KNIHA: 2 x 15 = 19

Dělat si legraci z matematiky bývá poněkud obtížné. Matematika prostě buď je, anebo není, a dvakrát dvě jsou čtyři a s tím nic nenaděláte. Je to prostě jedna z věd, o které stejně jako o fyzice platí, že její zákony jsou platné za všech režimů.

Když matikář (kdysi, když jsem studoval esvévéšku, dnes gymnázium) vracel písemku nějakému studentovi (tedy, protože nejsme v Americe, tak můžu v klidu napsat, že většinou studentce) se slovy „Dvakrát patnáct - devatenáct“, bylo jasné, že to nějak nevyšlo. Ta písemka.

Matematika byla a je pro miliony studentů na celém světě – snad údajně s výjimkou Asiatů - stále strašák. Já se přiznám, že jsem prošel základní školou skutečnou matematikou prakticky nepolíbený, jakž takž jsem zvládal „počty“ a nebyl jsem sám. Naše drahé soudružky učitelky – čest výjimkám - byly z hlediska schopnosti naučit cokoliv z matematiky přímo nepoužitelné. U většiny bylo vidět, že tu matematiku přímo nenávidí, nebaví je to učit - a navíc učit to takové tupce, co mají před sebou. Takže pokud si učitelé středních škol houfně stěžují, že žáci na konci základní školy z matematiky „nic neumí“, není to nic nového.

Na druhé straně, loni jsem udělal sám na sobě a na několika přátelích takový test z matematiky pro žáky pátých tříd. A „rupli“ jsme všichni. Přitom nejnižší naše vzdělání byla maturita, většina měla vysokou školu a někteří dvě. Já sám jsem kdysi z matematiky maturoval.

Základem je, že jsme většině zadání dotyčných úloh neporozuměli. Chápu, že se matematický „slang“ změnil, ale jen v tom to asi nebude. Není to tak dávno, co jsme byli s vnukem „třeťákem“ v Chorvatsku v září, a to pod podmínkou, že s ním budeme dělat úkoly. Třídní učitelka, když zvěděla, jakou mám kvalifikaci, souhlasila. V matematice jsme měli řešit jakýsi příklad. A nešlo to a nešlo.

V zoufalství jsem pod příklad napsal: „Já tomu příkladu nerozumím. V. V. dědeček, absolvent PedF UK.“ A poslal jsem s tím vyjádřením po návratu vnuka do školy.

Hned v pondělí jsem se chopil pracovního sešitu s úlohami a hledal, co na to pančelka. Jistěže reagovala. Vedle mého vzkazu se objevil její: „Já tomu také nerozumím. Třídní učitelka. Absolventka PedF UK“. A bylo vymalováno.

Takže přestože nás autoři knihy „Matematika pro páťáky aneb Neboj se počítat“ nabádají, abychom si zadání úlohy pořádně přečetli, někdy to v běžných učebnicích není nic platné.

Máte-li ale doma dítě či vnuka tak nějak mezi čtvrtou a devátou třídou a myslíte-li si, že není v matematice příliš pevné v kramflecích, tu knížku mu kupte. Až ji otevřete, neděste se! To, co tam naleznete, budou dnešní šedesátníci považovat občas za učivo pro vysoké školy a čtyřicátníci, absolventi zrůdného zločinu zvaného „učíme se množiny“, budou mít možná problém se v tom vyznat vůbec.

Způsob zadání, vysvětlení a vše ostatní vypadá asi tak, jak by to mělo i průměrně nadané dítě pochopit. Nedejte se odradit, pokud vám nějaký chlapeček, žák základky, co má rád matematiku, sdělí, že „to je vysvětlený tak jasně, jako pro blbý“.

Tak to je právě ono. To, co potřebujeme. Pro většinu z nás, co nemáme od malička talent na matiku. A také za ty naše potomky, kteří mají navíc takové učitele a hlavně učitelky matematiky, jaké jsem zažil sám na sobě. Šťastné ty děti, kde je na škole matikář, který je schopný vyučovat matematiku zajímavě a hlavně to umí ty žáky naučit. Takový matikář je stále jen bílou vránou. Ale i tak my ostatní potřebujeme hlavně to, aby nám to někdo lidsky vysvětlil. Včetně mě. A to mám na další vysoké škole mimo Ped F UK zkoušky z logiky a statistiky, takže nejsem úplně mimo.

Ta knížka, tedy učebnice či soubor příkladů, dělá to, co by učebnice měla. Vede nás od jednouchého ke složitému. Vysvětlí nám, že násobení je vlastně opakované sčítání, a že odčítání je vlastně přičítání záporného čísla. A ukáže na příkladech.

To, že v kapitole o slovních úlohách - bože, jak mně lezly na nervy! - je uváděn jako příklad „vlk“, není snad nic osobního, když je tam vlk pojmenován „Vrčoun“. Základním poučením, které lidi většinou porušují, je „přečtěte si zadání ještě jednou s plným porozuměním“. To je to, co většina z nás v životě nedělá. Jak praví lidové rčení: „Návody čte jenom zbabělec!“ A pak to dopadá, jak to dopadá.

Pokud patříte ke generaci, které rvali do hlavy množiny a obyčejné sčítání a odečítání zavrhovali coby „kupecké počty“, možná to po přečtení uvedené kapitoly konečně pochopíte. Množiny totiž v době jejich módnosti podle mne nechápala ani většina učitelů.

Autoři a ředitelka vydavatelství

Snad mi to nejmladší Klausovic slečna vysvětlí

Velice užitečná knížka a máte-li dítko školou povinné, hned bych pro ni běžel. A možná by nebylo od věci, kdyby ve stále se rozšiřujícím okruhu čilých důchodců a důchodkyň, z nichž mnozí začínali počty ještě s namáčecím perem do kalamáře a žijí dnes v poněkud jiném světě, a to i matematicky, aby se s tou knížkou seznámili. Třeba na nějaké té „universitě třetího věku“. Možná by pak nebyli tak zmateni u všech těch „úžasných“ a finančně výhodných nabídek a reklam a taky by možná zjistili, že matematika je docela zábavná detektivka. Když velká část nás dříve narozených zvládá moderní mobilní telefony a také počítače a Skype a tak vůbec, co bychom nedohnali i tu matematiku. To se vždycky hodí. A nejen páťákům, co se připravují na gymnázium.

Takže nejen kolik je dvakrát patnáct, ale i příklad ze strany 124: „V kterém roce bude dědečkovi 85 let, jestliže jeho vnuk je o 58 let mladší a narodil se v roce 2002?“ No?!?

Marek Černík, Václav Klaus, ml. - Matematika pro páťáky aneb Neboj se počítat!, vydalo Fortuna Libri, 216 stran, cena 299 Kč.
Křest proběhl v Paláci knih Luxor v Praze