Naděje umírá poslední, chce si mi povzdechnout nad nejnovější zprávou o průlomu v hledání technologie jaderné fúze. Připomenu, že energii lze získat štěpením atomových jader, tak to funguje třeba v Temelíně, a také jejich slučováním. I to lidé dovedou už přes půl století a je z toho vodíková bomba. Pokud by – obrazně – pomalou bombu zavřeli do nějakého Temelína, byl by to energetický zdroj na věky věků. Mluví se o tom taky přes půl století a čas od času se vynoří zpráva, že je to už na dosah. Naposledy se objevila patnáctého.
Přišla s tím firma Lockheed Martin. Je to výrobce převážně vojenských letadel a raket, spolupracoval na raketoplánu, je podepsán na raketě Titan a má prsty ve všem možném i nemožném, co je tajné a co financují vojáci. Má také pod palcem slavné tajné Skunčí dílny, oddělení Skunk Works, založené v roce 1946 s cílem vymýšlet ty nejodvážnější technologie. Pod jejich střechou vznikl první americký proudový stíhací letoun, později slavný špionážní letoun U2, občas se mluví o dalších projektech, jako jsou létající roboti. Teď je to reaktor jaderné fúze, který by podle vedoucího vývojového týmu Toma MacGuirea mohl být připojen v podstatě k jakékoli existující elektrárně kdekoli na světě.
Pohádka? Ne zcela. Každá elektrárna má turbínu, ta se točí a tím se vyrábí proud. Jde jen o to, čím se ohřívá pára, jestli štěpením uranu nebo pálením uhlí či spalováním plynu. Tom MacGuire by nechal do Tušimic přivézt svůj reaktor, nechal by odpojit stávající kotle, nahodil by jadernou fúzi a už by to svištělo v drátech.
Konec pohádky. Tak jednoduché by to samozřejmě nebylo, nicméně tiskové sdělení Lockheed Martin tvrdí, že do pěti let to fungovat bude a do deseti určitě a podle World Nuclear News by tyto reaktory mohly pohánět lodě, a dokonce letadla.
Když letadla, proč ne auta?
Naposledy se o průlomu v tomto vývoji psalo loni, kdy výzkumníci National Ignition Facility (NIF) Lawrencovy livermorské laboratoře v Kalifornii získali z pokusného zařízení víc energie, než do něj vložili. V Provence ve Francii se u Cadarache staví další takové zařízení, které má být nejdražším vědeckým zařízením světa. Ani my nezůstáváme stranou a české pokusy na zařízení zvaném Compass se dostaly do zpravodajství též loni. Po každé takové informaci nastává sprcha skepse, aby požár naděje uhasila: ano, bude to, ale až za padesát let. Tohle poslouchám přes padesát let.
Laicky si o tom nemůžeme myslet nic. Až to bude, tak to bude, a dokud to není, nemůžeme vědět. Ale někde v zadní komůrce mysli mi bzučí: až bude opravdu zle, ti syčáci zvednou petlici, a pak to bude natotata. A když se podíváme ruským a blízkovýchodním směrem, máme důvod si myslet, že to opravdu zle by mohlo vbrzku nastat.
LN, 27.10.2014