HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (41)
Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.
Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli. Odkaz profesora dr. Med. Františka Jana Mošnera (1797-1876) se vine jako červená nit českými dějinami od počátku 19. století až do dnešních dnů.
V oněch dávných dobách měl náš národní život štěstí na štědré mecenáše a filantropy. Což se bohužel o dnešku nějak moc říci nedá. A tak když se tehdy svého času svěřil konopišťský zahradník Franz Moschner majiteli panství Františku Josefu z Vrtby (1759-1830), že jeho nadaný syn František Jan by chtěl být lékařem, prohlásil pan hrabě, že zahradníkova syna velice rád na studiích medicínských materiálně příznivě podpoří.
František Josef hrabě z Vrtby byl mimo jiné i nejvyšší zemský maršál, nejvyšší dědičný komoří Království českého a rytíř toskánského řádu sv. Štěpána. Ale hlavně ve stejné době, kdy podporoval na studiích budoucího vynikajícího chirurga, porodníka a profesora olomoucké univerzity Mošnera (tehdy se psal ještě Moschner), spoluzakládá „Spolek na podporu umění hudebního v Čechách“, ze kterého vznikla v roce 1808 později proslulá Pražská konzervatoř. Té hrabě věnoval mnoho divadelních kostýmů a dekorací, poskytl jí i malé divadélko umístěné v zahradním domku jeho paláce v Hybernské ulici a financoval jeho osvětlení a zařízení hlediště. Konzervatoř podporoval až do své smrti.
Antonín Jan Jungmann by v roce 1850 povýšen do rytířského stavu
A tak vesnický kluk, který se narodil v Dolní Mrači (Podmračí) a na základní školu chodil denně hodinu pěšky do Poříčí nad Sázavou, byl v roce 1926 na Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze slavnostně promován jako magistr porodnictví a doktor medicíny a chirurgie. Jeho profesorem na univerzitě byl Antonín Jan Jungmann (1775-1854) mladší bratr znamenitého českého vlastence a jazykovědce Josefa Jungmanna (1773-1847). Profesor Antonín Jungmann byl velice významnou osobností českého porodnictví a „nakazil“ tím i svého žáka. V době Mošnerových studií (od roku 1811 byl Jungmann na pražské fakultě profesorem teoretického a praktického porodnictví) Jungmannova „porodnická škola“ získala věhlas v celé Evropě. Porodnictví jako samostatný obor bylo na pražské univerzitě zavedeno až v druhé polovině 18. století. Prvním profesorem porodnictví se v roce 1759 stal J. H. Ruth.
Jan Antonín Jungmann založil na fakultě pozdější rozsáhlou vědeckou knihovnu, publikoval knihy o porodnictví (babictví) a nechal zmodernizovat pražskou porodnici. Málo se ví o tom, že byl vlastně spoluautorem Jungmannova česko-německého slovníku. Výrazným nástupcem Jungmannovým na pražské lékařské fakultě se stal profesor F. A. Kiwisch (1814-1852), který je právem považován za zakladatele světové gynekologie, jako samostatného lékařského oboru. V té době se na pražské lékařské fakultě v porodnictví školili lékaři z Německa, Rakouska i za dalších evropských států, dokonce i z USA. V roce 1847 zde studovalo 69 zahraničních studentů. Během více než čtyřicetileté univerzitní praxe Antonína Jungmanna prošlo oborem porodnictví na jeho fakultě 22 000 studentů a 8 200 porodních babiček. Tím bychom se měli chlubit, ale moc o tom nevíme. A nepíšeme.
Po praxi v porodnici a ve funkci praktického lékaře v Benešově, byl v roce 1829 Jan Mošner jmenován (i díky renomé, které si získal u Jungmanna v Praze) profesorem porodnictví a chirurgie lékařských studií olomoucké univerzity. Tato starobylá univerzita (založena 22. prosince 1573), přečkala mnohé krušné chvíle, leč vždy jakoby svítila Moravě na cestu. Někdy i Čechám a Slezsku. V době nástupu profesora Mošnera nesla název Františkova univerzita (1827-1860). Již v roce 1837 vydal František Jan Mošner učebnici porodnictví, druhé vydání v roce 1848 pod názvem Babictwj, čili Umění porodnické.
Moschner se již píše František Jan Mošner…
V Olomouci prožil profesor Mošner nejkrásnější léta svého tvůrčího i osobního života. Žil zde až do roku 1875, kdy odešel na odpočinek a přestěhoval se ke své nejstarší dceři do Kroměříže. V moravské metropoli však zanechal velice výraznou stopu. V letech 1834 – 1835 byl rektorem univerzity, mezitím byl i ředitelem nemocnice, porodnice a nalezince. Což ho trochu uspokojilo, protože v roce 1860 těžce nesl zrušení univerzity. Ale nepředbíjejme. V roce 1848 podpořil výrazné české vlastenecké aktivity. Na univerzitě spolupracoval například s českým vlastencem, lékařem a přírodovědcem profesorem Janem Helceletem (1812-1876). Ten byl mimo jiné i profesorem Georga Mendela (1822-1884). Byl také zakladatelem první sokolské jednoty na Moravě. V roce 1847 přišel na olomouckou univerzitu další student profesora Antonína Jungmanna, filozof a publicista Ignác Jan Hanuš (1812-1869). Tito dva muži spolu s profesorem Františkem Janem Mošnerem patřili k předním členům tzv. Slovanské lípy:
profesor Ignác Jan Hanuš
profesor František Jan Mošner
doktor profesor Jan Helcelet.
Slovanská lípa jako spolek bojující za národní uvědomění vznikla sice 30. dubna 1848 v Praze, avšak později byla prohlášena za celozemskou politickou organizaci (Jednota lip slovanských) a měla řadu poboček v mnoha českých i moravských městech. Olomouc patřila k prvním z nich, díky aktivitám mužů výše zobrazených. V té době se profesor Mošner velmi úzce spřátelil také s profesorem Aloisem Vojtěchem Šemberou, který svého času přednášel na olomoucké univerzitě i dějiny české řeči a literatury.
V Olomouci se pan profesor také oženil. S manželkou Kateřinou (1803-1890) měli dvě dcery. Marii (1832-1901) a Emilii (1839-1900). V letech 1831-1833 bydlel například na Horním náměstí č. p. 11, kde je dnes známá kavárna Cafe Mahler. Na další stránce je fotografie tohoto domu z produkce olomoucké filiálky vídeňského fotoateliéru A. Pichler & company. V letech 1840-1848 bydlel pan profesor ve Škarniclově domě na Dolním náměstí, v němž později byly některé první třídy budoucího olomouckého Slovanského gymnázia, založeného oficiálně v roce 1867, protože dům později na doporučení profesora Mošnera zakoupila Občanská beseda.
V roce 1836 s profesor Mošner rozhodl, že jeho nejstarší dcera Marie, které byly v té době čtyři roky, potřebuje domácího učitele češtiny. Univerzitní kolega a vlastenecký přítel Alois Vojtěch Šembera (1807-1882), dodnes nedoceněný český pedagog, mu doporučil gymnazistu zajímajícího se o český jazyk, sedmnáctiletého Jana Kozánka (1819-1890). Tento mladý muž, pozdější excelentní právník a horlivý vlastenec a zastánce politiky české na Opavsku, se své funkce domácího učitele ujal horlivě a zastával ji až do 31. července 1844. Tedy plných osm let. O sedm let později požádal pana profesora o ruku jeho půvabné dcery.
Tchán i Kozánkův učitel a Mošnerův přítel Šembera si o tom dopisovali své, leč nakonec se tak stalo: 29. října 1851 si vzal JUDr. Jan Kozánek, v červenci 1851 jmenovaný státní notář pro město Kroměříž, za ženu slečnu Marii Mošnerovou. Manželství bylo šťastné. Měli spolu dva syny. Starší Karel Kozánek (1853-1941) šel zcela ve šlépějích otcových a je mimochodem dědečkem známého a současného českého politika, disidenta, signatáře Charty 77 Ing. Petra Kozánka (*1949). To jsou ty červené nitky.
Za zmínku stojí i to, že častým hostem u Kozánků v Kroměříži byl také Antonín Dvořák. Když v tomto městě koncertovalo Florentinské kvarteto, které sem pozval další mecenáš, šlechtic Rudolf Thurn Taxis, přítel Bedřicha Smetany, obrátil se tehdy Karel Kozánek na Antonína Dvořáka, zda by nemohl napsat pro toto kvarteto nějakou ryze českou skladbu. Umělec vyhověl a sepsal „Kvarteto Es dur op. 51“.
Alois Vojtěch Šembera
Pohled na Horní náměstí v Olomouci v polovině 19. století. Ve středu snímku dům č. 11 (dnes v přízemí Café Mahler) v němž profesor Mošner v letech 1831-1833 bydlel. V Olomouci je po něm dodnes pojmenována ulice (Mošnerova) nedaleko Fakultní nemocnice.
Je zajímavé, že život tohoto znamenitého lékaře a porodníka přitahoval i další osobnosti. Například výborný český historik, básník a prozaik Jiří Morava (1932-2012), který neustále veřejně „urážel KSČ a soudruha prezidenta Novotného“, až nakonec emigroval a stal se rakouským spisovatelem, absolvoval v roce 1956 brněnskou filozofii diplomovou prací o Františku Janu Mošnerovi a o podobnosti jeho díla Pěstounka s Babičkou Boženy Němcové. Jiří Morava bylo ovšem pseudonym, za nímž se skrýval Jiří Vlk, syn brněnského továrníka a spolumajitele firmy Alpa. Co zajímalo tohoto muže na životní dráze profesora Mošnera? Ten totiž v roce 1851 vydal spis pod názvem „Pěstounka, čili způsob vychovávání dítek mimo školu“.
Mimo to, že autor popisuje reálie školy v Poříčí nad Sázavou v letech 1804-1810 v budově dnešní fary u kostela sv. Havla, kam se do jedné třídy vešlo neuvěřitelné množství dvou stovek žáků, je Mošnerovo dílko věnováno především ženě Dorotce, vdově po vojákovi a obyvatelce Mrače, autorova rodiště, která ve svém volném čase vychovávala místní děti. V knize se střídají různé tradice, hry a zábavy týkající se čtyř ročních obdob. Ale objevuje se zde i veliká ženská, žebračka Bláznivá Barka, kterou místní straší svoje děti.
Literární historik Václav Tille (1867-1937) v několikrát přepracované knize Božena Němcová uvádí, že náhoda jí poskytla vzor pro uspořádání látky knihy Babička, když poznala pedagogický spis doktora F. J. Mošnera Pěstounka… Je to možné, tento názor (zejména také pokud se dějových podobností týče) sdílejí i někteří další literární vědci. Ovšem olomoucký publicista a pedagog František Všetička vidí v Dorotce spíše sestru autorovu, která mu pomáhala s výchovou dětí…
Byla to složitá doba. Když pětadvacetiletý právník Jan Kozánek skončil 31. července 1844 Mošnerů s úlohou domácího učitele češtiny páně profesorovy dcery Márinky (Marie) netušil, že se o sedm let později stane jeho ženou. Ale k ukončení domácího vyučování věnoval své tehdy dvanáctileté žačce neumělou báseň, avšak česky napsanou. Začínala slovy: Znám já v národní zahrádce, poupě krásné nadané, od dobrého zahradníka, laskavě pěstované… Profesor Mošner rozhodně dobrým zahradníkem byl, nejen vůči svým dětem, ale i vůči svým studentům a čtenářům.
V roce 1860 rozhodl císař František Josef I. o zrušení c. k. Františkovy univerzity v Olomouci Napříště zde zůstala toliko byť honosně pojmenovaná Císařsko-královská teologická fakulta s právem promočním. Pouhých dvanáct let po národních aktivitách místních studentů a profesorů v roce 1848. Někteří si možná onu spojitost neuvědomili. Bylo třeba delšího času a dalších vlasteneckých aktivit vyvíjených později například vnuky páně profesorovými. Oba právníci, Sokolové a mecenáši. Karel Kozánek (1853-1941) v Kyjově, Emil Kozánek (1856-1927) coby pokračovatel otcův v Kroměříži.
JUDr. Jan Kozánek, Mošnerův zeť, spoluzakládal v roce 1882 v Kroměříži české gymnázium. Stál za mnohými jinými vlasteneckými aktivitami a vedl k tomu i své děti. Vpravo rodinná hrobka na kroměřížském hřbitově. Odpočívá zde rovněž profesor dr. Med. František Jan Moškoř. Jeho jméno je vlevo na druhém řádku.
Příště: MUC. RNDr. Emanuel Purkyně