ASTRONOMIE: Velká opozice
Na konci měsíce to budeme mít k Marsu – jak říkává jeden můj kolega – co by kamenem dohodil a zbytek doletěl raketou. Konkrétně poslední červencový den nás od rudé planety bude dělit jen něco přes 57 milionů kilometrů. Blíží se totiž velká opozice. Mars se při ní nachází na naší obloze naproti Slunci. Když zapojíme trochu bujné fantazie, snadno si představíme, že je tím pádem v prostoru na stejné straně od Slunce jako Země. Obě planety se takto setkají vždy po dvou letech a přibližně dvou měsících – a vždycky jsou si při tom nejblíž.
Evropská sonda Mars Express nad povrchem Marsu
Jenže každé to nejblíž je jiné. Planety v prostoru totiž opisují elipsy, nikoli kružnice, přičemž trajektorie Marsu je výrazně protáhlejší než naše. Hodně tak záleží na tom, kdy a kde k setkání dojde.
Pokud vyjde opozice na srpen, přiblížíme se na necelých 56 milionů kilometrů. To se stalo v roce 2003 a stopy té události můžeme sledovat dodnes v podobě hoaxu o Marsu větším než Měsíc. Pokud se ovšem Mars a Země setkají na stejné straně od Slunce v únoru, dělí je od sebe 101 milionů kilometrů. Pro názornost: největší možná vzdálenost obou planet činí něco přes 400 milionů kilometrů. Potenciální kolonizátoři Marsu či pěstitelé brambor by tedy měli pečlivě vybírat, kdy se rozhodnou vydat na cestu. Opozice, při nichž je Mars nejblíž – a které proto nazýváme velkými –, se z tohoto pohledu zdají být nejvýhodnější.
Také pro nás, kteří se raději pokocháme pohledem na Mars ze Země, je velká opozice, na niž dojde jednou za 15 let, důležitá. Planeta je při ní na naší obloze nejjasnější a dalekohledem na jejím povrchu uvidíme nejvíce detailů. Celá staletí se astronomové soustředili na tato mimořádně příznivá období, aby využili postupně se zdokonalujících přístrojů k novým a novým objevům. Například během velké opozice v roce 1894 začal americký astronom Percival Lowell svým zbrusu novým velkým čočkovým dalekohledem usilovně zkoumat a zakreslovat „kanály“, které na Marsu objevil italský astronom Giovanni Schiaparelli. O rok později vydal Lowell mapu planety se stovkami zavlažovacích kanálů, aby se nakonec při následující velké opozici v roce 1909 díky první generaci teleskopů se skleněnými zrcadly podařilo objevit, že kanály nebyly ničím jiným než kolektivní halucinací.
Do opozice se dostávají všechny planety, které obíhají okolo Slunce ve větší vzdálenosti než Země. Z těch viditelných bez dalekohledu se to týká ještě Jupiteru a Saturnu. Čím je však planeta dále, tím menší je výsledný efekt na naší obloze – a tím méně je tato situace atraktivní pro případné cestovatele či kosmické sondy. Například Saturn byl v opozici a nejblíže Zemi minulý týden. A přitom je na obloze docela nenápadný. Vypadá jako jedna z mnoha hvězd v okolí. Nejmenší vzdálenost totiž v případě Saturnu činí 1,3 miliardy kilometrů – a lepší už to opravdu nebude. Není holt nejblíž jako nejblíž. Jenom Mars umí být nejblíž s velkou parádou.
LN, 7.7.2018
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária hl.m. Prahy