HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (22)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Želešice jsou malá obec v okrese Brno venkov. Zajímavá je historie její školy. K prvnímu září 1926 zde byla otevřena česká menšinová škola (zatím v pronajatých prostorách) a 8. září 1935 byla otevřena česká menšinová obecná a měšťanská škola v krásné nové budově. Škola byla tehdy pojmenována po bývalém výkonném řediteli kanceláře Ústřední matice školské Františku Bělehrádkovi. Ústřední matice školská vznikla 15. listopadu 1880 a jejím hlavním cílem byla podpora českého školství. Profesor JUDr. František Bělehrádek (1867-1935), rodák a čestný občan obce Rozseč nad Kunštátem. byl jejím ředitelem od roku 1896 a udělal nesmírně mnoho pro rozvoj českého školství v Čechách i na Moravě. Mimo jiné byl i členem Mafie (po roce 1918 byl vyznamenán řádem „Za osvobození“), která připravovala vznik samostatného československého státu.

František Bělehrádek

Přejmenování školy v Želešicích se bohužel nedočkal. Zemřel pět měsíců před jejím otevřením dne 7. dubna 1935. Jenže pak přišla okupace, po ní komunistický převrat a želešická škola se bohužel již nikdy ke svému původnímu názvu nevrátila.

Byla to zvláštní, v mnohém otřesná doba. Ta mimo jiné také neumožnila, aby ve své rodné zemi mohl dál svobodně pracovat syn Františka Bělehrádka, profesor MUDr. Jan Bělehrádek (1896-1980), lékař, biolog, filozof, politik a rektor Univerzity Karlovy (1945-1946). Poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za sociální demokraty nemohl mimo jiné unést zradu Zdeňka Fielingera (1891-1976), Ludmily Jankovcové (1897-1990) a dalších (sloučení sociálních demokratů s KSČ v červnu 1948) a odešel definitivně do exilu. V květnu 1980 umírá v Londýně s vírou, že jednou bude i jeho země svobodná. Choval se tak vždy. Jakkoli bylo jeho jméno v Československu cíleně vymazáváno z historie a z vědomí národa. V Londýně mimo jiné aktivně pracoval i v exilové sociální demokracii, avšak pochybuji, že by někdo z dnešních českých sociálních demokratů o něm něco věděl. Bohužel.

Již na smíchovské reálce byly Janovou vášní přírodní vědy. Dokonce si sestavil vlastní mikroskop (tedy spíše jakýsi amatérský drobnohled) s nímž podnikal výlety do botaniky. A získal zde velice vřelý vztah k jazykům, nejvíce si zamiloval francouzštinu. V říjnu 1916 se zapsal ke studiu na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Když v červnu 1922 promoval, měl za sebou již praktika v pražském Fyziologickém ústavu. Během studií na něj silně zapůsobily přednášky vynikajícího biologa profesora Bohumila Němce (1873-1966), děkana filozofické fakulty a později rektora Univerzity Karlovy. Rovněž jeho dobré vztahy s profesorem MUDr. Eduardem Babákem (1873-1926), který pracoval nejprve jako odborný asistent vynikajícího fyziologa profesora MUDr. Františka Mareše (1857-1942), přednosty Fyziologického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ve Fyziologickém ústavu pracoval medik Bělehrádek jako demonstrátor, po promoci (3. 6. 1922) jako asistent. Posléze se vydal na půlroční studijní cestu do Paříže a Marseille, kterou zakončil na katolické univerzitě v Lovani u profesora Adriana Karla Marie Noyons (1878-1941). Tady všude mu francouzština přišla velice vhod. V té době uměl již velice dobře i anglicky, o němčině nemluvě.

Asistent Jan Bělehrádek ve své laboratoři

Po jeho návratu ze zahraničí ho pozval do Brna kolega Eduard Babák, aby na lékařské fakultě Masarykovy univerzity přednášel biologii. Bylo to Bělehrádkovo velice tvůrčí údobí (rozpracoval biologii buňky); v roce 1925 se habilitoval a nastoupil na studijní pobyt v Oxfordu a v Londýně, jako stipendista Rockefellerovy nadace. Během ročního působení v Anglii se jeho jméno ve vědeckém světě stalo pojmem – jeho studie o vlivu teploty na životní a metabolické děje vzbudily mimořádný zájem.

A ještě jedna zajímavost. V Anglii se doktor Bělehrádek seznámil a spřátelil s evolučním biologem Julianem Huxley.

Julian Huxley v době seznámení s Janem Bělehrádkem

Sir Julian Sorell Huxley (1887-1975), biolog, filozof a pedagog, pocházel z významné anglické rodiny Huxleyů, zastával tehdy málo rozšířenou a dnes všeobecně uznávanou teorii o tom, že „přirozený výběr je hlavním hnacím motorem evoluce“. Oba biologové si padli ihned do oka a jejich přátelství se stalo trvalým. Po vzniku UNESCO se Huxley stal v roce 1946 jejím prvním ředitelem.

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization). Vznik UNESCO byl zahájen podepsáním Ústavyv Londýně na ustavující diplomatické konferenci 16. listopadu 1945. Ústava pak vstoupila v platnost 4. listopadu 1946 po její ratifikaci zakládajícími dvaceti státy, mezi nimiž bylo i Československo.

Jan Bělehrádek se vrátil do Brna, v roce 1928 byl jmenován mimořádným a v roce 1931 řádným profesorem. V té době vydal jedinečnou učebnici „Obecné biologie“, která se do roku 1946 dočkala čtyř vydání. V roce 1934 zemřel v Praze profesor MUDr. Vladislav Růžička (1870-1934), který v roce 1911 založil Biologický ústav Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vytvořil moderní koncepci všeobecné biologie, jejíž součástí byla i protoplasmologie (nauka o buňce) a genetika. Právě proto za svého možného a perspektivního nástupce považoval právě profesora Bělehrádka. Mimochodem, ten byl ještě v době svého brněnského působení pozván profesorem Masarykem do Lán k debatě o nových bakteriologických objevech a také o genialitě, o což se Masaryk intenzivně zajímal.

Profesor MUDr. Vladislav Růžička

A tak se profesor MUDr. Bělehrádek stal v roce 1934 vedoucím Katedry biologie a ředitele Biologického ústavu. O tři roky později byl zvolen děkanem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1937 obdržel řád Rytíře čestné legie za zásluhy o francouzsko – československé vědecké vztahy. V té době se veřejně postavil proti nacistickým rasovým teoriím. 15. května 1938 vyšel v mnoha českých novinách manifest (petice) na obranu republiky pod názvem „Věrni zůstaneme“. Jeho iniciátory byli profesor Jan Bělehrádek a docent PhDr. Josef Fischer (1891-1945), filozof, sociolog a publicista, který byl v únoru 1945 nacisty popraven. Ve zmíněném manifestu se mimo jiné píše: „… věříme, že budoucnost patří Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných, a nikoli panstvím jedněch nad druhými…“

Profesor Bělehrádek byl hned v prvních dnech německé okupace zatčen, posléze propuštěn ze zdravotních důvodů (jako student prodělal TBC a jeho dva sourozenci na tuto nemoc zemřeli) a byl „ukryt“ v plicním sanatoriu „Na Pleši“, které v té době vedl docent MUDr. Svatopluk Basař (1895-1982). Znovu byl zatčen koncem roku 1944, později deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde přežil a na konci války pomáhal s profesorem Syllabou a dalšími likvidovat tyfovou epidemii.

29. srpna 1945 byl Akademickým senátem Univerzity Karlovy jednomyslně zvolen jejím rektorem. Podporoval mimo jiné i vznik lékařských fakult v Plzni a v Hradci Králové. Současně mu byl udělen doktorát Sorbonny a Univerzity v Aix-Marseille.

Jenže to se již pomalu schylovalo ke komunistickému puči. Bělehrádkův anglický přítel Julián Huxley mu v roce 1947 nabídl vysoké postavení v pařížském sídle UNESCO, což Jan Bělehrádek rád přijal, neboť ve stejné době uvažoval o exilu. Jenže po svém odchodu byl obžalován z vlastizrady a jeho rodině byl zabaven i majetek. Bělehrádkova manželka se dvěma syny a manželkou jednoho z nich překročila za dramatických okolností až v roce 1951 ilegálně hranice a rodina se usídlila v Paříži. V roce 1956 dosáhla československá komunistická vláda toho, že Bělehrádkova mise v UNESCO byla oficiálně ukončena.

V témže roce se rodina stěhuje do Londýna a profesor Bělehrádek přijímá místo výzkumníka v laboratořích londýnské Lékařské fakulty Middlesex Hospital Medical School. Zabýval se fyziologií srdečního svalu, významem vody pro život a pochopitelně i holistickými koncepcemi obecné biologie. Současně také přednášel v Oxfordu a na Sorboně o výzkumu zhoubných nádorů.

Do konce svého život byl aktivní i politicky. Angažoval se v Naardenském hnutí, které bylo od roku 1969 pokusem o sjednocení československého exilu. Po procesu se zatčenými členy československého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vznikl v Londýně i britský Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, do jehož aktivit se profesor Bělehrádek aktivně zapojil.

Jako vědec a lékař v mnohém předběhl doktor Bělehrádek svoji dobu. V roce 1993 vydali australští vědci knihu o vlivech teploty na skladování (Bělehrádkova rovnice) a první kapitola této knihy nese název „Pocta profesoru J. Bělehrádkovi“. Jeho kniha „Obecná biologie“ z roku 1934, v níž autor poukazuje na nutnost pojetí obecné biologie jako samostatného oboru, je ve světě ojedinělou a odborníci ji nazývají „pedagogickým skvostem“ nejen pro její utřídění a didaktiku, ale také pro její i dnes moderní vědecký jazyk.

Profesor MUDr. Jan Bělehrádek

Koncem listopadu 1947 napsal profesor MUDr. Jan Bělehrádek v jednom ze svých novinových článků toto: „Nebát se a nekrást platí jako zásadní požadavek politické slušnosti dnes jako tehdy, stejně jako heslo, že rozčilení není program“.

Aktuální a vysoce prozíravá slova pronesl při své instalaci rektorem 1. prosince 1945:

„Mravnost kulhá za vědou, a už několik století nestačí udržet krok. Dnes máme dojem, že věda pokračuje tak rychle, že nesoulad obou rychlostí vzrůstá nebezpečně. Vědecký pokrok volá dnes po účinné a silné etice.“

Někdy od poloviny minulého století jsme přestali velké osobnosti naší země poslouchat a mnohé jsme bohužel vymazali z naší paměti. Tím je poznamenána i bída politického života od listopadu 1989 až do dnešních dnů. Jedním z řešení je šíření myšlenek takových lidí, jakými byli profesor Bělehrádek a jeho kolegové, přátelé a morální souputníci. A také jejich předchůdci. Zvládneme to?

Příště: primář MUDr. Jiří Broul