VĚDA: Ufománie

aneb Zástěrka pro tajné vojenské projekty

„Před pěti hodinami se nad Skalnatými horami, v oblasti Great Rockie Range, ztratilo dopravní letadlo C-46 námořní pěchoty. Vyhlašujeme po něm pátrání!“

Tuhle zprávu zaslechl v úterý 24. června 1947 i dvaatřicetiletý podnikatel Kenneth Arnold. Právě letí ve svém malém letadle CallAir A-2 na obchodní schůzku z Chelahis do Yakimy, jižně od Seattlu ve státu Washington na americkém severozápadě.

Mám dost benzínu, zkusím je taky hledat, přátelé počkají – rozhoduje se Arnold. A připojuje se ke skupině strojů námořního letectva, které oblast propátrávají. Krouží nad horami několik desítek minut, ale bezvýsledně. „Velryba“, jak námořní letci tomuhle stroji přezdívají, nikde. Musí se vrátit, dokud má dost paliva. Míří na jihovýchod.

Svůj letoun udržuje ve výšce 3300 metrů. Letí nad náhorní plošinou Cascades (Kaskádové pohoří), které vévodí druhá nejvyšší hora kontinentálních Spojených států Mount Rainier. Je vysoká 4392 metrů a leží necelých 90 kilometrů od Seattlu.

Vzduch je průzračně čistý. Pilot vidí na desítky kilometrů daleko. Proboha, co je to tamhle? Okolo bílého štítu Mt. Rainier rychle plují jakási podivná tělesa. Takové létající stroje ještě nikdy neviděl. Jeden, dva tři... celkem devět.

Kenneth Arnold Sighting

Po přistání v Yakimě shání Arnold agenty Federálního vyšetřovacího úřadu FBI. Rovněž zpravodajcům letectva musí svůj zážitek popsat.

„Když se přiblížily k hoře, jasně jsem sledoval na pozadí sněhu jejich obrysy,“ vyprávěl. „Letěly velmi blízko od horního vrcholu, přímo na jihovýchod od hlavního hřebene, byly vyrovnány v řadě, doslova jakoby spoutány lanem. Uletěly přibližně 40–50 kilometrů. Řetěz těchto objektů připomínal talíře roztažené do šířky osmi kilometrů, které lavírovaly mezi vysokými vrcholky hor, jsem pozoroval asi tři minuty. Byly ploché jako pánve a doslova jako zrcadlo odrážely sluneční paprsky. Viděl jsem je jasně a zřetelně.“

Arnoldovi se zdálo, že tělesa jsou menší než dopravní letadla DC-3, populární dakoty, které mají délku necelých 20 metrů a křídla o rozpětí 30 metrů. Tahle podivná peruť prý letěla rychlostí 1900 kilometrů za hodinu – to nedokáže žádné známé letadlo. Avšak odborníci spočítali, že když je pozoroval tři minuty a za tu dobu ulétly 40–50 kilometrů, pak jejich rychlost musela být asi poloviční. Ovšem i to je výkon, na jaký nestačí ani nejmodernější stíhačky.

Mladého pilota také vyzpovídali novináři. Nejvíc se jim líbilo jeho podobenství obráceného talíře. Do světa tedy vypustili nový pojem: létající talíř. Avšak co si máme pod tím představit? To nikdo neví. Komentátoři a prostí čtenáři se v roce 1947 dohadují o dvou možnostech: buď to jsou mimozemšťané, kteří nás kontrolují, anebo Rusové v nových strojích, kteří nám chtějí ukrást tajemství atomových zbraní!

Svět po druhé světové válce byl neklidný. Už v létě 1945 někteří politici a generálové uvažovali o jejím pokračování, tentokrát mezi Sovětským svazem a západními vojsky. Po tom, co sovětský vůdce Josef Stalin ohlásil v únoru 1946 nesmiřitelný boj proti imperialistickému kapitalismu, se toto riziko ještě zvýšilo. I Američané, jejichž území nebylo ve 20. století napadeno, se obávali sovětského útoku – námořního výsadku a bombardérů.

Začalo se mluvit o neidentifikovaných létajících talířích (Unidentified Flying Object – UFO). Téhle představy se chytili fantastové – vznikla první vlna ufologického pátrání.

Deset dnů po Arnoldově pozorování se objevil další záhadný případ, a to ve státu Nové Mexiko. Když projížděl rančer William Brazel se synem a dcerou večer 2. července 1947 své pozemky, našel hromady trosek nějakého zařízení. Okamžitě zavolal šerifa Wilcoxe. Šerif si nevěděl rady, a proto zatelefonoval majoru Jessimu A. Marcelovi z letecké základny v Roswellu. Marcel s vojáky potom zbytky nějakého neznámého stroje posbíral a potom je poslal na základnu Wright-Patterson poblíž města Dayton v Ohiu.

Mezitím se začaly šířit pověsti, že na Brazelově ranči našli havarovaný stroj mimozemšťanů. Kdosi totiž tvrdil, že ten den letěl okolo Roswellu nějaký podivný disk. Potvrdila to i úřední zpráva: „Letiště pozemních sil v Roswellu s potěšením oznamuje, že ve spolupráci s jedním místním rančerem a šerifovým úřadem v Chaves County získalo jistý disk.“ Později vydali vojáci opravu: nebyl to disk, ale meteorologický balon. Vzápětí požádala armáda rozhlasové stanice, které informace z Roswellu citovaly, aby opravu stáhly: „Nevysílejte! Opakujeme: Nevysílejte tuto zprávu!“

Zmatené zprávy vojáků naznačovaly, že se jedná o nějaký podivný objekt. K tomuto poplachu přispěl i místní obyvatel G. L. Barnett, který prohlašoval, že u městečka Socorro, rovněž v Novém Mexiku, spadl úplný létající disk s mrtvými těly. Sám jsem to viděl!

Do Roswellu se začali sjíždět ufologové. V roce 1992 tam založili muzeum – Mezinárodní muzeum UFO a výzkumné středisko. Nevystavují žádné trosky z Brazelovy farmy, nýbrž ukazují, jak by mohly vypadat hvězdolety mimozemšťanů, dokumentují údaje o jiných údajných haváriích i šťastných přistáních, prodávají ufologické knihy a upomínkové předměty.

Po skončení studené války se na žádost jednoho kongresmana oficiálně vyjádřila i ministryně vojenského letectví Sheila E. Widnallová. Dne 8. září 1994 potvrdila, že v červenci 1947 spadl na pozemky Brazelovy farmy balon. Nesl radarový odražeč a schránku s přístroji – součásti projektu Mogul. V rámci tohoto přísně tajného projektu vyvíjeli vědci z Newyorské univerzity pro vojenské letectvo přístroj na zachycování nízkofrekvenčních tlakových vln v atmosféře, které měly signalizovat zkoušky sovětských atomových zbraní. Vzhledem k utajení se však mluvilo o balónu meteorologickém. Letectvo dál prohlašovalo, že u Roswellu nehavarovalo letadlo, raketa, mimozemská loď či atomové zařízení. Mohli by to dosvědčit nejen důstojníci, kteří se tehdy na různých pracích podíleli a dodnes žijí, ale i děti farmáře, které spadlý materiál viděly. Pro zájemce je v Pentagonu volně přístupná závěrečná zpráva.

Samozřejmě pravověrné ufology úřední prohlášení nezlomilo. Následující rok je v jejich víře utvrdil sedmnáctiminutový film o pitvě mimozemšťana, který se podivnými cestami – jak jinak? – dostal na veřejnost. Odborníci ho odsoudili jako nezdařený falsifikát: dva pitvající lékaři neuměli zacházet se svými nástroji, u stěny byl telefon známý z doby pozdější a mnoho dalších nesrovnalostí. Člověk, který film rozšířil, tvrdil, že ho dostal od neznámého dárce. Mělo to tedy všechny rysy podvodu.

Ve druhé polovině padesátých let uzavřeli vojáci území okolo vyschlého jezera Groom Lake v jižní části státu Nevada, které už léta používali. Na jeho hranicích vyrostly kromě tabulek zakazujících fotografování i nezvyklé výstrahy, podle kterých jsou stráže oprávněny na lidi vnikající dovnitř střílet. Takové varování nemělo v mírových dobách jinde obdoby.

Ufologové dospěli k závěru, že oblast 51 je místem, kde ozbrojené síly zkoumají létající talíře, dokonce s nimi létají, a jejich mimozemské posádky. Rychlé stroje, které obyvatelé okolních vesnic a městeček občas spatřili, tomu mohly nasvědčovat. Všechny žádosti novinářů a dalších lidí o vysvětlení Pentagon ostře odmítal. Vojáci a civilisté, kteří do oblasti 51 jezdili, zatvrzele mlčeli. A havárii stroje, který odtamtud startoval, v květnu 1963 ve státu Utah utajili – tvrdili, že tam spadl známý stíhací bombardér F-105.

Teprve v průběhu devadesátých let se pozvolna vynořovala pravda o úloze téhle základny. Vojenské letectvo a CIA tam testovaly špionážní letadla.

Už v roce 1957 vypsala CIA tajný kontrakt na postavení výzvědného stroje, který by létal nadzvukovou rychlostí ve velkých výškách, aby ho protivník nemohl sestřelit. Vyhrály ho firmy Convair a Lockheed s nabídkou na letoun A-12, později vedeného jako projekt Oxcart. Stroj měl dosahovat maximální rychlosti 3220 km/h a ve výšce 24 km měl uletět 4800 km. Aby ho nezachytily radary protivníka, vybavili ho konstruktéři některými prvky na snížení odrazivosti radarových paprsků – můžeme ho tedy považovat za představitele nulté generace neviditelných letadel známých jako stealth. Letadlo neslo vybavení buď pro snímkování zemského povrchu, anebo pro zachycování rádiových a radarových signálů.

Pro potřeby špionáže ho přestavěli na dvoumístný stroj SR-71 Blackbird a předali do provozu v květnu 1967. Nad Sovětský svaz ho nepouštěli, spolehlivější byly družice. CIA a vojenské letectvo ho používaly k získávání informací během místních konfliktů, například nad Koreou, Vietnamem, Laosem, později nad Bosnou a Perským zálivem. Jeho kapacita byla obrovská. Během jediné hodiny za letu ve výšce 26 km trojnásobnou rychlostí zvuku mohl ofotografovat přes 260 000 km2 plochy – uvedl historik Jeffrey Richelson v roce 1998 v měsíčníku Scientific American.

Oblasti 51 si samozřejmě všimli Sověti, a proto ji fotografovaly jejich špionážní družice. Americká kontrašpionáž znala doby jejich přeletů, a proto v těchto dobách personál stahoval stroje A-12 do hangárů a naopak instaloval na ploše makety roztodivných letadel včetně talířovitých tvarů.

Zájem o tajemství oblasti 51 vzrostl na jaře 2011, protože novinářka Annie Jacobsonová o ní vydala knihu na základě výpovědí několika desítek lidí, kteří tam dřív pracovali. Nepochybuji, že skalní ufologové jí opět neuvěří.

Objekty, které spatřil Arnold, se nepodařilo nikdy přesně objasnit. Dnes se mnozí vědci přiklánějí k názoru, že to byl meteorologický jev – formace protiběžných vírů při proudění vzduchu okolo hory. Poprvé ho zpozorovali na snímcích z meteorologických družic v osmdesátých letech.

S nástupem kosmického věku množství podivných úkazů na obloze vzrostlo. Není divu – někdy pozorovatelé viděli poslední stupně raket padajících k Zemi, jindy vzplanutí vypouštěného přebytečného paliva z nádrží a podobně. Kromě toho lidé častěji obracejí oči k nebi, takže je překvapí jasná Venuše či jiná planeta.

Samozřejmě UFO existují. Asi řadu jevů, které vidíme na obloze, neumí nikdo objasnit. A ty také americké vojáky a zpravodajce znepokojovaly. Strach z mimozemšťanů neměly, zato se bály Rusů. Proto financovaly několik výzkumných projektů, do kterých přizvaly i renomované vědce, aby se pokusili nejasná pozorování vysvětlit.

Ani tyhle týmy neuspěly. Přibližně s 10 procenty pozorování si nevěděly rady – musíme počkat, až budeme chytřejší, až získáme další znalosti. Zbývajících 90 vysvětlovali: pád meteoru, meteorologické balony, neobvyklý tvar oblaků či meteorologický jev, sluneční a měsíční halo, polární záře, světla reflektorů či laserových paprsků.

Nicméně zatemňování tajných vojenských pokusů představami ufologů se americkému letectvu a tajným službám během studené války náramně hodilo. Nechaly tyhle fámy dál bujet, aniž tušily, že se z nich vyvine obrovský obchod, který žádná pozdější úřední zpráva o skutečné podstatě nezastaví. Není vyloučeno, že rovněž pro některá UFO na sovětské straně by se našla obdobné vysvětlení. Bohužel toto tajemství zůstává v moskevských archivech.

Kapitola z knihy NEVŠEDNÍ DOTEKY DĚJIN (2014)

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz