Spolu s objevy přináší věda i nové termíny. Některé jsou záhy hojně frekventované, třeba mikrobiom – i laická veřejnost tuší, že je to něco, co máme například v břiše a na kůži. Jiná slova, ač také nová, žijí i nadále v ústraní. Příkladem budiž antropocén – slovo zrozené v roce 2000 jako označení pro nejmladší geologické období Země.
To slovo sice připomíná dobře známé a dávno zavedené pojmy (miocén, pleistocén etc...), ale o jeho správnost se dosud přou i vědci sami. Mělo by označovat období, v němž už lidstvo zřetelněji ovlivňuje procesy na zemském povrchu. Kdy ale začalo? Rozptyl v pokusech o datování mnohé napovídá: najdeme nejen letopočet 5020 let před Kristem, ale také roky 1610, 1964, jakož i dobu před 13 tisíci lety. Trochu to připomíná jinou tematiku – náboženskou: v pozdním středověku se také mnozí učenci přeli o to, kdy přijde Antikrist. Pravda, rozptyl jejich odhadů byl menší, v zásadě se vešel do 14. století...
Co se antropocénu týká, jedním z kritérií pro určení jeho nástupu má být stratigrafie, obor studující sled vrstev v usazeninách. Takže – zanecháváme již nějakou charakteristickou vrstvu, kterou by mohli po staletích či tisíciletích odkrýt vědci se slovy: „Hle, antropocén?“
Anglický profesor Jan Zalasiewicz soudí, že ano, a sám začátek antropocénu klade do padesátých let minulého století. Od konce druhé světové války se totiž ve světě vytavilo odhadem asi půl miliardy tun hliníku, a nemalé množství z něj končí v podobě plechovek či fólií někde v zemi. Takže vzniká charakteristická vrstva? Zřejmě ano, v těch starších hliník není. K tomu přibude ještě beton, jehož zlomky –pozůstatky dnešních staveb – patrně také nějaký čas v zemi vydrží. Podle Zalasiewiczových propočtů lidstvo dosud vyprodukovalo asi půl trilionu (to číslo má osmnáct nul) tun cementu, takže nějaká vrstva by vzniknout mohla.
Pominout nelze ani příspěvek chemie – plasty. Známe to: ostrovy z plastů plovoucí na mořích a oceánech, jejich hromady na skládkách, a také nemalé množství poházené ve volné přírodě. Přitom jde vesměs o materiály trvanlivé, které – pohřbeny v zemi – dlouho a účinně odolají zubu času. I plasty tedy mohou vytvořit geologickou vrstvu, která se ovšem může formovat ještě i jinak. Zvlášť nebezpečné jsou totiž drobné zlomky syntetických vláken, jimiž bohužel začínají oceány a moře oplývat. Částečně tento materiál klesá na dno, kde ho už dnes vědci nalézají jako usazeninu. Další část se nejdřív dostává do útrob mořských živočichů a na dno klesá spolu s jejich těly, až když uhynou.
Dá se tedy souhlasit, že lidstvo po sobě nějakou tu vrstvu charakteristických sedimentů opravdu zanechává. Tím to ovšem ovšem nekončí. Lidé přece mnoho mořských tvorů pojídají. A spolu s nimi –jaksi mimo plán – i nějaká ta syntetická vlákna. Což nás obloukem vrací na začátek k prvnímu ze zmíněných novotvarů – co na to všechno náš mikrobiom?
Autor je fyzikální chemik
LN, 26.8.2017