HISTORIE: Čech, který inspiroval Kryštofa Kolumba

Pochopitelně, že nikdo není schopen doložit, kdy vlastně Janovana Kryštofa Kolumba (1451-1506) napadlo, že objeví bájnou Indii. Jestli ho inspirovaly spisy, které po sobě zanechal jeho tchán, kapitán de Perestrello, dřívější šéf ostrova Porto Santo, či nějaká soudobá literatura, to nevíme přesně.

Co víme zcela jistě je to, že jeho krajan, lékař a vynikající zeměpisec a kosmograf Paolo dal Pozzo Toscanelli „vymyslel“ cestu na kouli (pojem globus nebyl v té době znám, ale přesvědčení, že je Země kulatá, sdíleli oba muži) směrem na západ do Indie. Toscanelliho teorie byla správná a Kolombus se na první cestu vydal i s jeho mapou, která se diametrálně lišila od dosud používané mapy Ptolemaiovy. Jenže matematik Toscanelli se poněkud přepočítal s tím, že k městu Quinsay bylo podle něj asi 12 000 km. Jenže toto město na východním pobřeží Číny, o němž psal Marco Polo, bylo o mnoho dále. Napřed bylo nutno objevit Ameriku.

Kolumbovy plavby

Kde ale Kolombus přišel na tu Indii? Mnozí autoři udávají, že Kolombus četl Milion Marka Pola. Nemohl. Tato kniha vyšla italsky až několik let po objevení Ameriky. Měl sice přehled o závěrech Aristotelových, Strabonových či Senecových, ale ti v Indii nikdy nebyli.

Existoval ovšem muž, který zde byl, byl i v Číně a navíc ve svém spise, který vyšel i v italštině sto let před Kolumbovým narozením, nazývá Čínu Horní Indií.

Kolombus měl štěstí. Byl to navíc ještě Čech, který vůbec jako první Evropan na světě navštívil Tibet a Čínu. Otázkou je, zda se tam přišel učit nebo naopak. Naopak je pravdou. Podobně jako mnoho českých a německých misionářů v dávných dobách přišel do Číny učit. Dnes se tam naopak prý jezdí učit někteří z nás.

Příběh Matuše, rytíře posádky, kterou zanechal Přemysl Otakar II. v italském Pordenone (Furlánsko), které v druhé polovině 13. století patřilo k Českému království, je dnes i v našich končinách znám, protože znamenitý překladatel a novinář František Gel přeložil po mnoha staletích vyprávění blahoslaveného Matušova syna Odorika (1276-1331) do češtiny. Spolu s Rostislavem Kocourkem. (První vydání Lidová demokracie 1962, Bratr Oldřich, Čech z Furlánska; druhé vydání Kvasnička a Hampl, Praha 1998). Část textu vyšla také v roce 12944 v časopise Širým světem. Jak to tehdy vlastně bylo?

Rytíř Matuš se zamiloval do sličné Italky z nedalekého městečka Udine (dodnes je na plánku města Pordenone vyznačena Via Udine) a tu si i vzal. Často chodíval se svým synkem kolem nedávno postavené pordenonské katedrály il duemo di San Marco a vyprávěl mu o svém rodném kraji. Snad proto pozdější cestovatel začíná své vyprávění slovy „… ego frater Odoricus Boemus de Foro Juli… já bratr Oldřich, Čech z Furlánska.“ Jeho český původ potvrzuje i seriózní kronikář Jan, opat z korutanského Viktringu a zpovědník Jindřicha Korutanského (kronika Liber certarum historiarum)

Jezuita Odorik

Déle než čtrnáct let putoval po zemích Evropě tehdy málo známých. Procestoval Indii, Sumatru, Borneo, Čínu i Tibet (do Tibetu vkročil jako vůbec první Evropan, i když jeho tehdejší Tibet ležel asi trochu severněji než Tibet dnešní). Šířil křesťanství a poznával neznámé země a jí obyvatele. Kázal, křtil i žehnal.

Zajímavý je i jeho popis„ sídla biblických Tří králů“, které je podle některých dějepisců v městě Kašánu (centrální část Íránu, isfahánská provincie). Odorik o tom píše: „Zastavil jsem se ve městě Tří mágů, jež slove Cassan, městě to královském a velkého věhlasu. Přestože je Tataři velice poplenili, oplývá toto město chlebem a vínem a mnohým jiným zbožím. Z tohoto města jest od Iherusalema padesáte dní cesty a mágové našli Iherusalem a vykonali cestu tak rychle zázrakem zajisté a božskou silou, nikoli lidskou. A mnoho jiných věcí je v tomto městě, jež vypovědět bylo by nepříliš prospěšno.“ Co vše tím myslel, se dnes můžeme pouze domnívat.

V Kambalku (Peking) strávil přes tři roky. Čína byla v té době pod nadvládou Mongolů. Odorik již tehdy chválil organizaci čínského území a také pokojné soužití různých tamních národů. Jako první zaznamenal lov pomocí kormoránů a foukacích trubic, nebo čínské ohýbání ženských noh. Odorikův rukopis byl až do konce 18. století stěžejním informačním zdrojem o Tibetu. Autor se totiž nepovyšuje, je skromný a pokorný i tam, kde nesouhlasí.

Zničen cestou (ušel pěšky asi 50 000 kilometrů), vrátil se do rodných míst a podstatnou část svých poznatků nadiktoval. Existuje několik desítek rukopisů v latině (vyšel jako první 1331), ale i v němčině (1514), angličtině (1599), italštině (1513) a francouzštině (1514). Takže ho o 130 později Kolombus pravděpodobně četl, neboť některé prameny uvádějí, že byl jeho nadšeným čtenářem.

14. ledna 1331 misionář a papežův vyslanec Odorik umírá v Udine. Ihned po jeho smrti začal proces jeho beatifikace, který byl ukončen roku 1775 slavnostním vyhlášením Odorika blahoslaveným. Byl poctěn i titulem „apoštol Číňanů“ a je uctíván jako patron cestovatelů. Na tohoto muže bychom jako národ měli být velice pyšní a také o něm vyprávět, když již teď budeme jezdit více do Číny. On totiž mimo jiné položil základy tibetského katolictví, které dodnes přetrvává.

„Skutečnost, že tolik rozdílných národů může žít v klidu vedle sebe a být spravováno jednou mocí, zdá se mi jedním z největších zázraků na světě, ještě větším než báječná činnost obchodu a úžasné nahromadění zásob všeho druhu.“

Tolik tedy Odorik neboli Menší bratr (františkánský mnich).

Misionářů z Čech či z Moravy působilo později v Číně daleko více. Velké služby čínské vědě prokázal v oblasti astronomie Wenzel Pantaleon Kirwitzer(1588-1626) rodák z Kadaně. Ano, z toho města, odkud pochází i tvůrce pražského Staroměstského orloje. Byl vytvořen v roce 1410 hodinářem Mikulášem z Kadaně, nikoli v roce 1490 Janem Řůžem (mistr Hanuš).

Kirwitzerova pamětní deska v Kadani

Astronom a matematik Čchi Wej-chaj (čínské jméno Wenzela Kirwitzera) počal svoji vědeckou a křesťanskou misii jako jezuitský misionář v Kantonu (1622). Velice nadaný muž, vystudoval totiž v Olomouci jezuitský konvikt.

Jezuita Adam Schall

Při cestě lodě Bom Jesus, která vyplula z Portugalska do Indie, zažili účastníci plavby značné hrůzy. Z 22 misionářů až do indického přístavu Goy jich doplulo v říjnu 1618 pouhých osm. Kirwitzer během plavby uzavřel velice pevné přátelství s německým jezuitou a znamenitým astronomem Johannem Adamem Schall von Bell (1591-1666). Ten se později stal ředitelem Imperiální observatoře a matematické školy v Pekingu a dotvořil stávající čínský kalendář, právě ve spolupráci s Kirwitzerem. V letech 1617. 1620 a 1625 vyšly Kirwitzerovy velice zajímavé astronomické studie (většinou o pozorování hvězdné oblohy a pohybu komet), jejichž podkladem byla vědecká pozorování uskutečněná právě v Číně. Vzbudila ta díla velice mimořádnou pozornost.

Jinak v té době jezuité pokřtili více než půl milionu lidí, stavěli křesťanské kostely a kázali všude tam, kde je chtěli lidé slyšet. A to se svolením čínských císařů. Ano - nebylo vše idylické, ale to již (nejen) k Číně patří. Schall byl důvěrníkem císaře Šunč-č´z dynastie Čching. Avšak po jeho smrti ho astrolog Jang Kuang-sien obvinil, že nepřímo zavinil smrt císařovny Siao Sien. Byl odsouzen k smrti, avšak díky přátelům na straně druhé osvobozen, leč krátce na to 15. srpna 1666 zemřel v Pekingu, zřejmě na následky vězení.

Kirwitzer zemřel o hodně dříve, 22. května 1626. I tak se vědecký svět o jeho práci dozvěděl a oba tito mužové spolu s dalšími jsou i v Číně dodnes ctěni a uznáváni.

Mimo jiné v roce 1656 odjel do Pekingu další jezuitský misionář, který k nám nemá tak daleko. Johann Grueber (1623-1680) se narodil v Linci a v Pekingu vyučoval matematice a byl asistentem Johanna Schalla von Bella. Známa je i jeho cesta do Lhasy, kterou podnikl s belgickým kolegou Albertem d´Orvillem. Mezi návštěvou Odorika a jejich návštěvou ve Lhase zřejmě nikdo jiný nebyl. Jak se na sklonku svého života Grueber dostal do Uher (Sárospatak), to nevíme. Ale někde tam se nachází jím napsaný cestopis, který by ještě dnes mohl vzbudit senzaci. Leč není k nalezení.

Jezuité u císaře (1690 až 1705)

Z Niemodlinu pochází Wèi Jìjìn. Ono čínské jméno vlastnil jezuita Florian Josef Bahr (1706-1771), který se narodil ve slezské části panství Žerotínů ve městě Falkenberg. Dnes je toto území v Polsku a Falkenberg se nazývá Niemodlin. Ale tenkrát byl český, nebo chcete-li slezský. Florian studoval v Brně filozofii, posléze v Olomouci teologii a ve třiatřiceti se dostal až na dvůr císaře Čchien-lunga a učil jeho syny hudbě. Měl pro to předpoklady, protože jeho tatínek byl varhaník. Dva roky poté (1741) ovládl čínštinu natolik, že vydal životopis sv. Jana Nepomuckého v čínštině. Pro zajímavost, titul vypadal takto: Šeng Žuo-wang Nie-po-mu-čuan. A dle přání císaře zpracoval první pětijazyčný slovník čínsko- německo-italsko-francouzsko-portugalský. Takový byl náš krajan Bahr, kterého 7. června 1771 pohřbili v Pekingu.

Neuvěřitelně plodný je život dalšího muže, který se výrazně zapsal do čínských dějin. Karel Slavíček (1678-1735) studoval v Brně, v Olomouci a v Praze, přednášel matematiku ve Vratislavi, hebrejštinu v Olomouci a nakonec 3. února 1717 byl představen císaři Kchang-si. Posléze zde strávil nádherných necelých osmnáct let života. Napsal odborné pojednání o čínské hudbě, zhotovil plán Pekingu a první upřesnil jeho zeměpisnou šířku, také napsal řadu astronomických prací. Během svého čínského pobytu si dopisoval s různými evropskými vědci, když mnohé tyto dopisy se bohužel později ztratily. Jeho hrob je dosud udržován na hřbitově poblíž městského paláce s nápisem Pan Jen, osobním jménem Ťia-le, posmrtným jménem Sien-chou. Číňané na něj i na jeho druhy nezapomínají. Jejich hroby se udržují a jejich památka se ctí.

Uvedené příklady, které nejsou v historii jediné, jsou svědectvím naší staleté vysoké kulturní vyspělosti. Bohužel svědectvím naší značné kulturní omezenosti je to, že většina občanů se díky různým rádoby vlasteneckým spisům stále ještě domnívá, že jezuité byli v naší zemi především dobří pouze pro pálení českých knih, což je hluboký nesmysl. Neměli jsme v jisté historické době vzdělanějších synů tohoto národa, než byli jezuité a následně i současně piaristé. Navíc o těch, kteří v uplynulých staletích udělali mnohé pro zvýšení vzdělanosti v Číně, lid obecný neví vůbec nic. Homo politikus bohužel také ne. Konec konců vzdělaných jezuitů máme i dnes dost, kéž by mnozí z nich ujali se správy věcí veřejných.

Cestuje-li dnes někdo z naší země do Číny, například za účelem podnikání či poznávání, má před sebou těžký úkol. Vysokou laťku důstojné spolupráce nasadili v minulých stoletích četní čeští vědci a cestovatelé. Číňané o tom velice dobře vědí. Jenže ví o tom také něco například bývalý vojenský ubytovatel? Další otázky v důsledku jistého zbytku úcty k majestátu radši nekladu.