HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (11)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

„Nic se v tomto světě neděje náhodou,“ napsal svého času i u nás populární brazilský spisovatel Paulo Coelho (*1947). Tomu naprosto odpovídají události z dětství i z dospívání profesora MUDr. Ladislava Syllaby (1868-1930), budoucího osobního lékaře T. G. Masaryka a také velmistra československé národní velkolóže Svobodných zednářů.

Tatínek František Syllaba byl v době jeho narození kupcem a mistrem krejčovským v Bystřici u Benešova. Nemanželský syn podruhyně Marie Syllabové se nejen vypracoval, ale odnesl si do života ponaučení, že o vše se musí bojovat.

Když si v roce 1859 koupil grunt s hospodářstvím, jehož součástí byl i výčepní pivní šenk, odmítl brát pivo z Tloskova (jak bylo dosud zvykem) s odůvodněním, „že raději šenk oželí, než aby pohostinnost v bídném nápoji provozoval“. Nakonec dosáhl v květnu 1899 nápravy v kvalitě dodávaného piva a dostal nějaký ten sud nádavkem. Anna a František Syllabovi měli osm dětí, předposlední Ladislav přišel na svět 16. června 1868.

Když mu bylo osm let, zakládal jeho tatínek, tehdy již bystřický starosta, spolu s dalšími sousedy a Ladislavovým starším bratrem Karlem v roce 1876 Sbor dobrovolných hasičů v Bystřici. O přípravách založení sboru se tím pádem u Syllabů doma hodně debatovalo. Za tím účelem k nim docházel i Ladislavův kmotr, bystřický lékař František Čížek, který byl také jedním z iniciátorů vzniku mužstva hasičského. Není divu, že již tenkrát si malý Ladislav usmyslel, že bude také „doktorem jako strejda Čížek“. Tehdy se tomu všemu neříkalo vlastenectví, avšak v rodině Syllabů a Čížků byla tato tendence latentně přítomna.

V době, kdy vedení města Kolín uvažovalo o převedení místního gymnázia na Vyšší reálné gymnázium dotované státem, studoval Ladislav Syllaba na benešovském nižším gymnáziu (1878-1882). V Kolíně byl jeho nejstarší bratr profesorem; děkan P. František Syllaba na kolínském gymnáziu vyučoval náboženství. Studenti tohoto gymnázia se v převážné rekrutovali většinou z chudých českých rodin. Proto již v listopadu 1877 založili kolínští profesoři (za účasti kolínského purkmistra) „spolek na podporování chudých studujících“. V lednu 1878 byly výnosem místodržitelství schváleny stanovy uvedeného spolku, který měl v té době 25 zakládajících a 70 přispívajících členů. Jen pro srovnání s dneškem: zakládající členové platili do pokladny spolku ročně 25 zlatých a přispívající členové 2 zlaté ročně. Takže středoškolští profesoři dotovali výrazně studium svých studentů. Mezi zakládajícími členy spolku byl i P. František Syllaba.

Což by se dnes asi stát nemohlo. Je mezi námi - provoz gymnázia dotovalo město Kolín v letech 1873-1882 částkou 107 526 zlatých. V roce 1884 bylo kolínské gymnázium definitivně převzato do správy státu a Ladislava Syllabu čekala dva roky poté maturita. Jeho bratr P. Skyllaba se rodičům zaručil, že bude velice nadaného mladšího bratra podporovat i na studiích medicínských v Praze. A dobře udělal. Mimochodem, jen pro zajímavost, v té době učil v tomto ústavu zpěvu význačný kolínský kapelník František Kmoch.

Někde v análech jest založen záznam ze Syllabova deníku: „Jda na medicínskou fakultu, ač z počátku se mi příčí tak surové zacházení s tělem lidským, jež při medicíně jest, musím si uvědomiti, že jdu za cílem tak vznešeným, jako bych šel, umění se věnuje. Což bylo vždy heslem mým než dopátrati se pravdy?“

A tak po maturitě v roce 1886 nastupuje Ladislav Syllaba na lékařskou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy, kterou absolvuje s výtečným prospěchem o šest let později. A hned se dostal do terénu. Epidemie cholery v sousedním Německu si vyžádala inspekčního lékaře na straně česko-saské hranice. Ano, byl jím MUDr. Syllaba, který si poté troufl na stipendijní pobyt v Paříži (1893-1894) a posléze v roce 1894 nastupuje na prestižní místo asistenta profesora Josefa Thomayera (1853-1927) na klinice pro vnitřní choroby.

Od té doby začíná být jméno doktora Syllaby pojmem. Šest let se mimo jiné zabýval vyšetřováním krve a výsledkem jeho zkoumání je stanovení úlohy bilirubinu v krevním séru nemocných pacientů. Napsal o tom habilitační dílko „O pathogenese zhoubné chudokrevnosti“ a jeho závěry jsou dodnes používány při vyšetřování krevních a jaterních chorob. V roce 1901 byl MUDr. Ladislav Syllaba jmenován docentem patologie a terapie nemocí vnitřních, o tři roky později byl jmenován mimořádným profesorem.

V době první světové války se podílel na velmi bedlivém vyšetřování pacientů, zejména těch, kteří přicházeli do vojenských nemocnic na léčení. Získanou praxi popsal ve velmi objevném lékařském dílku „Nauka o lékařském poklepu a poslechu“.

Byl také podporovatelem samostatnosti české. Proto se v roce 1918 stal členem Revolučního národního shromáždění a jedním z prvních československých poslanců. Když se prezident Masaryk rozhodl, že navštíví Všeobecnou nemocnici, zavedli ho radši na I. internu. K Thomayerovi na II. interní kliniku prostě nemohl, protože ten s ním bytostně nesouhlasil, pokud jde o pravost či nepravost Rukopisů. A také mu nemohl zapomenout, že svého času vystupoval proti Jaroslavu Vrchlickému. Proto se osobním lékařem prezidentovým stal dávný Thomayerův asistent profesor Syllaba. Jinak byl Thomayer vtělená dobrota, jen v některých věcech byl trochu umíněný. I v medicíně. Takže Masaryk si Syllabu nevybral, jak se různě traduje. Byl mu z důvodů historických přidělen. Ovšem dlužno přiznat, že se později mezi oběma muži vyvinulo velice vřelé osobní přátelství.

Když přišel jeden z našich nejvýznamnějších psychiatrů tehdejší doby profesor MUDr. Antonín Heveroch (1869-1927) s tím, že by bylo vhodné založit společnost odborníků, která se bude zabývat psychiatrií, patřil mezi jeho první podporovatele i profesor Syllaba. Účastnil se dne 18. října 1919 ustavující schůze „Purkyňovy společnosti pro bádání o duši a nervstvu“ a věnoval společnosti vzácný obraz Jana Evangelisty Purkyně. Od března 1930 až do své smrti v prosinci 1930 byl profesor Syllaba jejím předsedou.

Mimochodem, pokladníkem společnosti byl od založení profesor MUDr. Jan Janský (1873-1921), výborný psychiatr, neurolog a vědec, také žák Josefa Thomayera, v té době ještě neznámý autor „tajemství krve“ - objevitel čtvrté základní krevní skupiny. S profesorem Syllabou si mimo jiné měli o vlastnostech lidské krve, avšak nejen o nich, co vyprávět.

Na osobnosti ve svém poměrně krátkém životě měl profesor Syllaba štěstí. Mimo něj, kdož mohli navštívit prezidenta Masaryka bez ohlášení, zde byl ještě Syllabův dávný učitel, profesor MUDr. Ivan Horbaczewský, dlouholetý Masarykův přítel, jeden z mála lidí, s nimiž si Masaryk tykal. Na Ukrajince se u nás místy díváme tak trochu skrz prsty, avšak Ukrajinec Ivan Horbaczewský (1854-1942) byl zakladatelem prvního českého ústavu lékařské chemie, od roku 1884 řádný profesor Univerzity Karlovy (v letech 1902-1903 dokonce rektor UK), učitel budoucích profesorů Formánka, Syllaby, Kukuly, Haškovce, Heverocha a mnoha jiných.

Byl to také profesor Syllaba, kdo přesvědčil tehdy svého asistenta, později významného ftizeologa, profesora MUDr. Jaroslava Jedličku (1891-1974), aby se věnoval léčbě tuberkolózy. Jím vedené sanatorium Na Pleši mělo ve dvacátých letech minulého století vpravdě světovou úroveň. Rovněž tak byl doktor Syllaba aktivním spolupracovníkem Alice Masarykové, zejména při budování domácího Červeného kříže.

Karikatura E. Tománka z roku 1928 pod názvem „Meziválečná generace pražských českých profesorů kliniků“. Zleva doprava: Servít, Šešina, Honl, Kutvirt, Kimla, Ostrčil, Lešer, Pelnář, Císler, Syllaba, Šamberger, Jerie, Veselý, Jirásek, Haškovec, Jesenský a Kuffner. Profesor Syllaba je uprostřed v tmavém oblečku.

V roce 1921 došlo k revoluci v léčbě diabetu, když Rumun Nicolae Constantin Paulescu svými pokusy otevřel dveře k poznání inzulinu. Prvním diabetikem na světě léčeným inzulinem se v lednu 1922 stal třináctiletý Leonard Thomson. O rok později dal u nás vůbec první injekci inzulinu pacientovi v Praze profesor Ladislav Syllaba. Jinak v Československu se inzulin začal vyrábět až v roce 1926.

V tomto kontextu není náhodou, že zakladatelem moderní diabetologie v Československu byl Syllabův syn, profesor MUDr. Jiří Syllaba, DrSc. (1902-1997), od 19. října 1996 též rytíř řádu Eqnes ordinis medicorum bohemicorum - rytíř českého lékařského stavu.

A pro historii je třeba zaznamenat, že k diskusím (a různým spekulativním teoriím) o historii hesla Veritas vincit – Pravda vítězí, které je na prezidentské standartě, znamenitě a objektivně přispěl i Masarykův osobní lékař Syllaba. Jeho syn Jiří Syllaba vydal v roce 1977 monografii s názvem „Mé vzpomínky na prezidenta T. G. Masaryka“. V ní mimo jiné cituje z dopisu svého otce o jeho společné italské cestě s TGM v roce 1921.

Pobyt v hotelu na Capri popisuje profesor Ladislav Syllaba takto: „Jinak snídáme a obědváme, prezident, Dr. Alice a já, na porcelánu našem – na každém talíři se na nás dívá znak naší republiky s heslem Jiřího z Poděbrad „Pravda vítězí“. Ze střechy naší vily vlaje naše vlajka, vlajka republiky československé.“

Takže heslo na presidentské standartě nevzniklo z husitského „Boží pravda vítězí“ vypuštěním slova „Boží“, nýbrž Masaryk zcela logicky použil heslo českého panovníka, husitského krále Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad.

16. června 19208 napsal Karel Čapek v Lidových novinách k poctě profesora Syllaby tato slova: Jubilejní kytička.Učencům a profesorům dostává se jubilejních kytiček od pánů z téhož cechu; proto dnes, na kterýžto den padá šedesátka profesora Ladislava Syllaby, budeme čísti mnoho o poklepu a poslechu, o diagnostice chorob interních a jiných učených věcech, kterým my, obyčejní laikové a pacienti příliš nerozumíme, i když k nim dáváme živý materiál.

Ti z nás, kteří už cítili na svých zádech chladné ucho profesora Syllaby, nebo na svém hrudním koši lehký poklep jeho jemných prstů, mohli by nadto povídat o pozorném a chlácholivém lékaři, který nikoho nepoděsí a od kterého pacient odchází jaksi zdravější a svěžejší i když nedostal žádné kapky a lektvary.

Ale pak je tu ještě profesor Syllaba jako člověk, jako občan, který bere velmi vážně své povinnosti k národu. Mnohokrát chopil se slova ve starostech a bojích dne. Pročítáme-li znovu články a úvahy v krásném svazku Cestou ke svobodě, tu opět slyšíme hlas ušlechtilého lékaře; hlas, který nehrozí a neútočí, nýbrž povzbuzuje; hlas vážného optimismu nad ranami a chorobami národního života; hlas, který nám říká: „Buďte klidní a stateční; žijte slušně a čistě, v jasném světle bez heslových narkotik a nikdy neztrácejte důvěru; pak i tyto politické neduhy vás přebolí, věřte, že bude lépe.“

A za ten hojivý optimismus z těžkých let války a z těžkých dnů svobody buď tomuto národnímu lékaři největší dík.

Příště: profesor MUDr. Pavel Kučera