ŠUMAVA: Fokusace divočiny se tentokrát nepovedla
Fokusace. Pojem většinouoznačující co nejpřesnější zaostření pozorovaného či snímaného objektu.
V mé paměti je živě spojena již s prvními praktiky v mikroskopii – a hlavně pak se zkouškou ze „Systému nižších rostlin“ u pana profesora Fotta (viz dávný popěvek „koulela se zygota, koulela se na Fotta“). Je to už více jak půlstoletí zpátky, ale znovu cítím ten záchvěv paniky. Bodejť ne.
Zkoušce teoretické předcházela ta praktická. A při ní student mimo jiné obdržel trvalý preparát nějaké té řasy či rozsivky z páně profesorovy sbírky a měl určit a popsat, co vidí. Tak i já. Zatímco už kamarád s panem profesorem rozprávěl, já obrácen k nim zády jsem spěšně „fokusoval“ svůj preparát. Ručně, kdepak tehdy nějaká automatická fokusace. Práce kvapná... a důsledkem byla školácká chyba. Při použití objektivů zvětšujících 20x či dokonce 40x bylo nezbytné si je nejprve, při kontrole z boku, opatrně nastavit až těsně nad krycí sklíčko preparátu. A poté ostřit směrem nahoru, jinak jste hladce mohli „projet sklíčkem“.. Já ovšem zazmatkoval a vzápětí viděl síť jemných prasklin rozbíhajících se nad strukturou ubohé Spirogyry (šroubatky). Důsledkem mohl být jen okamžitý vyhazov od zkoušky. Leč drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, že. Objekt jsem znal, a mohl jej tedy z hlavy popsat. A pan profesor se už na něj pro kontrolu nepodíval. Konec dobrý, vše dobré.
Jinou zradou může být pohyb objektu. Takovou pěkně živou perloočku si najdete při menším zvětšení, přepnete na větší – ale hlavní cíl už je mimo zorné pole. A možná právě tenhle postup byl příčinou tematického úniku v nedávném, již dvacátém pátém Fokusu Václava Moravce. Nazvaném obecně V lese. Měli jsme se v něm dočkat hlavně povídání na témata „přežije divočina člověka?, přežije člověk divočinu?, je moudré proti divočině bojovat?“.
Tedy DIVOČINA. Upřímně se přiznám, že jsem tentokrát váhal, zda k televizoru usednu. V posledních letech totiž v mé mysli při tomto slově nenaskakuje nějaká exotická „serengeti“. Ale lokality čistě domácí, typu šumavského divokého srdce Evropy. A nekonečné, většinou vášnivé debaty o nich. Mediální diskusní panely přitom mívají standardní složení. Většinou je tvoří dva, tři profesionální ekoaktivisté, pár patřičně pravověrných přírodovědců, nějaký ten otloukánek lesník a k tomu osvícený moderátor.
Leč Fokus je Fokus – a tentokrát tomu bylo naštěstí jinak. Václavu Moravcovi se pravda opět podařilo dosadit do celku ty dva pravověrné a hodnověrné přírodovědce. Ale hned první dvojku tvořili dva profesoři lesníci, a to žádní otloukánci.
Lesník a entomolog pan profesor Martin Turčáni se své role zhostil vskutku se ctí, formou i obsahem. A neměl to věru snadné, neboť jeho kolegou, či spíše oponentem byl lesnický entomolog, pan Ing. Josef Fanta, jinak emeritní profesor Univerzity ve Wageningen. Před lety spoluzakladatel a náměstek ředitele Krkonošského národního parku, poté emigrant a zahraniční, zejména holandský, lesní odborník. Odborník v Evropě uznávaný. Držitel titulu důstojník Oranžského řádu „….za zásluhy o rozvoj ekologického výzkumu a modernizaci nizozemského lesnictví“, který asi nedává holandská královna jen tak někomu. A po návratu do vlasti i vlastník různých cen – včetně ceny Josefa Vavrouška za rok 2007.
Ti, kdož jej déle znají, přijímají jeho názory s různou mírou vstřícnosti a souhlasu. Ať už jsou hlavní profesí také lesníci, nebo přírodovědci. Za všechny z jeho zásadních oponentů jmenujme jeho vrstevníka a světově uznávaného ekologického odborníka, pana profesora Jana Jeníka. Škoda, že jemu či odborníkům jemu názorově blízkým (profesor Mrkva, profesor Přívratský, profesor Čermák, docent Pokorný a další) se příslušné mediální fokusace jaksi nedostává. Laická veřejnost by jistě viděla mozaiku „té jediné pravé přírody“ daleko pestřejší.
Sebe věru nedoporučuji. Nejsem ekolog a vůbec už ne lesník a svoji mage jsem, si v očích pana profesora jistě polepil již mnogo let tomu nazad. Tehdy, v dubnu 2010, mi Lidovky otiskly komentář k páně profesorově rozhovoru pro časopis Respekt. Sdělil tam tehdy mj.: „…Kůrovec zítra celou Šumavu nesežere. Řeči o tom, že se na Šumavu les sám nevrátí, jsou bláboly. Výkřiky o odumírání lesních ekosystémů na Šumavě jsou perly pronášené lidmi, kteří nevědí, co to lesní ekosystém vůbec je. Lesnickou ekologii v českých zemích zlikvidovali komunisté v osmdesátých letech, Dnes tu jsou jen technici, české lesnictví se na třicet let zastavilo ve vývoji. A pan Stráský neustále proti něčemu bojuje. Takto mentálně vybavený člověk není konsenzu schopen…“
„…Naposledy jsem tam (tedy na Šumavě) byl letos 24. února na setkání lesníků, kde se hovořilo o tom, jak pracovat se šumavskými lesy při současné gradaci kůrovce. Přijeli tam dva kolegové z Holandska a vysvětlovali šumavským kolegům, co je to přírodě blízké lesní hospodářství a jak může jeho zavedení pomoci proti kůrovci. V plné nahotě se mi tak vyjevilo, jaký „pokrok“ učinilo v těch uplynulých třiceti letech české lesnictví, jak se zastavilo ve vývoji…“.
Měl jsem k těmto větám řadu výhrad a použil v nich místy obdobnou formu projevu. Formu bych dnes změnil, uvedená fakta ne.
Krom té samotné dikce vnímám zejména jeho nizozemské zkušenosti jako srovnávání jablek s hruškami.
Dle internetových údajů má Holandsko přibližně 360 tisíc ha lesů, což je 10 % rozlohy státu. Přibližně 84 % lesů je zahrnuto v národní ekologické síti, kterou tvoří kromě lesů i vodní plochy a ostatní důležité části krajiny. Holandsko má i 20 národních parků, které byly ustaveny pro ochranu fauny a flory a pro užívání obyvatelstvem. 80 000 ha (22 %) lesů je nyní chráněno a les zde není pěstován za účelem produkce dřeva. Jsou to zejména území ve vlastnictví ekologických organizací, státních lesů a provinčních organizací. Zde zejména je uplatňováno integrované lesní hospodářství a hlavním cílem je zvýšení biodiverzity. Upřednostňují se přírodní procesy, ale praktikují se i zásahy člověka tam, kde je to pro obnovu přirozeného prostředí potřebné….
Připomeňme si jen, že náš stát má těch lesů bezmála 2,5 milionu ha, na procenta rozlohy více než dvaapůlkrát tolik. Není jednotvárnou přímořskou plackou jako Holandsko, ale pestrou mapou různého klimatu, geomorfologie atd. V porovnání s našimi lesy, zejména pak se Šumavou, jsou ty holandské, soudím, opravdu spíše lesopark.
Soudě dle páně profesorova vystoupení v tomto Fokusu se jeho pohled na českou lesnickou obec se za těch sedm let zřejmě nijak podstatně nezměnil. A servítky si nebral ani v hodnocení české společnosti jako takové. Ne, že bych nesouhlasil třeba s jeho kritikou postoje mnoha politiků k současné „lesní legislativě“. Ale formulace typu „v této zemi je naprosto flagrantní nezájem o výsledky výzkumu“ bych, i coby organizovaný Skeptik, považoval za příliš tvrdé.
Na druhé straně – právě dnes jsem jej opět viděl a slyšel v jednom „Nedej se!!“, věnovaném vzniku zábavního parku uprostřed soukromého lesa v přírodním parku Česká Kanada. A jeho pohledu na absenci odborně fundované krajinářské vize v tomto státě dávám plně za pravdu.
Jenže - hynoucí Šumava je vlastně kousek odtud. Nevadí?
Věru jsem nezáviděl panu děkanovi Turčánimu jeho roli spoludiskutéra a průběžně oceňoval jeho většinou úspěšnou snahou uvádět předkládané informace do patřičných souvislostí. Anebo je naopak podepřít – viz jeho povzdech nad čerstvou zkušeností ze Země živitelky. Stav lesů naše ministerské představitele netrápí – hlavně kupujme „zdravé české potraviny“…
A pak přišly na řadu další dvě dvojice a různí do programu vkládaní hosté i témata, od úlohy mravenců, přes světové klimatické změny, hladiny CO2 na Bílém kříži a „pařížské dohody“ až po rychlokurz přežití. Zatím nikoliv v české divočině. Problematika lesů se přesunula do širšího kontextu tvorby či zachování krajiny. Co možná přirozené, co možná člověku blízké, přírodně i kulturně. Koneckonců, máte to na internetu, přesvědčte se.
Jen odpovědí na ony sugestivní „divočinové otázky“ se stále ne a ne dočkat. Co to vlastně je, proč s tím bojovat/nebojovat?
Nepadlo slovo o Národním parku Šumava, kauza kůrovec byla sice párkrát zmíněna, leč zcela okrajově…
Až přišel blok závěrečných vyjádření. Jakpak by měla asi vypadat naše krajna budoucnosti?
A v něm náhle zazněl názor pana doktora Woitsche, profesí etnologa a historika z Etnologického ústavu AV ČR. Cituji, byť trochu nepřesně:
JW ...neměli bychom vnímat krajinu extrémně, jako pouhou ekonomickou entitu, ale také nedospět do druhého extrému, tvořit něco, co je těžko dosažitelné… je mi cizí představa, že v hustě osídlené střední Evropě budeme mít něco jako uměle vytvořenou divočinu / superdivočinu…
Ejhle, konečně se dozvím, o čem to vlastně dvě hodiny mlčíme…
Pak ovšem rázně do debaty vstoupil – kdo myslíte, že asi?
JF Já bych se chtěl vrátit k tomu, co nám tady řekl pan doktor Woitsch. Vy si myslíte, že divočinu v přírodě nepotřebujeme? Nikomu nevadí divočina v podnikání, ve financování,v bezpečnosti- proč vadí lidem divočina v přírodě? Potřebujeme prostory – neříkejme tomu divočina - jež necháme přírodě k volnému vývoji. Tím získáme informace, jak se bude vyvíjet náš les, naše krajina do budoucnosti. Bez nich nemůžeme…
JW: Já „divočinu“ nezavrhuji, jen ji nechci mít všude.
Takže nikoliv divočina, nýbrž „prostor pro získání informací o volném vývoji přírody“? Jak velký, s jakými pravidly v současném světě drsných klimatických změn? Stavu našich lesů, které v nástupu zejména extremního sucha likviduje soubor škůdců a patogenů ze všech stran. Není opravdu na čase revidovat i příslušnou legislativu, ať již dlouhodobou, či dokonce letos přijatou?
A pokud tedy nejde o tu bájnou „divočinu“, ale jen o „prostor pro získávání informací“ - nemají pak pravdu všichni ti kritici „obřího šumavského experimentu“, jemuž byla nedávno novelou relevantního zákona obětována celá její polovina? Zatím…
Dovolím si na závěr citovat několik vět z mé čerstvé korespondence s již zmíněným panem doktorem Woitschem :
…..o divočině se v etnologii, kulturní antropologii, sociologii či historii vede poměrně dlouhá a soustavná debata, která souvisí s teoriemi o tzv. sociální konstrukci přírody. Ty říkají zhruba tolik (velmi zjednodušeně), že přírodu jsme schopni (víceméně) velmi přesně a objektivně popsat. Pokud jí ale začneme připisovat nějaké hodnoty (že je vzácná, krásná, divoká nebo nedivoká), tak už jsme na poli, které je sociálně konstruováno. Tedy že opouštíme nějaká objektivní měřítka, ale že jde jen a jen o nějakou společenskou dohodu na tom, co máme rádi, co se nám líbí. A na to má vliv dobová politika, panující politické režimy, zájmy lidí, propaganda atd.atd. A samozřejmě se to výrazně mění v čase. Co je pro nás dneska „hodnotné“, mohlo být před sto lety pro lidi odporné a za sto let to zas bude jinak, i když měřitelná podstata těch věcí je pořád stejná.
S divočinou je to přesně takhle. V našich oborech se dost často mluví o „zdivočování“ (re-wilding) a je na tohle téma spousta prací - tedy prostě lidi se dohodnou, že z něčeho udělají divočinu. Vymyslí si nějaké podmínky, co divočina bude (třeba les, kde se 2000 let těžilo a pásl dobytek) a pak se bude tvrdit, že je to prostě divočina.
Jinými slovy, já vlastně žádnou definici divočiny nemám a ani podle mě neexistuje. Záleží jen a jen na tom, co si kdo prosadí a lidi mu to budou akceptovat. Je to úplně stejné jako s jinými pojmy, které jsou také tzv. sociálně konstruované a jejich obsah se může dost výrazně měnit…
Takže, co si kdo dnes v téhle zemi prosadí a co budou lidé akceptovat? Je to na nich – na vás – na nás.
Ale rozhodovat bychom se měli rychle. I borovice masivně hynou a lýkožrout už žere i buky. Rychle se zvětšující prostor pro získávání informací o tom, jak chutnají, mu dělá sama příroda. Pomůžeme mu i naší momentální „sociálně-politickou konstrukcí“?
Zážitková trasa pod rozhlednou Poledník, která měla sloužit k převýchově mladé generace, aby vnímala krásy obnovující se divočiny a přírodní procesy člověkem nerušené. Foceno v roce 2016, tedy desátá sezóna po Kyrilu. (snímek doc. RNDr. Jan Pokorný, JČU)