Xenofobie je slovo, jehož výskyt se poslední dobou výrazně zvýšil, ať už v souvislosti s probíhající migrační vlnou, v reakci na teroristické útoky islamistů anebo i v úvahách, jaký jsme my Češi vlastně národ. Je zajímavé, že ve většině těchto úvah jaksi převládá názor, že „být xenofobem“ - pokud přijmeme tezi, že xenofobie je jako jiné druhy fobií spíše nemoc či psychická porucha, asi by bylo přesnější říkat „trpět xenofobií“ - je něco ostudného. Je nicméně pravda, že xenofobie až tak moc mezi ostatní fobie nezapadá a byť může mít podobné příčiny i spouštěče, liší se hlavně v tom, komu je vlastně nebezpečná - u většiny fobií platí, že jsou nebezpečné především subjektu trpícímu fobií, popř. lidem v jeho nejbližším okolí (jako příklad se uvádí strach z výšek u horolozců na jednom laně), xenofobie je však zpravidla nebezpečná především objektu fobie, tj. cizincům. Z tohoto pohledu se proto nabízí otázka, zda by tento termín neměl být nahrazen jiným, který by lépe vystihoval povahu jevu.
Agrese - byl Ježíš agresívní?
Svojí úvahu ale začněme u jiného pojmu - agrese, tj. „chování, které se projevuje záměrným poškozováním a násilným omezováním jiné osoby nebo věci“ (zdroj: wikipedie). Agrese, podobně jako xenofobie, má negativní konotaci, což nejspíš také není správné, protože spolu s únikem/útěkem patří mezi základní, tedy v podstatě neutrální metody přizpůsobení.
Pro demonstraci si uveďme situaci osoby, u které bychom asi agresivní chování hledali ze všech nejméně - Ježíše. I v dnešní době je dobře známý Ježíšův citát: „Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ Pro úplnost, ale i pro připomenutí jedné ze zásad, na kterých vznikla naše civilizace, si dovolím citát uvést celý: „Slýchali jste, že bylo řečeno: ́Oko za oko, zub za zub. ́ Já vám však říkám, abyste nedporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ (Mat 5:39-40)
A přesto i v životě takovéhoto člověka najdeme tuto epizodu: „Ježíš pak vešel do chrámu a vyhnal všechny, kteří tu prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků a prodavačů obětních holubů.“ (Mat 21:12) Tedy nejen žádné nastavování druhé tváře, ale přímo vykonání aktu agrese. A pokud navíc přijmeme jako dogma, že vše, co Ježíš vykonal, bylo správné, platí dokonce, že naopak nevyhnání směnárníků a prodavačů by v tomto okamžiku bylo špatné, chcete-li, hřích.
Problémem agrese není agrese sama, ale spíše to, že se až přiliš často užívá jako řešení v nesprávných situacích nebo nesprávným způsobem. A to prohlašuji s vědomím, že ani já v tomto bodě rozhodně nejsem bez viny, abych mohl po někom hodit kamenem, když už jsme u těch biblických citátů.
Emoce: strach
Emoce jsou „psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami, motorickými pojevy, změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci.“ (zdroj: wikipedie)
I když se už dnes poměrně často ustupuje od názoru, že bychom na emoce měli výhradní právo (viz např. článek Emoce zvířat pod lupou), stále platí, že emoce hrály a hrají nezaměnitelnou roli při rozvoji člověka, ať už jako druhu nebo jako osobnosti. Shodou okolností právě tento týden jsme shlédli film V hlavě, který velmi nenásilnou formou tento jev představuje. Úkolem emocí není jen „povzbudit výkon“ jednotlivce v dané situaci, ale také si z dané situace odnést něco „na příště“; hlavně proto, aby se podobná situace zvládla pokud možno efektivněji.
Strach je jedna z emocí, jejíž rolí je hlavně připravit na „hrozící nebezpečí“.
Fobie: strach, který se zvrhnul a jak jej léčit
Fobie je definována jako „úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí“ (zdroj: wikipedie); fobií je prý známo již přes pět set druhů. Jak již bylo uvedeno, velmi často má fobie devastující vliv na kvalitu života postiženého či jeho nejbližší okolí a z tohoto důvodu se také léčí. Pokud se podíváte na to jak, pak metody jsou různé, ale zpravidla se zaměřují buď na předmět (např. při strachu z pavouků na to, aby se postižený dokázal přiblížit na rozumnou vzdálenost k pavoukovi „normální“ velikosti, se kterým má šanci se setkat i u sebe doma), nebo na očekávání (zkoumá se, co by se stalo, pokud by mělo dojít k tomu, z čeho má postižený strach; a vzpomínám si na jeden trochu drsnější příklad užití metody paradoxní intence, kdy skupina žen trpících strachem z pomočení na veřejnosti byla tak dlouho terapeutkou držena v nákupním centru na pitném režimu, až došlo k tomu, aby si dámy mohly všimnout, že lidem kolem jsou úplně ukradené (to už je samozřejmě trochu extrém). V obou případech však jde o jakési postupné navykání. Alternativně je možné též zkoumat příčinu fobie - mezi něž může patřit traumatický zážitek, ať už vlastní nebo někoho jiného - a odstranění této příčiny buď jakýmsi kontrolovaným prožitím téhož, nebo „vypovídáním se“ z pocitů, které trauma způsobilo.
Xenofobie
Česká stránka s titulem Xenofobie na wikipedii obsahuje řadu zajímavých faktů. Byť uvádí, že „xenofobní jednání je založena na ... předsudcích“, připouští rovněž, že „do jisté míry může být xenofobie přirozeným projevem“ jako „geneticky zakořeněný a evolučně vzniklý přirozený obranný mechanismus“.
Pokud by toto byla pravda, pak je asi na místě ptát se, co se stalo s národy, které tyto obavy nikdy neměly nebo se je rozhodly ignorovat. Na druhé straně, připuštění existence tohoto obranného mechanismu neznamená, že každému s divným nosem, kdo se k nám odváží dostatečně blízko, musíme hned rozbít hlavu. Pokud bychom se vrátili na začátek, pak agrese nebo únik nejsou jediné adaptabilní metody chování - v případě setkání s velkou skupinou cizinců mě kromě opatrnosti jako metody první volby napadají vyjednávání a domluvení jakési sady pravidel, za kterých jsou obě skupiny ochotny koexistovat, pokud už musí (mimochodem, slyšel někdy někdo, že by se podobné jednání někde vedlo?). Můj návrh pro naše stanovisko by byl zhruba takovýto:
1. Řekněte nám, odkud jste, jaká je vaše situace a co u nás hledáte, a my rozhodneme, zda vám poskytneme azyl, tj. v rámci možností střechu nad hlavou, potraviny, ošacení, ale také ochranu. Protože však naše možnosti nejsou neomezené, bude přijetí pomoci podmíněno možností žádat o spoluúčast - tj. odplatu zejména ve formě práce, a to v rámci možností příjemce pomoci. Ze stejného důvodu si vyhrazujeme právo přestat přijímat žadatele, či směřovat pomoc potřebnějším - poskytnutí pomoci a jeho forma tedy bude vždy přislíbeno jen na dobu určitou.
2. Pravidla soužití, tj. zákony a zvyky platné na našem území, definujeme my. Pro azylanty mj. platí, že přijetí žádosti o azyl je podmíněno poskytnutím biometrických údajů, a to z důvodu možnosti jednoznačného ověření totožnosti žadatele, popř. sdílení těchto dat s okolními zeměmi. Dále pak platí, že poskytnutí azylu neznamená možnost volného pohybu po celém území. Na druhou stranu se může azylant kdykoli poskytnutého azylu zříct a vycestovat - v mezidobí na něj bude pohlíženo jako na osobu, která o azyl požádala, ale nebyl jí schválen a která nemá možnost jak vycestovat. I pro tyto osoby budou v rámci možností zajištěny základní životní potřeby.
3. Porušení pravidel soužití může vést k odebrání práva na azyl. Porušení pravidel soužití obzvlášt hrubým způsobem (např. účast na organizaci teroristických útoků, prokázaná účast v armádě subjektů, jako je Islámský stát, apod.) může vést i ke ztrátě občanských práv a udělení trestu vyhnání či ztráty práva na ochranu.
Nicméně, zpět k našemu tématu: mohu-li posuzovat, a zde se opírám čistě o svůj subjektivní názor, pak xenofobie často nestojí na základech strachu, ale ve většině případů spíše připomíná jev, který Freud popsal jako projekce: „připisování vlastních negativních charakteristik jiným osobám“ nebo, chcete-li, „TY můžeš za MŮJ podělanej život“. A po pravdě řečeno, vytvoření vůdce, který se postaví do čela takto vybuzeného stáda, považuji za přinejmenším stejně velké nebezpečí, jako jsou hordy ilegálů se značně odlišnými životními hodnotami plynoucí do Evropy.
Xenofobie se v lecčems od ostatních fobií liší; na druhou stranu i na ni však platí metoda navykání. V tomto ohledu nám přirozená migrace, ale i třeba Schengenská smlouva určitě udělaly neocenitelné služby a byla by škoda toto všechno šmahem zahodit.
Na xenofobii ve smyslu určité obezřetnosti nevidím nic špatného (naopak!), ale existuje hranice, kterou bychom si měli bedlivě hlídat - nikdy nezačít posuzovat jednotlivce na základě příslušnosti ke skupině, a to i v případě, že se druhá strana takto nechová. Na této linii podle mě začíná zlo. A pokud pro to máte pojmenování, rád je začnu užívat.