Ruský kosmonaut Sergej Krikaljov patří mezi kosmické rekordmany. Jednou strávil ve vesmíru nepřetržitě 179 dnů. Při šesti výpravách nalétal celkem 803 dnů. Pobýval na ruské stanici Mir i na Mezinárodní kosmické stanici, létal na lodích Sojuz i na americkém raketoplánu Space Shuttle.
Jako rekordman je dnes třetí v pořadí, první je Gennadij Padalka s 878 dny a druhý Jurij Malenčenko s 827 dny. Třebaže je velmi zaneprázdněn, od mládí nachází čas na provozování akrobacie v letadle, drží několika rekordů.
Nedávno navštívilo republiku několik ruských kosmonautů a jedna americká astronautka, aby besedovali o vesmíru s dětmi a studenty. Byl mezi nimi i Sergej Krikaljov, dnes náměstek generálního ředitele Ruské kosmické agentury pro pilotované lety. Také se setkal s novináři, nejdůkladnější.
My jsme se sešli s Krikaljovem v příjemné restauraci v centru Prahy. Třebaže jsme měli připravené otázky, náš rozhovor nad studenou mísou byl velmi neformální. Nicméně jeho text nakonec kosmonaut autorizoval.
Když jste pobýval v červenci 1991 na vesmírné stanici Mir, požádal vás velitel letových operací Jurij Rjumin, abyste tam zůstal ještě jedno období. Co tomu řekla vaše manželka a dcera?
Neřekli nic, dostal jsem totiž příliš málo času na rozmyšlení, protože Rjumin se se mnou spojil a řekl mi: „Máme nový program, a hledáme různé způsoby, jak jej vyplnit. A jednou z variant, jestli bys mohl, je zůstat ještě na jednu expedici. Řekni, mohl bys nebo ne?“. Já jsem odpověděl: „A kolik času mám na přemýšlení? Den, dva, týden?“. A Rjumin řekl: „Víš co, do našeho dalšího spojení za tři hodiny. Máš tedy tři hodiny na rozmyšlenou.“ A tak bylo rozhodnuto. Moje dcera byla ještě příliš malá, bylo jí teprve něco přes rok. A ženě jsem sdělil, že zůstanu ještě na pár měsíců.
A měl jste možnost odmítnout?
Ano, prakticky jsem tu možnost měl. Pak jsem o tom s Rjuminem mluvil. Choval se naprosto korektně, všechna čest. Protože sám byl kosmonautem, řekl, že si pamatuje, když lítal s Ljachovem a prodloužili jim let o několik dní, a jak to špatně snášel.
Je to jako ve sportu: když už si myslíš, že jsi v cíli, ale zjišťuješ, že musíš ještě běžet, a to je často velmi těžké. On byl ve stejné situaci, když jim před koncem expedice sdělili, že musí ještě několik dní zůstat na dráze, a ještě jednou vystoupit do otevřeného kosmu.
Proto se mě ptal, jestli můžu nebo ne. Protože rozuměl, že to není jednoduché rozhodnutí. A kdybych odpověděl, že nemůžu, tak by zvažovali nějaké jiné možnosti, které však nebyly tak jednoduché.
Potom jsem ocenil všechno, co se dělo, protože jsem já nesl zodpovědnost, když se mě ptali. Protože, kdyby mi řekli: „Poslyš, vyslali jsme tě na pět měsíců, ale musíš zůstat na deset, tak se do toho dej,“ a já bych za osm měsíců řekl, že dál nemohu, a ať mě pustí domů, to by mě samozřejmě pustili, ale zodpovědnost za to by neslo vedení. Ale když se mě ptali, zda můžu nebo ne, a já jsem odpověděl kladně, zodpovědnost připadla mně. Rjumin se zachoval velmi korektně.
Jak vám zkušenosti z letecké akrobacie pomohly ve vesmíru?
Pomohly mně v různých ohledech. To, čemu se říká vysoká letecká pilotáž, je umění orientace v prostoru, umění rychlého rozhodnutí, a spojení všech těchhle zručností napomáhá tomu, aby se člověk dopracoval k účasti na soutěžích ve vysoké pilotáži.
To, co mi ještě pomohlo, nebylo jenom umění létat, ale i to, že proto, abychom mohli létat, museli jsme letadlo udržovat v dobrém stavu, umět opravit motor, někdy to bylo taky v zimě, kdy bylo velmi chladno. Někdy takovou práci dělal inženýr letadla, ale i my jsme museli našroubovat hodně matic, zabezpečit opravu motoru, a právě takové technické návyky se nám pak hodili.
Byl jste prvním sovětským kosmonautem, který letěl na americkém raketoplánu Space Shuttle. Bylo pro vás těžké naučit se „texasštinu“ a „nasačtinu“, tedy slang NASA?
Pro mě byla těžká i standardní angličtina. To, co jsme se učili ve škole, bylo něco jiného, nepraktického. Přesto jsem sám chtěl na Space Shuttle. V té době jsem strávil už 15 měsíců na stanici Mir.
Pro mě, jako i pro každého pilota a kosmonauta, byla možnost létat na novém technickém prostředku a osvojení nového programu hodně zajímavá. Ale bylo to těžké, protože času bylo málo, bylo třeba všechno prostudovat v novém jazyce. Jazyk byl prostředkem pro studium Space Shuttle, pro studium programu letu atd.
Musel jsem se naučit nový program přípravy, nastudovat Space Shuttle, a to všechno v cizím jazyce, s texaským akcentem.
A byl jste daleko od své rodiny?
Ano.
Kolik měsíců?
Přijeli jsme tam na konci roku 1992, to je už 25 let zpátky. V říjnu jsme přijeli do Houstonu, a měli jsme letět za rok, v říjnu 1993. Ale jak se často stávalo u Space Shuttlu, výpravu několikrát odložili, nakonec jsme startovali v únoru 1994.
Ale to byla jenom první část. Nejdřív se předpokládalo, že já poletím na Space Shuttle a Američan na Sojuzu, přičemž by pracoval na stanici Mir. A na tom by se program skončil. Ale v procesu přípravy se rozhodlo, že program musí pokračovat, můj náhradník, Voloďa Titov, byl určen na další let, a mě jmenovali jeho náhradníkem. Spolu to tedy byly víc než dva roky.
Jaký je rozdíl mezi americkým raketoplánem Space Shuttle a sovětským Buranem?
Rozdíl je technického charakteru. Těžko se mi to posuzuje, protože jsem na Buranu do vesmíru neletěl.
Ale připravoval jste se?
Ano, připravoval, dokonce mě zařadili do posádky. Byli jsme čtvrtou posádkou pro let na Buranu. Na Space Shuttle, tak jak i na Buranu, byly první posádky jenom o dvou lidech. V našem případě se taky předpokládaly čtyři posádky o dvou lidech.
Ale když jsem letěl na Space Shuttle, to byla posádka o šesti lidech. Tahle posádka byla přece jenom specializovaná. Buran a Space Shuttle jsou si jako letecké aparáty velmi podobné, protože fungují ve stejných podmínkách. Nosné rakety byly různé. Buran startoval s raketou Energija, a v tom byl asi rozdíl. Druhou zvláštností bylo to, že Space Shuttle, na kterém jsem létal, přistával ještě manuálně. Ale již první Buranu měl přistávání automatické, byl mnohem víc automatizován než Space Shuttle.
Také jste byl na Mezinárodní kosmické stanici. Čekali jste na to pět let?
Nečekali jsme, připravovali jsme se na let. Byli jsme určeni do posádky v roce 1996, letěli jsme v roce 2000. Bylo to 4 roky po jmenování. Ale za ten čas se fakticky budovala stanice, proto jsme se připravovali na reálných přístrojích, a ne na trenažérech.
To je první věc, a druhá, za ty čtyři roky bylo přerušení příprav, během kterého jsem stihl ještě jeden let. Byl to první let na Mezinárodní vesmírnou stanici, rok 1998. Byl to první let sestavy raketoplánu STS-88.
Letěli jste šestkrát a chystal jste se k sedmému letu. Proč jste odešel?
K sedmému letu jsem se nechystal. Hned poté, co jsem vrátil ze šesté výpravy, mi řekli, abych dal možnost letět i ostatním. Ostatně obyčejné řadové lety pro mě už nebudou zajímavé, protože jsem letěl na Space Shuttlu, byl členem první sestavy na Mezinárodní vesmírnou stanici a podobně.
Proto mi oznámili, že když poprvé poletí náš nový raketoplán, vrátím se do hry. Tato rozmluva proběhla někdy v letech 2005–2006. V plánu se počítalo s novým raketoplánem myslím na rok 2014. Ale bohužel se tyto termíny posunuly, proto ještě pracuju na Zemi.
Kdy poletí nová kosmická loď Federacija, na které se pracuje?
Její první start plánujeme na rok 2022. Nejdřív bez lidí a v roce 2024 s posádkou. To znamená fakticky o 10 let později, než se na začátku plánovalo.
To znamená, že musíte čekat ještě sedm let?
Když mé zdraví vystačí.
Už čtvrt století ruská kosmonautika nemá dostatek zdrojů pro rozvoj. Kdy se to změní?
Ve skutečnosti se to už změnilo před několika lety, když jsem pracoval ve firmě Energii, kde jsem byl zástupcem hlavního konstruktéra pro letové zkoušky. V letech 2007–2010 se financování programu Mezinárodní vesmírné stanice a vědeckých pokusů zvýšilo několikrát.
Pravda v minulém roce se znova dotace snížily. Ale i přesto bude stavět těžká nosná raketa, na níž budou vyčleněny další finance. Bez dalších financí by se její výroba nemohla obejít.
A kdy bude postavena taková silná raketa?
Zkoušky by měli začít v letech 2026–2027, aby v roce 2028 už bylo možné na ní vyvézt pilotované vesmírné lodě. Takový je zatím plán.
Jaký je výkon této rakety?
To zatím nevím, úvodní projekty budou hotové na konci příštího roku. Měla by mít nosnost alespoň 70 tun.
Předpokládáte, že je možné zkonstruovat ruskou kosmickou stanici?
Je to jedna z možností vývoje, ale já myslím, že není moc optimální. Mezinárodní vesmírná stanice je dostatečně integrována. Možnost oddělení ruských modulů se zvažovala, kdyby naši američtí partneři ukončili své lety v roce 2020. V tom případě bychom pokračovali v práci s našimi moduly, ale protože se Američané nechystají skončit se svými lety, stanice bude fungovat dál.
Chtěl byste ruskou stanici?
Domnívám se, že stanice musí zůstat na nízké oběžné dráze, ale nemusí být nutně oddělena od všech, protože každý z nás úspěšně řeší své úkoly ve své oblasti. A společný let je podle mého názoru efektivnější než lety oddělené.
Dříve jste měli projekty na vybudování stálé stanice na povrchu Měsíce. Je teď součástí vašich plánů?
Myslím, že to strategie předpokládá. Strategie není natolik podrobná, aby v ní byly popsané detaily stanice. Význam strategie spočívá v rozhodnutí, že jestli poletíme na Měsíc, nepojedeme tam vyvěsit vlajku, ale zůstaneme tam. Jak to bude vypadat, je teď těžko říci.
A bude to samostatná rusko-americká stanice?
Myslím, že vhodnější je přece jenom mezinárodní stanice. Dokonce při současných letech na stanici ISS systém ukázal, že je spolehlivá jenom když se různí partneři navzájem podporují. Například, když spadl Space Shuttle, všechny lety se převedly na Sojuz. Kdyby se tak nestalo, v momentu havárie amerického raketoplánu v roce 2003 by kosmickou stanici zavřeli. V roce 2000 by začala fungovat, avšak taky nezačala. Praxe ukázala, že loď typu Sojuz je nevyhnutná pro zabezpečení návratu posádky. Proto když původní ryze americký program stanice Freedom skončil, plán na Mezinárodní kosmickou stanici ISS se vydal trochu jinou cestou.
Jako dnes vypadá program turistických letů do vesmíru? Je o ně zájem?
Zájem je. Ale už to není tak, jako v počáteční fázi ISS. Při takových výměnách, jaké jsou v současnosti, je to složité, protože posádku tvoří šest lidí. Dříve turista letěl jako přidaný náklad s jednou posádkou, a vracel se s druhou.
Nejspíš bude scénář s turisty jiný. Některé společnosti plánují vybudovat své vlastní nezávislé stanice, možná vytvořit turistický modul, který bude připevněný k Mezinárodní vesmírné stanici. Scénářů je mnoho, ale dřívější turistické lety už se nebudou opakovat.
Na Dálném východě jste postavili kosmodrom Vostočnyj. Nakolik teď budete používat Bajkonur, který leží na cizím území, v Kazachstánu? Anebo jej Rusko postupně opustí?
Bajkonur budeme užívat i nadále. I proto, že Vostočnyj je zatím v stádiu výstavby.
A když jej dokončíte, nahradí Bajkonur?
Může ho nahradit v některých úkolech. Na tom není nic zvláštního. V Číně už stavějí čtvrtý kosmodrom, třebaže program mají méně rozvinutý než u nás. My máme fakticky dva kosmodromy, ale na území Ruska byl jeden – Pleseck, který nebyl příliš vhodný pro program pilotovaných letů.
Proto si myslím, že i když bude kosmodrom Vostočnyj naplno fungovat, kosmodrom Bajkonur zachováme.
A co s náborem nových lidí? Zasloužilí kosmonauti odcházejí...
V roce 2012, když jsem ještě byl vedoucím Gagarinova střediska pro přípravu kosmonautů, jsme nabírali nové lidi. A teď také.
Jak je vybíráte? Vyhlašujete celostátní konkurz, nebo jsou i jiné možnosti?
Konkurz není úplně celostátní, je určen pro specialisty. Obyčejný dělník ze závodu nebo žena v domácnosti by neměli žádnou šanci, protože podmínky vyžadují konkrétní kvalifikaci.
Dříve to byli jenom piloti a specialisté kosmického průmyslu, v současnosti máme mnohem širší záběr. Mohou to být lidé z jiných oblastí průmyslu, z Akademie věd, například z leteckých společností atd.
Jak dlouho trvá výcvik kosmonauta?
Taková příprava pozůstává z několika etap. Etapa obecné kosmické přípravy trvá dva akademické roky, etapa přípravy ve skupině může trvat od jednoho do pěti let. No a etapa přípravy posádky trvá také přibližně jeden a půl roku.
Byl jste prvním civilním ředitelem Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Bylo to náročné? Před vámi tam veleli vždy jenom vojáci.
Ano, bylo to náročné, protože bylo fakticky nutné vytvořit novou organizaci. Dřív bylo středisko dlouho součástí vojenské struktury.
Existoval příkaz vlády o vytvoření státního rozpočtového zařízení, které funguje podle jiných pravidel, které by mělo mít svou strukturu jak inženýrskou, tak personální. Zatímco dříve byli mnozí instruktoři vojáci, teď bylo potřeba mít civilní specialisty, ovšem mnozí přišli z ministerstva obrany. Byl to nelehký úkol, protože kromě organizačních otázek jsme museli řešit i potíže psychologické.
Jak dlouho jste byl v té funkci?
Měl jsem smlouvu na pět let, a když vypršela, převedli mě do jiné práce, ale byl to nelehký úkol. Komplikace spočívala ještě v tom, že kterákoli reorganizace vede k tomu, že jedna organizace končí, nastává pauza, a potom během roku nebo víc se vytváří organizace nová.
My jsme takovou možnost, takový luxus, neměli. Museli jsme pokračovat v přípravě pro kosmonauty. Každý měsíc bylo v přípravě několik posádek. Takže byl před námi úkol provést reorganizaci tak, abychom něco nezničili, a to nebylo jednoduché. Ale nám se tento úkol, naštěstí, podařilo vyřešit.
Co bylo při letech do vesmíru nejtěžší?
Tak například první let byl náročný, protože byl první. Druhý let byl velmi dlouhý, program výstupů v něm byl velmi náročný. Většinu letů jsme dělali ve dvojici, nejdříve s jedním partnerem, poté s jiným. Nesli jsme velkou zodpovědnost, později taky proto, že jsem byl součástí mezinárodního programu. Musel jsem všechno studovat v cizím jazyce, proto to taky bylo těžké. Šestý let byl po havárii Space Shuttle, kdy se posádky znovu skládaly ze dvou lidí. Stanice už byla velká, dva jsme byli zodpovědní i za ruský i americký sektor. Každý let byl náročný po svém.
Když se zřítil Space Shuttle, analyzovali jste chyby, které k tomu vedly?
Samozřejmě, takové chyby se analyzují.
A Američané vám takové údaje poskytují?
Ano. Všichni jsme je měli k dispozici, protože tak jako jsme my předávali údaje o zabezpečení bezpečnosti letu na vesmírné lodi Sojuz Američanům, rovněž oni nám předávali údaje. A co se týče sedmého letu, mohl jsem letět ještě jednou, kdyby se Space Shuttle nezřítil. V roce 2003, když jsem se připravoval na šestou výpravu, měli jsme plán, že až skončím jako náhradník sedmé expedice, která měla letět na Space Shuttle, vypravím se v Sojuzu na krátkou expedici. Ale kvůli zřícení Space Shuttle byly všechny krátkodobé expedice zrušeny.
Dcera šla ve vašich stopách?
Dcera se vydala jiným směrem, bohužel. Vystudovala Finanční univerzitu.
Proč „bohužel“?
Myslím si, že nyní je Rusko finančníky přesyceno. Ale to není to hlavni. Hlavně, aby měl člověk zajímavou práci. Naše práce je mnohem zajímavější než práce finančníků. Ale to je můj názor.
Existuje nějaký člověkem vytvořený objekt, který je vidět z vesmíru? Číňané tvrdí, že je to právě Velká čínská zeď. Je to pravda?
Jak to mohli Číňané tvrdit, když začali do kosmu létat jenom nedávno? Ve skutečnosti tuhle legendu vyprávěl někdo z amerických astronautů. Není to pravda, protože Velká čínská zeď se seshora ničím neliší od polní cesty. Schválně jsem se díval a najít ji je prakticky nemožné. Možno se to dá s dalekohledem, když člověk ví, kam se dívat, ale jenom tak ji není vidět. Ale jsou dobře vidět letiště, protože bílý beton se velmi dobře vyjímá na tmavém podkladu. Jsou vidět lodě plovoucí po moři, přičemž není vidět samotnou loď, ale bílou stopu za ní, dá se přímo spočítat, kolik lodí je na moři. Dobře je to vidět tam, kde je velký kontrast.
Alexej Leonov říkal, že jeho první dojem, když uviděl Zemi, bylo nadšení, jak je krásná.
Ano to je pravda, protože když koukáš na Zemi z jedné strany, barevnost není moc dobrá, protože barva lesů není úplně zelená, ale namodralá a všechno je pokryto modrým oparem. Horizont je moc krásný, tam jsou barvy velmi nasycené.
A očekávali jste, že se s vámi spojí mimozemská civilizace?
Samozřejmě, že jsme chtěli, ale moc jsme to neočekávali, protože pravděpodobnost je velmi nízká. Ale bylo by to zajímavé.
Chtěl byste letět ještě jednou?
Ano, chtěl bych. Počítal jsem s letem na nové lodi, protože zkušenosti, které jsem získal při předchozích letech, by se mi mohly hodit při zkoušce nové lodi. Bylo by zajímavé vidět, jak se změnila stanice. Protože na začátku se skládala jenom ze dvou modulů, potom, když jsem létal já, tam už byly čtyři, potom přidali pátý a šestý. Všechny měly různé rozměry, a teď je jich ještě víc, přibyly evropské moduly, japonské moduly, ještě jeden americký, ještě jeden ruský, je v plánu přidat ještě dva ruské. Bylo by zajímavé letět na stanici, když bude v konečné konfiguraci.
Rozhovor jsem pořídil spolu s Pavlem Kasíkem
Otištěno na i Dnes-Technet 25. 1. 2018
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz