„Sborník měl být otevřen i odpůrcům islámu, ale ti podle editorů nabízenou spolupráci odmítli. Tím jen dokázali, že jejich názory v kritické diskusi nemohou obstát. A také že nestojí o dialog, ale jen o propagaci svého vlastního vidění světa,“ píše se v LN 5.11. v noticce, která je spíš propagačním letáčkem než recenzí sborníku Orientálního ústavu Akademie věd nazvaného Stíny minaretů – Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik.
Po obvolání všech nejznámějších „odpůrců islámu“ konstatuji, že jediný, kdo „nabízenou spolupráci odmítl“, jsem já. Stalo se to takto:
Před rokem jsem od pánů Ondřeje Beránka a Bronislava Ostřanského z Orientálního ústavu obdržel emailem „nabídku spolupráce při přípravě publikace mapující současné české polemiky kolem islámu a muslimů“. Už delší dobu mě fascinuje v české korespondenci typicky orwellovské a všudypřítomné užívání slova „nabídka“, jehož absurditu už nikdo nevnímá. Ona totiž vám nic nenabízí, nýbrž naopak od vás něco žádá. Nabídka by zněla třeba takto: „Nabízíme vám honorář 10.000 korun za ...“ atd. Tato „nabídka“ tedy nenabízela nic, nýbrž žádala bezplatné napsání článku o 10.000 slovech na sedm zadaných témat „pokrývajících stěžejní dílčí kolbiště, kde se střetávají i míjejí nejen muslimové s nemuslimy, zastánci s odpůrci islámu nebo odborníci s aktivisty“.
Ale, honorář-nehonorář, co by řemeslný spisovatel neudělal zadarmo pro dobro národa, zvlášť bylo-li nastíněné jako bohulibý záměr „věcně a kriticky přiblížit tento ožehavý diskurs formou kolektivní monografie, jež by představila různé názory i argumenty a pokusila by se tak vydat jisté, pokud možno reprezentativní, svědectví doby“. Jehož účelem bylo v jedné knize „shromáždit výklady, které se jinak spíše míjejí, než setkávají“. S ujištěním, že tím „nechtějí vytvářet žádnou selektivní mozaiku, tedy volit příspěvky, které více či méně konvenují s našimi pohledy na svět“, nýbrž připravit publikaci, „jež by se mohla stát obohacujícím a vyhledávaným materiálem pro čtenáře bez ohledu na to, zda pro muslimy nachází spíše slova pochopení či kritiky“. A ještě taky zachytit „kontroverze, dynamiku, stereotypy, nosné body, aj. – a to vše nejlépe pohledem těch, kteří se do oněch debat zapojují nebo k nim mají co říci“.
V zájmu „reprezentativní“ a „neselektivní“ názorové mozaiky jsem odpověděl, že do publikace rád přispěji, pokud v té mozaice budou také například Frýbort, Lhoťan, Konvička, Hampl nebo J.X. Doležal. Odpověď: „S těmito lidmi nepočítáme.“ Jejich účast by totiž mohla odradit „nejen odborníky, ale podstatnou část oslovených“. Odpověděl jsem, že bez těchto lidí by ono spektrum bylo nekompletní a nevyrovnané, a že by tudíž moje účast nepřispěla k ničemu dobrému. Závěrečná odpověď od pana Ostřanského zněla takto:
„Naprosto s Vámi souhlasím, to názorové spektrum by bylo nekompletní a nevyrovnané - neobsahovalo by totiž podněcování k nenávisti, které pánové Hampl, Konvička a JXD provozují a které je jistě také jedním z možných přístupů, ostatně dnes celkem rozšířeným.“
Reprezentativní? Neselektivní? Bez ohledu na to, zda nacházejí slova pochopení nebo kritiky? Kontroverze, dynamika? Výklady, které se spíše míjejí? Z koho si tady Orientální ústav dělá osly? Že by právě on tím dokazoval, že jeho názory v kritické diskusi nemohou obstát? A také že nestojí o dialog, ale jen o propagaci svého vlastního vidění světa?