Kdo se dnes večer podívá na oblohu, uvidí ještě letní souhvězdí. Ba co víc, nebe od září do listopadu jakoby zamrzne. Ve chvíli, kdy se setmí, je poloha souhvězdí vůči obzoru pořád stejná. Noci se totiž rychle prodlužují, stmívá se každý den dříve, což téměř přesně kompenzuje posun Slunce mezi hvězdami způsobený obíháním Země.
Když se však budeme dívat pokaždé ve stejnou dobu, třeba o půlnoci, zjistíme, že k žádnému zastavení nedošlo – souhvězdí se neustále posouvají, podléhajíce střídání ročních období. Až najednou, poslední víkend v říjnu, v obloze nějak „hrkne“ a všechny hvězdy jakoby poskočí. To máme na svědomí my, lidé. Hvězdy totiž vůbec nic netuší o tom, že si tady na Zemi šibujeme s hodinami tam a zpátky, a tuto naši pošetilou činnost ignorují. Takže vlastně nehrkne v obloze, ale v našich časomírách. Většina z nás si to ani neuvědomuje.
Dokonce i kolegové z planetária protestovali, když jsem projekční systém připravoval na ukazování aktuálního vesmírného dění. „Vždyť to máš špatně,“ upozorňovali mě. „Máš tam jednu hodinu ráno místo půlnoci.“ Ale já to měl dobře. Půlnoc totiž nastává ve 25 hodin takzvaného letního času. To, jak jsem tedy zjistil, nevnímá ani leckterý astronom, natož počítač. A tak jsem použil trik s jednou hodinou ráno následujícího dne.
Ve zmatkování s měřením času máme tradici sahající hluboko do minulosti. V Hradci Králové je Bílá věž a na ní hodiny, jejichž velká ručička je hodinová a malá minutová. Je na tom něco špatně? Samozřejmě, že není. Dříve stroj na věži ukazoval jen hodiny a rafiji měl jednu. Musela být viditelná z dálky, proto byla hodně dlouhá. Pokrok ale zastavit nelze, takže když jsme začali spěchat, namířili jsme sami proti sobě zbraň zvanou minuty, abychom uměli co nejpřesněji určit, o kolik jsme něco nestihli a jaké máme zpoždění. A na Bílé věži přibyla druhá, minutová rafije – kratší než ta hodinová. Nejspíš proto, aby netrčela ven z ciferníku. A kromě toho – latinské slovo minuta znamená česky „malá“! Tak proč by měla být větší? Nejen přespolní, i mnozí místní jsou z toho úplně vedle. A nejen o hodinu.
Zvony katedrály svatého Petra v Brně zase odbíjejí poledne už v 11 hodin. Podle pověsti tak činí od obléhání města za třicetileté války. Když jsme k tomu ve dvacátém století přidali letní čas, zvoní v Brně poledne vlastně v deset hodin ráno astronomického času daného pohybem Slunce po obloze. A pravé poledne je pro změnu až ve 13 hodin onoho „letního času“, který jsme si nastavili na hodinkách.
Homo sapiens je zkrátka živočich, který umí účinně komplikovat chod jakýchkoli přírodních procesů, které by bez něj fungovaly hladce a bez problémů. Nezbývá, než doufat, že dojde-li opravdu ke zrušení toho nesmyslu s posouváním hodinek, podaří se nám v těch zmatcích zachovat normální středoevropský čas a nezasekneme se o hodinu vedle.
LN, 6.10.2018
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária hl.m. Prahy