Před více než dvaceti lety představili vědci první důkazy odědičných sklonech k mužské homosexualitě. Po dvou desetiletích pochybností a sporů přicházejí se zatím nejdůkladněji provedenou studií, která původní závěry potvrzuje.
Je náklonnost k stejnému pohlaví významnou měrou vrozená, podobně jako modré oči nebo levorukost? Anebo je projevem morálního selhání? Odpovědi na tyto otázky rozdělují svět. Jsou země, např. Uganda, kde je homosexualita považována za zločin a jako taková je i trestána. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že homosexuály lze „napravit“ nebo je z jejich sexuální orientace vyléčit.
V roce 1993 vpadl do těchto diskusí americký genetik Dean Hamer s tvrzením, že našel oblasti dědičné informace, které významně promlouvají do sklonů mužů k homosexualitě. Studie publikovaná v předním vědeckém časopise Science vyvolala rozruch mezi odborníky i u laické veřejnosti. Hamer se ocitl pod palbou ze všech stran. Někteří z těch, kdo akceptovali jeho závěry, se obávali genetického testování na homosexualitu a další eskalace v diskriminaci homosexuálů. Početný tábor zastánců názoru, že homosexualita je společensky neakceptovatelný výsledek svobodné volby, závěry Hamerovy studie ostře odmítal.
„Kdybyste si v těch dobách zadali do Googlu moje jméno, našli byste spoustu pravicově náboženských webových stránek, které tvrdily, že jsem lhář,“ vzpomíná na rušné časy Hamer v rozhovoru pro časopis Science . Kritici Hamerovi vyčítali, že své závěry založil na vyšetření dědičné informace 38 párů homosexuálních bratrů. Další podobné studie jeho závěry nepotvrdily. Zdálo se, že „gen pro homosexualitu“ je pouhá chiméra.
Na počátku byla skepse
Ke skeptikům patřil dlouho i americký psycholog Michael Bailey z Northwestern University v illinoiském Evanstonu. Pochybnosti ho neopouštěly, ani když se rozhodl provést podobnou studii jako Hamer, ale prověřit mnohem početnější skupinu homosexuálů. „Dean Hamer provedl pěknou malou studii, ale já bych se býval vsadil, že my jeho výsledky nepotvrdíme,“ přiznává Bailey na stránkách Science.
Přesto hledal Bailey společně s psychiatrem Alanem Sandersem rodiny, kde se vyskytovali nejméně dva homosexuální bratři, a snažil se je získat pro spolupráci. Nakonec měli svolení 409 homosexuálních bratrů pocházejících z 384 rodin. Bailey a Sanders tak pracovali s více než desetinásobně větším souborem než Hamer.
Jediným společným znakem mezi muži, které Bailey a Sanders vybrali pro svůj výzkum, byla jejich sexuální orientace. Ve všem ostatním se lišili. Byli mezi nimi jak praváci, tak leváci, modroocí i černoocí, světlovlasí a tmavovlasí, dlouháni a mrňousové, hubeňouři i tlouštíci.
U všech se vědci podívali na vybraná místa dědičné informace a sledovali, které ze čtyř písmen genetického kódu se tam nachází. Pátrali po takových místech, kde mají všichni zkoumaní homosexuálové stejné písmeno genetického kódu, protože tahle varianta dědičné informace by mohla přispívat k tomu, co všechny muže spojuje – tedy k homosexualitě.
Jak vyplývá z publikace v časopise Psychological Medicine , celkem našli Bailey, Sanders a jejich spolupracovníci pět míst dědičné informace, kde se většina homosexuálů shodovala. Ze dvou nejsilněji zastoupených variant DNA se jedna nachází na chromozomu X, který se podílí na určení pohlaví, a druhá sídlí na osmém z třiadvaceti lidských chromozomů. Pro Hamera bylo obrovským zadostiučiněním, že Bailey a Sanders odhalili oblasti podmiňující sklon k homosexualitě ve stejných částech lidské dědičné informace, na které on poukázal už v roce 1993.
Geny nejsou ortel
„Když najdete jako první něco v lidském genomu, pokaždé jste zvědaví, jestli to není pouhá shoda okolností. Ale tahle nová studie zahnala všechny moje pochybnosti,“ říká Hamer, který odešel z vědy a dnes se živí natáčením dokumentárních filmů.
Kritici se nenechali přesvědčit tak snadno jako Hamer. Podle nich nejsou důkazy předložené Baileym a Sandersem nijak zvlášť pádné. Navíc ukazují do lidského genomu poněkud neurčitě. Ve vytipovaných oblastech genomu se nachází povícero genů a není jasné, který z nich do sexuální orientace promlouvá.
Sanders však už stihl porovnat vytipované oblasti dědičné informace u homosexuálů a heterosexuálů a tvrdí, že v „lovu na geny“ uspěl. Dosud nepublikované výsledky, které odmítá blíže komentovat, prý zúží pátrání po dědičných základech sklonů k homosexualitě na několik málo genů.
I sami autoři studie odmítají, že by objevili „geny pro homosexualitu“. Komplikované vlastnosti, jako je sexuální orientace, nejsou dědičné tak jednoduchým způsobem jako třeba barva očí nebo krevní skupina. Podílí se na nich souhra většího počtu genů a významnou měrou do nich promlouvají i životní podmínky včetně prostředí, jaké vytváří vyvíjejícímu se plodu během těhotenství matka. Zdědění příslušných variant DNA sice zvýší pravděpodobnost homosexuality, ale není to nezvratný ortel. Nositelé „genů pro homosexualitu“ mohou být heterosexuální. Ale zřejmě to platí i obráceně. I bez „rizikových“ variant DNA se může člověk narodit jako homosexuál.
Jak se dědí homosexualita
Dědičné faktory přispívající k homosexualitě představují z evolučního hlediska tak trochu záhadu. Homosexuálové mají v průměru mnohem méně potomků než heterosexuálové. Nositelé genů, jež zvyšují pravděpodobnost homosexuální orientace, by tak měli postupně z populace vymizet. Jak to, že přežívají?
Italští vědci pod vedením Andrey Camperia Cianiho z Universitá degli Studi di Padova nabízejí vysvětlení. Zjistili, že ženy pokrevně spřízněné s mužskými homosexuály mají více dětí, než je v populaci obvyklé. To souhlasí s výsledky genetických studií, které našly vlohy pro mužskou homosexualitu na pohlavním chromozomu X.
Mužští potomci dědí chromozom X od matky. Pokud se na něm vyskytuje gen posilující sklony k mužské homosexualitě, sníží se vyhlídky na potomky u mužů. Tento „výpadek“ však nahradí děti zplozené matkami, tetami či sestrami homosexuálů. Pro samotné homosexuály je jejich dědičná vloha evolučně nevýhodná, ale jejich širšímu ženskému příbuzenstvu evoluční výhody přináší.
O tom, že homosexualita má biologické základy, svědčí i její hojný výskyt v přírodě. Biologové pozorovali sexuální chování mezi příslušníky stejného pohlaví u stovek různých druhů. Nejednou s sebou nese život v homosexuálním páru dokonce určité výhody. Například u labutí někdy vytvářejí pár dva samci. Na čas sice vytvoří „nemanželský trojúhelník“ se samicí, ale ten vydrží jen do chvíle, než samička naklade vejce. Samci spolu absolvují námluvy, staví hnízdo, pečují o vejce i mláďata. Hnízdo zbudované dvěma labuťáky je mohutnější a pevnější. Snáze odolává nepřízni počasí a mláďatům skýtá lepší útočiště.
Co přinese objev?
Objev genů, jež posilují sklony k mužské homosexualitě, by mohl ve společnosti přispět ke změně náhledu na homosexualitu jako takovou.
„Tahle studie zatloukla další hřebík do rakve teorií, které vidí v homosexualitě ‚zvolený životní styl‘. Ano, v životě si můžeme vybrat, jestli budeme sami sebou, nebo zda se přizpůsobíme něčí představě o tom, co je normální. Ale jestli budeme heterosexuálové, homosexuálové, bisexuálové, nebo něco jiného, je nedílnou součástí naší osobnosti a vděčíme za to aspoň zčásti DNA, s kterou jsme se narodili,“ říká neurolog Simon Le Vay ze Stanford University, který přispěl k poodhalení neurologických základů homosexuality zjištěním, že mužští homosexuálové mají menší jedno centrum v části mozku zvané hypotalamus.
Ve světle objevu genů posilujících sklony k homosexualitě může část veřejnosti na takovou sexuální orientaci nahlížet jako na dědičnou chorobu. Odtud je už jen kousek ke snahám podchytit a eliminovat „budoucí homosexuály“ na základě výsledků genetických testů. Em bryím vzniklým oplozením ve zkumavce lze odebrat několik málo buněk a provést na nich analýzy DNA. Rodinám, kde se dědí například cystická fibróza nebo hemofilie, tak mohou lékaři vybrat embrya, z kterých se narodí zdravé dítě nepostižené dědičnou chorobou.
Měli bychom na seznam takto eliminovaných dědičných nemocí zařadit i homosexualitu? Racionální důvod pro to neexistuje. Ale to neznamená, že se nenajdou lidé, kteří tuto otázku neotevřou a nebudou takové „řešení homosexuality“ prosazovat. Homosexuální orientace jako jeden z projevů rozmanitosti lidstva tu však bude i nadále.
LN, 29.11.2014
Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výživy