Proč nás straší velcí vizionáři
Na světě už není mnoho univerzálních mediálních maskotů. Matka Tereza nám odešla a kdo tedy zbývá? Jistě do této rodinky patří dalajlama a přední místo zaujímá Stephen Hawking, teoretický fyzik a mediální celebrita první hvězdné velikosti. Kdybychom měli nějak stručně charakterizovat jeho působení, pak by se dalo říci, že je momentálně nejvýkonnějším emitorem katastrofických vizí na světě. Ohrožuje nás prakticky všechno, na co se podíváme, sděluje nám tento nejznámější konecsvěťák, jakého máme. Před týdnem ujistil v Oxfordu své posluchače, že lidstvo nepřežije dalších tisíc let, pokud se nepřestěhuje na jinou planetu.
Stěhování na jiné planety je myšlenka mnohokrát probíraná v příbězích science fiction a sám jsem též v tomto směru přispěl svou troškou do mlýna. Před léty jsem pátral po kořenech té myšlenky a zaparkoval jsem u jména Nikolaje Fjodoroviče Fjodorova. Tento ruský myslitel (1929–1903) přímo inspiroval průkopníka raketové techniky Konstantina Eduardoviče Ciolkovského. Tento náboženský myslitel byl příznivě nakloněn vědeckému bádání a tvrdil, že cílem vědeckého vývoje je nekonečný život, nesmrtelnost. Ta má být i retroaktivní, tudíž bude třeba vzkřísit i ty, kteří se nesmrtelnosti nedožili. Jenže co potom s nimi, nebude na Zemi nával? Jistě by byl, odpovídá učonnyj na všetečkovu otázku. Bude třeba pro ně najít místo a kde jinde než ve vesmíru? Jestli je někde prostoru dost, tak v hlubinách kosmu, proto – šup tam s nimi. Ciolkovskij byl nadšený a šel a vynalezl raketu.
Populismus velkých mužů
Je to úvaha bizarní, avšak střízlivě uváženo, nepostrádá racionalitu. Ani Hawkingovy ultraalarmistické apely nelze snadno odbýt mávnutím ruky. Pravda, ten limit tisícovky let je hodně mlhavý horizont. Kdybychom se měli podívat tisíc let dozadu, tehdy se evropské obyvatelstvo vzpamatovávalo z chiliastického třeštění. Hezky tu dobu popsal Camille Flammarion v románu Konec světa. Líčí v něm poměry zcela rozvrácené státnosti, kdy polapili muže prodávajícího na trhu lidské maso, a když ho chtěli vplést do kola, hrozně se divil, že ho chtějí potrestat za něco tak obyčejného a všeobecně praktikovaného, jako je kanibalismus. Když to srovnáme s dnešním stavem, i mračoun musí připustit, že kousek cesty jsme přece jen ušli, a z toho lze odvozovat pomocí extrapolace vizi roku 3000. Je to tak daleko, že lze vsadit na peklo i ráj bez rizika, že se nám někdo bude posmívat.
Hawking sází na peklo a radí včas zmizet, aniž by ovšem vysvětlil, v čem vidí záruku, že to na jiné planetě bude lepší než na té, odkud budeme prchat. Není sám, kdo varuje. Z černé palety maluje obrazy budoucnosti i Bill Gates. To bych dovedl psychologicky pochopit. Byl u zrodu něčeho obrovitého, přerostlo mu to přes hlavu a vliv na to má malý, pokud nějaký, nezbývá tedy než být miliardářem a „naslouchaným“ konecsvěťákem. Po boku mu však stojí i Elon Musk – pětačtyřicetiletý Američan jihoafrického původu, zakladatel společnosti SpaceX, vede firmu na výrobu elektromobilů Tesla Motors. Shodně s Hawkingem skepticky posuzuje ideu mimozemského života v tom smyslu, že pravděpodobnost je vysoká, avšak potenciální nebezpečí z kontaktu ještě větší. Oba pak vidí na blízkém obzoru ještě větší hrozbu, totiž uměle vytvořenou inteligenci. Ta by nás mohla pohltit ještě dřív, než nás objeví, přemůžou a postupně pozřou mimozemšťané.
Tato jednomyslnost ve škarohlídství svědčí o tom, že i velcí mužové moc dobře vědí, co od nich publikum chce slyšet. Kdyby takový Hawking nebo Gates nebo Musk řekli lidem, že se mají dobře, ale že za dvacet, třicet, padesát let se oni a jejich děti a vnuci budou mít mnohem líp a svět bude lepší, publikum by odcházelo zklamané a nabručené.
Pokud by se nějaké sešlo.
Lidé si přejí temné vize, protože jim to dává pěkný pocit, že pořád ještě není tak zle, jako už brzy bude. Toto si řeknou a spokojeně se vrátí do svých teplých bytečků.
LN, 23.11.2016