeden čas ho také vedl. V roce 1926 se stal velice důstojným nástupcem svého učitele profesora Janošíka ve funkci přednosty anatomického ústavu. Aby toho nebylo málo, byl v letech 1922 a 1931 zvolen děkanem lékařské fakulty a v roce 1936 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. A stále nepřetržitě desítky let přednášel, zkoušel, pitval, publikoval i v zahraničí a přednášel i mimo univerzitní půdu. Počátkem století se stačil oženit s Annou rozenou Rypáčkovou, která ho ráda doprovázela i na studijních cestách. V letech 1902 a 1903 se jim narodily dcerka Anna a Julie.

Weigner 2

A tohle jsou dvě podoby profesora Weignera. První je civilní a druhá ho představuje jako Sokola. Nikoli náhodou. Sokol byl druhou a velice silnou láskou tohoto muže. Přes ideu sokolskou dospěl již jako student k upřímnému a nefalšovanému vlastenectví.

Jeho znalosti a badatelská činnost ho přivedly k tělovýchově sokolské. Byl poradcem pro otázky tělovýchovy při ministerstvu zdravotnictví, vedl vzdělávací kurzy učitelů tělocviku na středních školách a od roku 1921 byl členem vinohradské sokolské jednoty. Mimo jiné v roce 1913 vedl českou delegaci na první mezinárodní kongres tělesné výchovy v Paříži.

Od roku 1923 byl členem předsednictva Československé obce sokolské, podílel se na přípravě VIII. všesokolského sletu v roce 1926 a vydal i několik spisů týkajících se sokolských programů. S Renatou Tyršovou založil během první války spolek „Tělocvičné muzeum“, jemuž předsedal, a především jeho zásluhou byly zachráněny mnohé vzácné památky sokolské. Svého času také napsal: “Veškerá výchova sokolská musí být prodchnuta duchem vlastenectví …z ducha vlasteneckého prýští jeden zdroj síly národa…“ Fráze? Inu, kéž by bylo v dnešní politice více opravdových sokolů.

Pan profesor byl také aktivním podporovatelem skautingu. V roce 1919 vydal například zajímavý velice poučný spis „Skauting v rámci tělesné výchovy“. Koncem roku 1924 se Česká fotbalová asociace zabývala organizováním sportovních lékařů a založila k tomu účelu zdravotní odbor. V prosinci 1928 se v Československu konal I. sjezd sportovních lékařů, na němž měl jeden z hlavních referátů profesor Weigner. A byl také v letech 1923-1927 starostou Královských Vinohrad za Československou národně demokratickou stranu a nevykonával tuto funkci pouze formálně.

Mohlo by se zdát, že doktor Weigner byl nějaký suchar. Zdaleka nikoli. Proto o něm na jednom z karnevalů pořádaných spolkem českých mediků vznikl i popěvek tohoto znění (zpívá se na melodii Gaudeamus igitur) a funguje to: Máme prima rektora * Magnificens Weignera* Na plese byl prorektorem * Všechny dívky proved´ kolem * Neb jest velký demokrat.

Weigner 3

Svobodné zednářství je u nás bohužel stále ještě opředeno většinou nepravdivými mýty. Svobodní zednáři věří v bratrství lidí na celém světě, chtějí žít lépe a pomáhat druhým. Velkým Mistrem Národní Velké Lóže Československé byl třikrát v letech 1931-1937 bratr Karel Weigner.

Profesor Weigner převzal kladivo (funkci) po profesoru Ladislavu Syllabovi (1868-1930), s nímž ho pojilo nejen přátelství, ale také společné členství v Československé národní demokracii. Profesor Syllaba byl již v roce 1914 členem přípravného výboru, který si předsevzal založit v Praze českou zednářskou lóži. Mnoho významných českých osobností bylo předtím členy lóží v jiných zemích. V monarchii bylo od roku 1795 zednářství (podobně jako za obou totalitních režimů) totiž zakázáno. Mezi svobodné zednáře v naší historii patřil i Mucha, Štefánik, Rašín, Gellner, bratři Čapkové, Křižík, Palacký, Švehla, Tusar, Dyk, Purkyně a mnozí další. Založit moderní českou zednářskou lóži se nakonec v listopadu 1919 podařilo. Posléze vznikaly další. Základní zednářské myšlenky zlepšovat sebe sama a působit i na druhé, propagovat zásady humanitní, vysoce mravní a vytvářet podmínky vlastního sebepoznání, sebevýchovy a harmonického žití, to bylo zcela v souladu s životní filozofií Karla Weignera.

Weigner 4

Ještě v létě 1937 navštívil profesor Weigner s chotí Annou tradiční květinovou slavnost mediků…Jeho mimořádně vysoká postava byla k nepřehlédnutí i při několikakilometrové pouti smutečního pohřebního pochodu v den pohřbu T. G. Masaryka dne 21. září 1937. To byl již pan profesor vážně nemocen, avšak účast na pohřbu muže, jehož si vysoce vážil, vynechat nemohl a nechtěl…

Člověka pochopitelně napadne, jak se stane, že kluk, později středoškolský student z Třebíče, vyroste v tak úžasnou osobnost. Jistě, něco je dáno geneticky, ale to ostatní?

Tatínek Karel Weigner starší byl učitel, pocházel z Brtnice a jeho první učitelskou štací byla škola v nedalekém Batelově. V té době lidé o sobě hodně věděli, takže když v roce 1877 hledali v Třebíči, (vlastně zase nedalekém, protože z Batelova do Třebíče to není ani padesát kilometrů) správce obecné školy, nabídli tu funkci učiteli Weignerovi. A tak se rodina i s tříletým Karlem stěhovala do Třebíče. Byli slavnostně uvítáni 24. února 1877; třebíčtí byli rádi, že mezi ně přibyl další učitel – vlastenec.

V té době se v Třebíči usilovalo o rozhodné projevy národního (českého cítění) postavené proti snahám germanizačním. Byl otevřen Národní dům a zřízeno české gymnázium (o jehož český profil byly v počátcích sváděny složité volební boje). Ve spolkovém životě města se prosazuje jednota Sokol, začínají vycházet regionální noviny, v roce 1886 se městu dostalo přímého železničního spojení se světem. Rok předtím bylo na dnešním Karlově náměstí postaveno sousoší sv. Cyrila a Metoděje.

Karel Weigner v Třebíči vychodil obecnou školu (v té době se již projevilo je úžasné nadání pro kreslení) a začal studovat na třebíčském gymnáziu. Zde měl eminentní zájem především o přírodní vědy, zejména o bakteriologii, a proto se rozhodl v budoucnu pokračovat ve studiu medicíny. Avšak byl zde ještě jeden významný moment. V Třebíči se budoucí profesor Weigner stal zaníceným svědkem a později stoupencem realizace myšlenky sokolské v praxi. Sokolská jednota byla v Třebíči zakládána třikrát, prvé dva pokusy v letech 1863 a 1872 byly neúspěšné. V červnu 1882 se myšlenky založení Sokola ujal městský lékař MUDr. Vítězslav Manna (první starosta jednoty) s pomocí dalšího lékaře doktora Voříška (jednatele a později náčelníka Sokola Třebíč). První valná hromada se konala v červnu 1883. V tu dobu se vrací do Třebíče místní rodák a učitel tělesné výchovy, zanícený hudebník Jan Máchal. O dva roky později začíná Karel Weigner studovat na gymnáziu, které ukončí maturitní zkouškou v roce 1893. A jeho učitel tělocviku, sokol Jan Máchal (budoucí náčelník jednoty a zakladatel třebíčských sokolských tamburašů) ho přivede do sálu Národního domu, kde se konají dvakrát týdně pravidelná cvičení, vznikají divadelní soubory, organizují se turistické výlety a hlavně – debatuje se. 17. července 1887 byl v Třebíči slavnostně odhalen sokolský prapor. Na slavnost přijelo přes sedm tisíc lidí z Moravy a z Cech, přijeli i krajané z Vídně. To byl pro mladého gymnazistu nezapomenutelný zážitek.

V roce 1892 byla ve městě postavena sokolovna. Staviteli Josefu Herzánovi se to podařilo za pouhých 169 dní. Dnes nemyslitelné. Na ni profesor Weigner vzpomínal, když navrhoval v roce 1930 k vybudování rozsáhlý komplex budoucího Státního Tyršova tělovýchovného ústavu. Jenže v tu dobu již neměla republika na takové projekty peníze. Neměla je totiž ani na potřebnou výzbroj pro armádu a zdaleka nepatřila mezi deset ekonomicky nejvyspělejších zemí světa, jak se dnes ještě někteří naivní politici domnívají.

Weigner 5

Ještě než se Karel po maturitě přestěhoval do Prahy, zúčastnil se v srpnu 1893 velkého župního sletu právě v Třebíči. A tak do Prahy přijíždí na studium medicíny nejen zanícený stoupenec myšlenky sokolské, ale upřímný vlastenec, propagátor tělesné výchovy. Přijíždí s vědomím, že lékaři a učitelé mohou udělat hodně pro zdraví národa nejen léčením a vyučováním. Ale také prací veřejně prospěšnou občansky i zdravě národnostně angažovanou tak, aby i v této oblasti nebylo nikomu křivděno.

Tak se Karel Weigner choval i celý další život. Ve dvacátých letech se ostře postavil proti jakýmkoli náznakům zvrhlých rasových teorií a podobných nesmyslů. Ale na rozdíl od svého učitele profesora Janošíka, vřele uvítal vznik samostatného československého státu.

Budoucím studentům medicíny zanechal profesor Weigner úžasné dědictví. Jeho pětidílná „Topografická anatomie“ vyšla v několika vydáních a stala se základem studia anatomie a lékařství na desítky dalších let. Říkávalo, se, že „když něco nevíš, najdeš to ve Waignerovi“.

V úvodu jejího původního vydání profesor MUDr. Karel Weigner napsal: „Studium anatomie lidského těla má za svůj konečný cíl studovati tělo živoucí, jeho vývoj a účel, vnikati do zařízení, kterými se funkce vykonávají a řídí. Tímto hlediskem se anatomie vyprostí z toho, aby byla oborem vědním sama o sobě a pro sebe a stane se zato vědou živou, která chce složiti zájmům všech odvětví věd lékařských a praktickému léčení…“.

Tento muž nebyl jen pouhým anatomem. Rozuměl také lidským duším a vytvářel podmínky pro konání dobra. Není náhodou, že nejúspěšnějším studentům medicíny je každoročně předávána „Cena profesora MUDr. Karla Weignera“.

Karel Weigner zemřel 20. listopadu 1937, poslední rozloučení s ním se konalo o čtyři dny později v Pantheonu Národního muzea za účasti jeho studentů, kolegů mnoha představitelů státu a institucí a všech těch, kterým svou prací obohatil jejich životy. Ač fyzicky již nepřítomen, činí to nám všem i dnes. Obohacuje nás příkladem erudovaného vědce, zaníceného vlastence, laskavého učitele a svědomitého občana. Pouze se musíme umět k takovým lidem nejen v myslích, ale i v praxích vracet. Jenže, jak to udělat, když většina národa o takových lidech zhola nic neví?

Příště: profesor MUDr. Václav Treitz



zpět na článek