HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (20)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

V něčem máme podobný osud jako Irsko. Letos si připomínáme sté výročí vzniku našeho novodobého samostatného státu v roce 1918, Irové se o něco podobného pokusili v roce 1916. Nešlo to hned, avšak v prosinci 1922 byl Irský ostrov rozdělen na Severní Irsko a Irský svobodný stát. Avšak úplnou nezávislost na Spojeném království získalo Irsko až v roce 1937. Dnes patří mezi vyspělé země a irská cesta k samostatnosti trvala značně déle než naše a byla navíc poznamenána značnými obětmi na lidských životech. Nicméně jisté podobnosti zde jsou.

V prosinci roku 1893 vystoupil v parlamentní rozpravě Říšské rady jeden poslanec za stranu mladočeskou a řekl mimo jiné tuto větu: „Ano pánové, Čechy jsou Irskem Rakouska“. Názory tohoto poslance byly od počátku jeho politické kariéry naprosto konzistentní. Již sedmnáct let předtím, v roce 1876, vyjádřil v dopise Františku Ladislavu Riegrovi (1818-1903) výhrady k české státoprávní politice v monarchii, prezentované řadu let předtím tehdy nedávno zesnulým Františkem Palackým (1798-1876) a Riegrem, jeho zetěm a nástupcem ve vedení strany staročeské.

Napsal mu mimo jiné: „První a nejhlavnější chybu vidím v tom, že politický náš program v samých základech byl pochybený. My založili svůj politický program na historickém státním právu koruny české. Ale tomuto našemu právu nikdo na světě nerozumí – a my také ne! Státní právo bez patřičné moci, která by mu dovedla zjednat platnosti, nestojí ani za fajfku tabáku…“ Šlo mu o logické přirozené právo na sebeurčení českého několikamilionového etnika. Tím mladočeským poslancem byl doktor Eduard Grégr (1827-1907).

Steyr založili kdysi Římané. O tom, že se zde narodil Eduard Grégr, není na jeho webových stránkách bohužel ani zmínka.

Někdy ve dvacátých letech devatenáctého století se potkali mladí lidé Josefina a Josef. Tatínek Josefiny Franz Xaver Pillewitzer (1777-1829) byl Němec, vedoucí magistrátní knihovny v rakouském Steyru. A lásce své dcery nepřál, snad také proto, že Josef byl synem Antonína Grögera (1769-1855), mlynáře z Březhradu (od roku 1227 obec s bohatou historií, dnes místní část Hradce Králové), tedy Čecha. Maminka Barbara, rozená Srdínková (1771-1862), pocházela z Hradce Králové. Josef Gröger (1791-1884) pracoval jako geometr ve státních službách a osud ho v té době zavedl jako zeměměřiče právě do Steyru.

Jenže 4. března 1827 přišel na svět chlapec Eduard jako nemanželské dítě, výsledek to neústupnosti jeho dědečka z matčiny strany. Josefina a Josef se vzali o dva roky později, až po smrti Franze Xavera Pillewitzera. V roce 1833 se rodina přestěhovala do myslivny v Nových Dvorech, když Josef Gröger se stal pojezdným v píseckých lesích. V té době byl již členem rodiny i dvouletý Julius, pozdější novinář a politik Julius Grégr (1831-1896). Od roku 1856 působil Josef Gröger jako polesný a v roce 1867 byl jmenován čestným občanem města Písku. V roce 1870 odešel do výslužby a odstěhoval se za svými syny do Prahy.

Eduard navštěvoval obecnou školu v Semicích, v Písku a později studoval na píseckém gymnáziu. Jeho maminka se nikdy nenaučila pořádně česky a konec konců němčina byla nejprve jeho mateřským jazykem. První deník, který si začal psát v sedmnácti letech, je psán ještě německy. Nebylo to na tu dobu nic obvyklého, konec konců bytostně český skladatel Bedřich Smetana si psal do konce svého života deník v němčině.

MUDr. Eduard Grégr

V roce 1845 se Eduard Grégr zapsal na filozofická studia vídeňské univerzity a v hlavním městě monarchie prožil aktivně i revoluční rok 1848 – byl členem studentské gardy. Pokouší se i o první verše psané již česky. V roce 1849 odchází do Prahy a studuje medicínu. Promuje v roce 1854 a stává se asistentem již tehdy věhlasného lékaře, přírodovědce, fyziologa a spoluzakladatele cytologie (nauka o buňkách) Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869). O čtyři roky později se habilituje na docenta lékařské fyziky.

Jeho mladší bratr Julius vystudoval na pražské univerzitě právo. Titul doktora práv získal v roce 1859 a jeho prvním působištěm jako advokátního koncipienta byla advokátní kancelář JUDr. Pulkrábka ve Frýdlantu v Čechách.Po roce se vrátil do Prahy a někdy v té době si oba bratři počeštili své příjmení na Grégr, což byl formální akt, jímž se přihlásili k aktivitám české společnosti.

V roce 1853 zakládá Jan Evangelista Purkyně český přírodovědecký časopis Živa, který s různými přestávkami vychází dodnes. Od roku 1861 až do roku 1869 pomáhal MUDr. Eduard Grégr Purkyněmu časopis vydávat a zajišťoval i jeho tisk. V té době se věnoval díky Purkyňově vlivu především biologii (biofyzikálním výzkumům) a také antropologii. Vrátil se proto krátce i do kraje svého mládí a zkoumal hřbitovní kostnici v Putimi. Výsledek výzkumu publikoval v časopise Živa pod názvem „Lebky z Putimi“. Zároveň také několik let přednášel na pražské lékařské fakultě. Jen pro zajímavost: v roce 1855 otiskuje články s tituly- „Láska mateřská u živočichů“, „Podivné způsoby rozplemeňování se živočichů“; v roce 1857 „O ústroji dýchacím“, o rok později pak „O lebkách člověčích vůbec a o slovanských zvláště“.V mnoha dalších odborných textech popisuje Purkyňovy teorie o buňkách.

Jedno z čísel Živy s Purkyněm na obálce

V té době ovšem nastala v české politice situace, která ve svých důsledcích plně pohltila i oba bratry. Záměr založit česky psaný deník narážel na to, že Palackému nebo Riegrovi by úřady koncesi nepovolili. Natolik nebyli dobře zapsáni u rakouských úřadů. O koncesi nakonec požádal JUDr. Julius Grégr (kvůli tomu odešel z Frýdlantu) a v listopadu 1860 ji obdržel. U zrodu Národních listů tehdy stáli kromě bratří Grégrů i František Palacký, František Ladislav Rieger, František Šimáček, Jan Evangelista Purkyně, Emanuel Tonner a Rudolf Thurn-Taxis. První číslo Národních listů vyšlo 1. ledna 1861 v nákladu sedm tisíc výtisků. Mezi jejich významné spolutvůrce později patřili také Jan Neruda, Jakub Arbes, bratři Čapkové, Vítězslav Hálek, Viktor Dyk a další slovutní čeští spisovatelé a literáti.

A to se již MUDr. Eduard Grégr dal plně do služeb české politiky. V roce 1861 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu (byl jím až do své smrti v roce 1907), později zastupoval desítky let stranu mladočeskou ve vídeňském parlamentu. Když byl s bratrem Juliem v roce 1874 u jejího založení (Národní strana svobodomyslná – mladočeská). V roce 1891 mladočeši jednoznačně vyhráli volby do Říšské rady. Výrazně tomu napomohly i Národní listy a také tiskárna, kterou v roce 1862 zřídil Eduard Grégr v ulici V Tůních. Ale to je již jiná kapitola. Eduard Grégr nebyl prvním českým lékařem, který svůj život spojil s českými politickými zájmy.

Za zmínku rozhodně stojí i to, že Karolina, sestra bratří Grégrů, se provdala za spisovatele a novináře profesora Ferdinanda Schulze (1835-1905). Jejich nejstaršímu synovi JUDr. Ivanu Schulzovi (1871-1935), tedy synovci bratří Grégrů, vděčíme mimo jiné za skvělé překlady knih z angličtiny Jacka Londona a dalších autorů píšících finsky, norsky a švédsky.

Čeští poslanci v roce 1900 demolují sněmovnu

V roce 2007 zveřejnil v časopise Živa spisovatel a historik Luboš Velek (*1974) stať k dvěma životním výročím Eduarda Grégra (1827-1907), v níž ho zcela jednoznačně zařazuje mezi zakladatele české národní moderní vědy v polovině 19. století. Což je málo všeobecně známo, protože osobnost tohoto muže máme spíše spojenu s jeho politickou činností a s Národními listy. Zmíněná stať končí dvěma pasážemi charakterizující konec života tohoto lékaře, vědce a politika. Ty se nedají volně převyprávět, ty je nutno přímo citovat:

„Ani osm křížků na krku však politickému bojovníku Grégrovi nezabránilo, aby se v okamžicích pro Čechy politicky kritických znovu nevrhal přímo doprostřed dění. Snad nejvýmluvněji to dokládá česká obstrukce ve vídeňském parlamentě na jaře 1900, během které čeští poslanci totálně zdemolovali sněmovnu, a sám E. Grégr vlastnoručně rozštípal svoji poslaneckou lavici. Třísku z ní dodnes v Grégrově pozůstalosti pietně uchovávají jeho potomci.

V samém závěru života však E. Grégr prožil trpké a a vlastně tragické okamžiky. Během jeho nepřítomnosti ve sněmovně ho agrárníci nařkli z korupce, jíž se měl dlouhá léta dopouštět ve funkci přísedícího českého Zemského výboru. Po sto letech je samozřejmě těžké dělat soudce, ale pro stařičkého politika, jehož životním heslem bylo - ni zisk, ni slávu - muselo jít v každém případě o těžkou ránu, o které se navíc dočetl se zpožděním až v novinách. V rozrušení nad touto pohanou a v přípravách řízné odpovědi agrárníkům jej pak na milované chatě v Pyšelích u Čerčan zastihla smrt…“

Jak vidno, služba v politice má vždy své stinné stránky. Dnes ona situace není o nic lepší, řekl bych, že ještě horší. Je to dáno kvalitou těch, kteří se do politiky dostávají. Kupodivu.

Příště: profesor MUDr. František Patočka