HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (19)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Bělogvardějci byli příslušníci skupin bojujících v letech 1918 až 1920 proti Rudé armádě… Jedná se o ruské označení vojenských odpůrců bolševické vlády v Rusku… Toto označení vzniklo poměrně záhy po VŘSR v roce 1917 jako protipól názvu krasnogvardějec, tedy rudý gardista. Po roce 1920 se toto označení uchovalo jako označení příslušníků ruského protisovětského exilu… Mimo to, slovo „bílý“ vzbuzuje v Rusku monarchistické asociace, protože historický název cara je „bílý car“. Dále slovo „bílý“ asociuje svobodu (ve smyslu feudálním, tj. nepatřící pánovi), protože svobodná půda je tam tradičně nazývána „bílá půda“… Hlavní politickou ideou byl vždy odpor proti bolševickému vedení.
(Z Wikipedie)

Výše uvedený citát je pochopitelně soudobý. Před lety, v začátcích socialismu, jsme se již jako děcka v prvních letech základní školy učili o bělogvardějcích i o eserech a vzpomínám si, že to pro nás bylo něco tak strašného, ještě snad horšího než rum.

Československý stát v prvních letech své novodobé existence poskytl stovkám bělogvardějců a jim podobným poměrně velkorysý azyl. Tehdy ovšem nikdo netušil, že bolševická ČEKA (od roku 1922 GRU-sovětská vojenská zpravodajská služba) jejich jména pečlivě eviduje, aby ty, které po vítězné druhé světové válce našli, z našeho území a bez vědomí našich úřadů násilím „odveleli“ zpět, do četných gulagů jejich původní rodné země.

V roce 1919 emigroval z Ruska pětadvacetiletý budoucí spisovatel a literární historik Mark Lvovič Slonim (1894-1976). Pocházel z vážené židovské rodiny usazené v Nižním Novgorodu, jeho otec byl právník a obchodník. Starší bratr Vladimír zahynul v boji proti bolševikům. Mark Lvovič měl namířeno do Paříže, avšak jeho první zastávkou se stala Praha, kde pracoval v ruském emigrantském listu „Volja Rossiji“ (Vůle Ruska). V Praze se zdržel déle, než počítal.

Mark Lvovič Slonim

Oženil se zde s Marií Chlupsovou, původem z Blatné, a v roce 1925 mu mimo jiné vychází česky psaná kniha „Od Petra Velikého do Lenina, dějiny revolučního hnutí v Rusku (1700-1918)“.A 4. srpna 1925 přišel v rodině Slonimů na svět syn Dimitrij.

Byla to doba velice chaotická. Dimitrijův otec později pracoval v Paříži, před druhou válkou emigroval do USA, kde se živil jako publicista a profesor literatury. Dimitrijova maminka svěřila syna svým rodičům v Blatné, pracovala v Londýně a po jejím návratu se rodiče v roce 1930 rozešli.Otec za ním ještě jezdil do Blatné, na penzi se odstěhoval z USA do Švýcarska. V Ženevě se v roce 1967 sešel naposledy se svým synem.

Ten vyrůstal v Blatné v rodině babičky Marie (1879-1963) a dědečka Františka(1877-1961) z maminčiny strany. Děda František Chlupsa byl jako starosta místního Sokola v září 1939 zatčen a dva roky strávil v koncentračním táboře Buchenwald, odkud byl v roce 1941 propuštěn pro onemocnění tuberkulózou. Dimitrij absolvoval v Blatné národní a měšťanskou školu. Na reálném gymnáziu ve Strakonicích maturoval v roce 1944. Již na střední škole ho zaujala bakteriologie. V časopise Naší přírodou se dočetl o mikroskopu.

Blatná v minulém století

Za peníze získané na žňové brigádě si v jednom pražském bazaru zakoupil mikroskop a začal bádat v oblasti mikroorganismů. První práci (Bacillussubtilis)publikoval dva roky před maturitou v časopise Vesmír. Dokonce mu redakce tohoto časopisu udělila za tuto práci diplom, který si budoucí doktor Slonim do konce svého života velice považoval.

Po maturitě pracoval jako laborant ve strakonické nemocnici (později i jako vedoucí laboratoře) a po válce se dostal ke studiu medicíny. Od roku 1948 studoval biologii u imunologa profesora Františka Patočky (1904-1985) a současně pracoval jako pomocná vědecká síla v Biologickém ústavu u profesora Jana Bělehrádka (1896-1980). Tehdy se mladý budoucí lékař setkával i s bratrem profesora Patočky, filozofem Janem Patočkou (1907-1977). Ten značně ovlivnil i jeho politické vnímání. V Praze se také seznámil s doktorkou Helenou Glasseyovou, vedoucí pracovnicí UNRRY, jejíž matka pocházela z Blatné. Ta ho například seznámila s Alicí a Janem Masarykovými a plánovala jeho studium v USA, kde žil a pracoval tatínek. Avšak po roce 1948 všechny plány vešly vniveč.

Jonas Edward Salk

Po ukončení medicínských studií v roce 1951 se MUDr. Dimitrij Slonim již jako asistent profesora Františka Patočky začal zabývat studiem virových původců infekčních onemocnění. V tu dobu, přesněji v březnu 1953, oznámil jeden z nejvýznamnějších virologů minulého století, americký lékař profesor Jonas Edward Salk (1914-1995), že objevil vakcínu proti dětské obrně. Svůj objev si nenechal patentovat, prohlásil tehdy, že by to bylo totéž, jako si „nechat patentovat slunce“. Ovšem světová politická situace nebyla příznivá k tomu, aby Československo získalo od USA výrobní postup k získání potřebné vakcíny, jakkoli doktor Slonim již na jejím vývojipracoval a s doktorem Salkem si dokonce dopisoval. S profesorem Františkem Patočkou, s vynikajícím naším mikrobiologem, udržoval přátelské vztahy až do jeho smrti v roce 1985, kdy zemřel opuštěn všemi v psychiatrickém ústavu, aniž by se dočkal nějakého celospolečenského uznání.

Stát ho dokonce poslal do Dánska, kde s použitím Salkova postupu vyráběli vakcínu vlastní. Nakonec tým vedený doktorem Slonimem zvládl i velmi složitou biotechnologii a vyvinul postup výroby potřebné poliovakcíny. V roce 1957 se v Československu začalo očkovat proti dětské obrně, později Dimitrijův tým vyvinul vakcíny proti pravým neštovicím, spalničkám, příušnicím a také proti vzteklině. V roce 1960 bylo Československo jedním z prvních států na světě, v němž přenosná dětská obrna zcela vymizela. Rok předtím bylo totiž u nás zahájeno pravidelné očkování dětí proti TBC, záškrtu, tetanu, dávivému (černému) kašli, pravým neštovicím a dětské obrně.Mimochodem v Evropě byla dětská obrna zcela vymýcena až v roce 2002.

Dimitrij Slonim se při své práci mimo jiné seznámil se zdravotní sestrou Miluší Starnovskou, která se stala jeho ženou. V roce 1960 se jim narodila dcerka a v roce 1963 syn. Politicky dost riskoval - otec jeho ženy byl v roce 1950 komunistickým režimem odsouzen k devíti letům vězení za „velezradu“. Ale zase v době politického uvolnění se mu podařilo v letech 1968-1970 pracovat jako stipendista v kanadském Torontu.

Doktor Dimitrij Slonim sice dostal dvě státní ceny (1962 - poliomyelitida; 1983 -spalničky), avšak totalitní stát mu neumožnil nabízené četné zahraniční vědecké stáže i profesury. Mohl se pouze podílet na některých aktivitách WHO - Světové zdravotnické organizace v Ženevě (World Health Organization).S touto organizací aktivně spolupracoval až do roku 2008.

doc. MUDr. Dimitrij Slonim

Nakonec si to všechno „zavinil sám“ – přes slib profesury odmítl členství v KSČ a v době, kdy byl ministrem zdravotnictví nechvalně známý Josef Plojhar (1902-1981), ho někteří soudruzi z ministerstva titulovali „ten Žid a bělogvardějec“. Naštěstí i komunisté měli děti.

Docent MUDr. Dimitrij Slonim pracoval celkem 35 let v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Podílel se na vydání stovek vědeckých publikací, výrobních předpisů a podrobných popisů technických podmínek výroby vakcín. Mnohé texty jsou ve vědeckém světě unikátní. Pod jeho vedením bylo vyvinuto celkem šest očkovacích látek a 27 diagnostických aparátů.

V roce 1995 odešel do důchodu a splatil svůj dluh dědečkovi. Napsal a vydal mimo jiné knihu „K historii Židů v jihočeské Blatné a okolí“. A v knize „Jak jsem přišel do Blatné. Vzpomínky Františka Chlupsy (1877-1961)“ vzpomněl svých prarodičů. Jeho děda musel být úžasný člověk. Malého Dimitrije učil poznávat Starý zákon, ale i české dějiny a Nový zákon. A když se vrátil z Buchenwaldu, vysvětlil svému vnukovi, jak se stalo, že pochází z židovské rodiny.

A na svá učednická léta zavzpomínal Dimitrij v publikaci „Optický mikroskop“, kterou v roce 2006 vydala Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V roce 2014 byla práce doktora Slonima oceněna stříbrnou medailí Senátu Parlamentu České republiky za vědeckou práci. Jemu však největší odměnou byly zachované životy mnoha generací dětí u nás i v zahraničí. Dostal také řád a pamětní medaili Světové zdravotnické organizace za jeho přínos při vymýcení černých neštovic. Profesorem či vedoucím katedry se doma nestal, jakkoli mu byla podobná místa nabízena v zahraničí. Inu, bělogvardějcův syn…

Třetího ledna loňského roku odešel vynikající lékař a virolog docent MUDr. Dimitrij Slonim z tohoto světa. Na něm zanechal obrovské dílo. Nesmíme také zapomenout na jeho činnost pedagogickou. Téměř padesát let přednášel na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví; vychoval tak řadu odborníků. Tento velice skromný a do posledních životních chvil velice vitální muž by si rozhodně zasloužil obsáhlou a vyčerpávající monografii.

V jednom z četných rozhovorů se vyjádřil i k problematice očkování děti:

„Odmítat povinná očkování? To je neuvážený, lidstvu nebezpečný nesmysl…lidé dnes už nevědí, co ještě za mého dětství a mládí znamenaly například záškrt, tetanus, černý kašel, pravé neštovice, poliomyelitida, určité záněty plic, spalničky, vzteklina, kolik lidí, zvláště dětí, bylo zmrzačeno, kolik zemřelo…při větších počtech neočkovaných dětí se můžeme dostat k epidemiím, tedy zpět do bezbranné minulosti…“

V té „bezbranné minulosti“ nás doktor Dimitrij Slonim, spolu s mnoha svými spolupracovníky, dokonale ubránil.

Příště: MUDr. Eduard Grégr