OSOBNOST: Letos tomu bude sice již 200 let, ale...

Tento text je plný vyprávění o českých cestovatelích, lékařích, přírodovědcích, botanicích, vědcích a historicích, o nichž jsme toho donedávna moc nevěděli, nebo dodneška moc nevíme. Proč tomu tak bylo, je dáno nejrůznějšími deformacemi našeho historického, právního, sociálního a kulturního vědomí, které jsou bohužel součástmi naší těžce zkoušené historie. Nicméně je třeba, abychom o těchto lidech psali, abychom je činili znovu a znovu přítomnými atributy našeho vlasteneckého cítění. Hovoříme-li v této souvislosti o vlastenectví, nejde o formalitu či o nějaké pseudonárodovectví. Jde o jistý pocit hrdosti, který bychom jako „kmen Čechů“ měli umět opravdově a citlivě sdílet i v kontextu nejen evropském, ale i světovém. Otázkou je, zda to umíme, avšak ještě aktuálnější otázkou je, zda si to uvědomujeme a zda o tom víme. Leč to je zřejmě náš problém a problém naší doby. Bohužel.

Cochabamba

Našinec bohužel hned tak nepojede na výlet do Bolívie. Co by tam také dělal? Ale kdyby přece jen ten výlet uskutečnil, rozhodně by měl zajet do údolního departementu Cochabamba se stejnojmenným hlavním městem s více než půl milionem obyvatel. I ono čarokrásné údolí nese stejný název a ono hlavní město bývá také nazýváno „městem věčného jara“ (údajně termín jednoho Čecha, o němž píšeme dále). Neboť klima je zde mírné a půda úrodná. A navíc toto město známe dobře dle vrchu San Pedro, na kterém se nachází úžasná socha Ježíše Krista, nazývaná Cristo de la Concordia.

V centru tohoto města najdeme také ulici Avenida de Don Tadeo. Je pojmenována po muži, kterému zde říkali Don Tadeo (někdy také Tata Haenke). Tím mužem nebyl nikdo jiný, než český velice významný lékař, botanik a cestovatel Tadeáš Xaverius Peregrinus Haenke (1761-1817), jehož dvousté výročí úmrtí bychom si měli v tomto roce připomenout. Zemřel právě v městě Cochabamba, dne 31. října 1817, a žije zde ještě dost jeho potomků. Byl to muž nevšedních znalostí, odvahy a pronikavé inteligence. Jeho životní dráha je plná zajímavostí, které ne zcela všechny známe. A také plná zajímavých shod okolností.

Tadeáš Haenke

O jeho cestovatelských a vědeckých úspěších si povíme dále, avšak zajímavé jsou tyto dva momenty z jeho života. Haenke počítal se svým návratem do Evropy. Do přístavu v Cádizu a následně v Hamburku se v roce 1894 dostalo celkem sedm beden jeho sběratelských materiálů (indiánské předměty, rostliny a jiné). Až teprve v roce 1821 je odkoupilo tehdejší Vlastenecké, dnes Národní muzeum, kde se také i dnes podstatná část jeho sbírek nachází. Bohužel velmi podrobné písemné Haenekovy práce nám nejsou známy, protože jsou v archivu Královské botanické zahrady v Madridu. A v různých jiných španělských archivech.

V té době se o vznik budoucího Národního muzea zasloužili především dva lidé. Významný přírodovědec Kašpar Maria hrabě ze Šternberka (1761-1838), od roku 1818 předseda Společnosti pro založení Českého vlasteneckého muzea a zakladatel moderního českého dějepisectví František Palacký (1798-1876).

Ve dvacátých letech minulého století se Kašpar ze Šternberka, ještě spolu s význačným českým lékařem a botanikem Karlem Bořivojem Preslem (1794-1852) a Augustinem Cordou (1809-1849) ujali uspořádání sbírek Tadeáše Haenkeho, který byl již v té době bohužel po smrti (údajně požil neznámý jed podaný mu neúmyslně jeho služebnou). Velice nadaný přírodovědec a zakladatel mykologie Augustin Corda zveřejnil mimo jiné v roce 1927 v prvním ročníku Časopisu českého muzea své poznatky z botanické mikroskopie. Časopis shodou okolností založil František Palacký. Mimochodem, časopis vychází dodnes.

Nelze nepřipomenout, že Augustin Corda, ve své době již mezinárodně uznávaný český botanik, jako první chemicky a mikroskopicky prozkoumal Rukopis zelenohorský. Jeho brilantní rozbor nepravosti rukopisu je uznáván až do dnešních dnů. Corda bohužel zahynul asi 16. září 1849 poblíž západoindických ostrovů při ztroskotání brémské lodě Victoria, s níž se vracel z New Orleansu. A třeba poznamenat i to, že Haenkovy botanické sbírky zpracoval Karel Bořivoj Presl v dnes i dostupném díle Reliquiae Haenkeanae.

Ve všech současných textech o životě a díle Tadeáše Haenkeho se uvádí zcela správně místem jeho narození obec Chřibská v severních Čechách, kde se narodil jako sedmý z dvanácti potomků místního rychtáře V Chřibské dnes vědomě opatrují Haenkeho kult. K pamětní desce (v němčině) na jeho rodném domě z roku 1885 (stojí vpravo vedle radnice) přibyla v roce 1961 další pamětní deska v českém jazyce připomínající, že je zdejším rodákem. V domě je muzeum se stálou expozicí o životě a díle Tadeáše Haenkeho a místní Základní a mateřská škola nese jeho jméno.

Jenže Chřibská se v roce Haenkeho narození jmenovala Kreibitz. Byla možná založena již v roce 1144. Jakkoli bylo i v době Haenkova narození známo, že německý název vznikl ze slovanského Krzywycza (klikaticí se potok), najednou kde se vzala, tu se vzala Chřibská. Jak se to stalo? Na svědomí to má jeden z těch, kteří se o Haenkeův odkaz postarali. A sice František Palacký. On to byl, kdo pro tuto obec vytvořil název Chřibská. Vyšel ze staročeského názvu pro pahorek (chřib). Od té doby je Haenke rodákem z Chřibské a je to tak docela pěkné.

Druhým takovým zajímavým momentem ze života tohoto muže je skutečnost, že se mu přisuzuje prvenství

v balonovém vzduchoplavectví. Pokusy s balony byly v druhé polovině 19. století velice časté, konec konců byly a jsou známy teorie Aristotelovy, že létání vzduchem je možné. A tak se stalo, že 5. června 1783 ve francouzském městečku Annonay vypustili Josef a Štěpán Montgolfiérovi první balon naplněný horkým vzduchem. Nebylo to ještě zcela úspěšné, ale prvenství jim historie neupírá, byť 27. srpna téhož roku vypustil fyzik profesor Charles na Marsově poli balón Globus naplněný vodíkem.

V Haenkových životopisech bývá uváděno, že po studiích filozofických na pražské univerzitě (1780-1782) pokračovat ve studiích medicínských, kde byl mimo jiné podporován profesorem lékařství, chemie a botaniky Josephem Gottfriedem Mikanem (1743-1814), pozdějším rektorem pražské univerzity, zaníceným botanikem a hudebníkem. Dnes se již nedozvíme, zda přátelství profesora a studenta bylo dáno mimo jiné také tím, že pan profesor, jinak zakladatel pražské univerzitní botanické zahrady, byl rodákem z České Lípy, což je asi třicet kilometrů od Haenkova rodiště. Nebo také tím, že Haenke doučoval jeho syna Johanna Christiana. Každopádně spolu objížděli Čechy a sbírali pro botanickou zahradu rostliny a semena.

A právě tento pan profesor mu radil v zajímavých pokusech o balonové létání. A skutečně, údajně dne 18. března 1784 vypustil do vzduchu student pražské medicíny Tadeáš Haenke první balon (bez posádky) v českých zemích. Je otázkou, zda byl první. Ve stejném roce prováděl pokusy s balonovým létáním i hrabě Klemens Alois hrabě Truchsess-Waldburg zu Zeil v parku zámku v Kuníně. Snad (ovšem po předchozích pokusech) vypustil první balón 2. září 1784, čímž by neměl nárok na prvenství. Ale různé zprávy se v datech různí, těžko zodpovědně říci, kdo z těchto dvou byl skutečně první. Není to důležité. Shodou okolností jsem před sedmnácti lety vydal o pokusech pana hraběte knížečku s názvem „Chtěl předběhnout Montgolfiéry“. Docela rád jsem se do ní po letech začetl.

A jak Tadeáš Haenke vypadal? Bohužel máme o jeho podobě pouze jediné svědectví. Výtvarník, kreslíř, ilustrátor a rytec, pražský rodák Vinzenz Raimund Grüner (1771-1832) nám zanechal rytinu Haenkovy podoby. Grüner pracoval převážně pro známého pražského mecenáše barona Jakuba Wimmera (1754-1822), jehož dílem je například dnešní Národní třída v Praze upravená jako promenáda. V roce 1800 byl hostem v jeho pražském sídle (dnes majetek Pražské obecní plynárny v Michli) slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov.

Tadeáš Haenke má v botanickém a cestovatelském světě neuvěřitelné množství prvenství. Byl prvním Čechem na Aljašce, v Nové Guinei, na Novém Zélandu, v Austrálii, na Tahiti, v Guzcu, objevil úžasné hnojivo (chilský ledek) a navíc v roce 1801 objevil na řece Mamoré největší leknínovou rostlinu světa (proto se mu někdy přezdívá Lovec leknínů), takzvanou Viktorii královskou. Její obrovské listy unesou i tříleté dítě.

Přítel Kašpara Marii ze Šternberka a Františka Palackého, mineralog a geolog Ignác Antonín Born (1742-1791), doporučil Tadeáše Haenkeho jako účastníka velké vědecké expedice na západní polokouli, která byla organizována pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Na jeho přímluvu dostal Tadeáš od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici. S podmínkou, že se vrátí do vlasti. Což mu okolnosti bohužel neumožnily. Haenke plánovaný termín cesty pod vedením italského kapitána Alesandra Malaspiny di Mulazzo sice nestihl, ale počátkem dubna 1792, po velice dobrodružné plavbě jinou lodí, expedici dostihl v Santiagu. Poté s ní procestoval Aljašku (kam se dostal v červnu 1891 a dodnes je zde po něm pojmenován ostrůvek Haenke Island), Kalifornii, Mexiko, Panamu, Ekvádor, Filipíny, Austrálii, Nový Zéland, Tongu, Tahiti, aby nakonec zůstal v Peru a později v Bolívii. Posléze procestoval Andy, vystoupil na Chimborazo, nejvyšší horu Ekvádoru, objevil chilský ledek, v němž ve spojení se sírou objevil zdroj střelného prachu, čímž mimo jiné také pomáhal vlastencům a indiánům v boji za svobodu španělských kolonií. Také ale založil první botanickou zahradu v Latinské Americe, zpracoval spis o splavnosti řek v Bolívii. A daly by se popsat četné jeho úžasné aktivity.

Pro jeho podporu povstalcům byl dokonce zatčen, avšak záhy propuštěn pro jeho špatný zdravotní stav. Zotavoval se na své usedlosti v Buxacaxey avšak právě v poslední říjnový den roku 1817 požil údajně jed. Tvrdí se, že mu ho podala služka, jiné prameny popisují návštěvu jeho zdánlivých „příznivců“, kteří jedem posypali Tadeášovy oblíbené koláče. Ví Bůh, jak to tehdy bylo. Každopádně jeho dílo žije dál a zřejmě se v dnešní době nenajde nadace, která by se zasloužila o soustředění jeho sbírek a spisů do jednoho místa. Samozřejmě, že do Prahy. Španělsky u nás umí hodně lidí. Otázkou je, zda se najdou i tací, kteří by se Španěly se znalostí historie uměli přesvědčivě jednat.

A poslední snímek je ostrůvek Haenke Island. Náš Tadeáš byl také prvním Čechem na Aljašce: