Neviditelný Pes

HISTORIE: Nejvyšší kurevník království českého

5.12.2017

V souvislosti s darováním „Obnoveného zřízení zemského“ Vladimírem Putinem, zemské ústavy z roku 1627 (v Čechách) a 1628 (na Moravě), prezidentu Miloši Zemanovi se objevily v tisku i charakteristiky tohoto zákona. Ve všech se uvádělo, že tento zákon nadřadil němčinu nad češtinou. Není to pravda. Nová zemská ústava, která mimo jiné odzvonila konec stavovskému státu a zavedla absolutistický stát, stanovila rovnoprávnost obou zemských jazyků, češtiny i němčiny, a tento „právní stav“ trval až do roku 1918. Jinou věcí byla ale praxe, totiž tzv. „vymahatelnost práva“, po které se volá dodnes. Volání po ní je vždy důkazem, že to s „právností“ státu není v pořádku. Tomu tak bylo i po celou dobu habsburské monarchie a dokazují to i boje českých politiků v 19. století za státní právo a z hlediska jazykového – za jazykové právo. Jedna věc byla ústavní garance rovnoprávnosti obou jazyků, druhou věcí bylo faktické potlačování českého jazyka v důsledku postupující germanizace .

Je zajímavé, že ona „rovnoprávnost“ němčiny s češtinou nebyla vyhlášena nějakou preambulí nebo samostatným prohlášením zakotveným v nějakém dominujícím ustanovení nebo úvodním ustanovení či v jiném předním článku, ale byla jen konstatována jakoby mimochodem - v ustanoveních trestního procesního práva, které byly součástí Obnoveného zřízení zemského.

Tak článek B.XII. Obnoveného zřízení uvádí:

Jakož a posavád v dědičném království Našem českém za obyčej bylo, že jest ten, který druhého před saudem zemským viniti chtěl, prvé nežli jest to učinil, po dvau osobách ceduli řezanou poslal a na takové poselství své zase od něho světlé a neukryté odpovědi, znalli by se k tomu neb ne, žádal; načež strana odporná nápodobně ve dvau nedělích pořád zběhlých tolikéž skrze ceduli řezanou odpovědí svau jeho zpraviti a takovau podobným způsobem jakž svrchu dotčeno, jemu odeslati povinna byla, což netoliko k zdržení mezi stranami dobrého srozumění, ale také k přátelským porovnáním, ano i potom, k pořádnějšímu vedení slaužilo.

Pročež i my toho v těch příčinách, v nichž jest to předešle za obyčej bývalo (jakož pak kdeby takových řezaných cedulí potřeby nebylo, pod následující literau se vysvětluje) milostivě přitom zůstavovati ráčíme. A mohau se budoucně takové řezané cedule netoliko v jazyku českém, ale i německém spisovati a straně druhé odsýlati, však na ten způsob, aby těm o kterých se ví, že jazyku českého povědomí nejsau, též řezané cedule v jazyku německém, a naproti tomu zase těm, kteří německé řeči neumějí, v řeči české, těm pak, jenžby ani přirození Čechové ani Němci nebyli, v kterékoliv z těch dvau řečí posýlané byly.“

V článku C.II. se rovnoprávnost němčiny zdůrazňuje ještě více:

„A poněvadž tomu milostivě chtíti ráčíme, aby řeč česká a německá v Našem dědičném království Českém zároveň průchod a vzrůst svůj měla; protož spisové buď v české nebo německé podáváni býti mají; na takový však způsob, aby kdež vědomé jest, že obviněný německé řeči není povědom , tehdy v české, a když české řeči není povědom, tehdy v německé, a když obviněný rozený Čech anebo Němec není, v jedné nebo druhé řeči (tím vším způsobem, jakž svrchu o řezaných cedulích dotknuto jest) dodána, a tak potom v téže řeči až do skončení pře procedírováno bylo, a v takovém procesu, tak dobře při saudu zemském jako při dckách zemských, žádnau jinau řečí nic podáváno, jednáno a konáno býti nemá.“

Poněkud obecnějšího charakteru a zároveň pozdější boj o vnitřní úřední řeč v druhé polovině 19. století připomíná ustanovení D.XLVII. Obnoveného zřízení zemského:

A jakož My to milostivě obmýšleti ráčíme, kterakby obojí řeč česká i německá takový průchod měla, aby všickni saudci zemští jedné jako i druhé řeči povědomost mít mohli; ale poněvadž by to zpočátku poněkud za obtížné přišlo; protož z té příčiny pro lepší a spěšnější fedruňk výpovědi, kdyžby se tak na saud zemský zároveň české i německé věci podali, má nejvyšší sudí zemský nejvyšší úředníky a saudce zemské na dvě rady (jakž se to i při jiných slavných saudech zachovává) rozděliti, kdežto v jedné té radě toliko ti, kteříž německého jazyku dobře povědomi jsou seděti a tu také německé věci se přednášeti a čísti, v druhé pak radě ti, kteří dobře česky umějí, sedati, a tu rovně táž akta v českém jazyku podávaná podobným způsobem přednášena a čtena býti mají….. Při uvažování pak jedné každé výpovědi při nejmenším osm osob, vedle presidenta, a tak v přítomnosti jich devíti, potaz v té řeči, v které se spisy podávali, držán i výpověď sepsána býti má. A když se tak o výpověď neb ortel vedle většího počtu hlasův snesau: to potom na plném saudu zemském (po učinění však nejprve krátké relací, kterauž president oznámíce přitom, jaká se výpověď a v které příčině stala, učiniti má) čteno a publikováno bude. Co se snadnějších rozsudků dotýče, tj. od jedné každé rady stranám ihned se oznámiti mohau.“

Z výše uvedených procesních ustanovení vyplývá, že v oblasti justice byla němčina postavena na roveň češtině, a i když Obnovené zřízení zemské nemělo jakoukoli derogační klauzuli vzhledem k předchozí legislativě stanovující prioritu českého jazyka, tak tato „derogace“ byla dána změnou mocenských poměrů v českých zemích po Bílé hoře. Posuzováno čistě právně, rovnoprávnost obou jazyků byla namístě, právo jednat před soudem v mateřském jazyce obsahuje každý moderní občanský či trestní řád. Zde však, jak ukázal pozdější vývoj českého jazykového práva, bylo takto deklarované ustanovení o rovnoprávnosti jazyků použito (zneužito) k postupně prosazované nerovnosti v používání obou jazyků de facto.

I jen z takto formulovaných ustanovení o rovnoprávnosti obou jazyků bylo jasné, že tato ústavní změna se při politické nadvládě panovníka, dvora a ústředních úřadů (stále více složených z rakouských - jazykově německých - součástí) zakrátko promítne do submisivního postavení českého jazyka. To se také stalo a jak uvádí Karel Malý v „Dějinách českého a slovenského práva do r. 1945“ (třetí vydání, Praha, 2003, s.158.) „…tato rovnoprávnost postupně vedla k panství němčiny jako jazyka úředního. Čeština v 18. století zůstala v ústředních orgánech zachována již jen při slavnostních ceremoniálech a korunovačních obřadech.“ Faktická nadvláda němčiny trvala po celou dobu éry habsburské říše a dokonce se na přelomu 19. a 20. století stala nepřekonatelnou politickou překážkou k dosažení skutečné a právní rovnoprávnosti. Dodejme ještě, že k odstranění veškerých pochybností „Novella a declatoria“ Ferdinanda III. ze dne 1. února 1640 učinila rovnoprávnost obou jazyků platnou i pro městské právo, a to ve všech záležitostech soudních i správních. A dodejme nakonec, že rovnoprávnost němčiny nebyla zavedena z důvodu suverenity, ale z důvodu racionality – neboť vládnoucí vrstva a vídeňský dvůr byly zaměřeny spíše kosmopoliticky a jejich módním jazykem byla francouzština.

Kam tato „rovnoprávnost“ umožňující preferování němčiny a zatlačování češtiny v oblasti dvorní kurtoasie a protokolu vedla, dokazuje i příhoda zmiňovaná Josefem Kočím v jeho „Českém národním obrození“ (Praha 1978), která se stala při jednom z ceremoniálních aktů ve Vladislavském sále na Pražském hradě, kde herold lámající již češtinu ohlásil namísto příchodu Nejvyššího korouhevníka království českého - Nejvyššího kurevníka království českého.

Skutečnost, žeObnovené zřízení zemské“ (Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb) nebylo ani celé přeloženo do češtiny, předznamenala další poměr obou jazyků, jak již uvedeno shora.

Nebylo to v historii českých zemí poprvé, kdy ústava platila jen „jako“. Za posledního totalitního režimu tvořila jen paravan skrývající totální porušování lidských a občanských práv, za c. a k. autoritativního režimu poskytovala v habsburské monarchii základ pro politický zápas českých politiků za státní a jazykové právo. A právě v oblasti jazykového práva se mohli čeští politici dovolávat toho, co už bylo dáno „Obnoveným zřízením zemským“, stejně jako Charta 77 se dovolávala ústavy ČSSR z roku 1960 a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech inkorporovaných do českého právního řádu v roce 1976.

Mezníkem pro znovudobývání již „Obnoveným zřízením zemským“ garantované jazykové rovnoprávnosti v českých zemích byl revoluční rok 1848, protože v něm byly vysloveny myšlenky, které se staly překážkami pro jazykové vyrovnání nebo naopak vzpruhou pro jeho dosažení. Největší překážkou pro toto vyrovnání byl nejdříve bachovský absolutismus a teprve po jeho pádu a vydání Říjnového diplomu v roce 1860 začíná éra velkých změn nejen v legislativě, především v ústavním právu, ale i v hospodářství, písemnictví, kultuře, motivovaných úsilím vymanit se z habsburského absolutismu. Další právní a politickou základnu tomuto úsilí poskytla v roce 1867 Prosincová ústava. Ale ani tato ústava ještě příliš nezměnila na jen formální rovnosti českého jazyka. Teprve Stremayerovými nařízeními z roku 1880 došlo ke zrovnoprávnění, chce se napsat podle ústavy (Obnoveného zřízení zemského) již zrovnoprávněné češtiny s němčinou. Na úřední prioritě němčiny se sice nic nezměnilo, ale úřady a soudy musely vyhotovovat rozsudky a rozhodnutí v řeči, ve které bylo podání k nim doručeno. Tím bylo dosaženo vyrovnání v tzv. vnějším úřadování a další desetiletí čeští poslanci na Říšské radě a v Zemském sněmu usilovali o vyrovnání vnitřní – tj., aby se i uvnitř úřadů a soudů úřadovalo oběma jazyky. To se upravovalo (a také zrušovalo) řadou správních norem, nikoli zákony, jako byl např. Herbstův jazykový návrh z roku 1884, tzv. Punktacemi z roku 1890, Badeniho jazykovými nařízeními z roku 1897, Gautschovými jazykovými nařízeními z roku 1898, Výnosem vlády Manfreda Clary - Aldringena z téhož roku, návrhem Thunova jazykového zákona, rovněž z roku 1898, jazykovým návrhem poslanců českého sněmu Herolda a Pacáka, také z roku 1898 a pokusem ministerského předsedy Koerbera z let 1900-1903. Všechny pokusy nebo již vydaná nařízení ztroskotaly na odporu Němců z českých zemí, kterým se v německé Vídni dostalo vždycky většího zastání.

Takže ke skutečnému „úřednímu“ vyrovnání i ve vnitřním úřadování do konce Rakouska-Uherska nedošlo. A protože „Obnovené zřízení zemské“ jako zemská ústava platilo také až do roku 1918, tak se stalo klasickou ukázkou, jak vypadá ústava na papíře. Podobně tomu bylo v ČSSR a nelze vyloučit, že tvůrčím způsobem bude ústava používána dále.



zpět na článek