Ruské dubisko a balkánský junák
Nuž raději přichyl k tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. (Jan Kollár)
Když byla řeč o polské hranici: opravdu se Evropou táhne rozmezí, oddělující od sebe dvě výrazně odlišné civilizace - západní a rusko-balkánskou. Můžeme na ní dokumentovat, jak málo znamená v takových případech rasa, i jak velice se pletli naši slavjanofilští dědečkové, hodlavší postavit české země pod ochranu ruského dubiska. Tělesným typem, zbarvením pokožky i ostatními rasovými atributy se běžný Rus nijak neliší od Středoevropana; běžný Řek by právě tak dobře mohl být pokládán za příslušníka téže středomořské subcivilizace jako jižnější Ital. Přesto je rozdíl nepřehlédnutelný. Civilizační rozmezí je v tomto jediném případě vyznačeno výrazněji, než kdyby na něm stály hraniční patníky: na jedné straně latinka a náboženská tradice katolicko-protestantská, na druhé cyrilice a pravoslaví. Na Balkáně k tomu navíc přistupuje výrazný vliv turecký; kdybych chtěl provokovat, mohl bych říci, že Řek je pravoslavný Turek.
Do jaké míry a zda vůbec se zmíněné rozmezí může stát dějištěm huntigtonovského střetu… pravděpodobný příliš není, ale ani vyloučený. Široká ruská duše, do níž se vedle imperiálních manýrů vejde dobrá porce iracionálního mesiášství, přesvědčení, že jejím posláním je vpravit nové prvky do evropské civilizace, jež ji navždy z kořene přemění a vykoupí lidstvo (N.V. Gogol), velkosrbské junáctví a řecká ukřivděnost, to jsou roznětky, které snadno mohou zažehnout požár, bude-li trvat ústupnost Západu nebo selžou-li se jeho obranné struktury. Pozoruji se znepokojením, jak už se Češi otřepali z rány ruskou palicí roku 1968 a jejich představitelé – zvlášť někteří – už zase nakrucují nožku k slovanským tanečkům… pozor, pánové, pozor, lide český. Zazněly jakési řeči o blízkém zahraničí, a nebyl to žert.
Bhárat máta a ti ostatní
Zkušenost s Matkou Indií jsem si nechal nakonec, neboť abych byl upřímný, velkou sympatií k indickému lidu a jeho způsobům jsem zrovna nezaplál. Jako islámská, též hinduistická civilizace stojí na náboženském základě, a nedokážu se rozhodnout, který z nich je ztrnulejší i destruktivnější. Ledaže procházeje zeměmi zahrady Alláhovy najde poutník sice mnoho svému duchu vzdáleného, ale i vlídnost, neúchylnou počestnost, uctivý zájem, a dokáže-li se vystříhat hovorů o náboženství, i tolerance. To v Indii je občas blízek vyskočení z kůže. Na druhou stranu, pravda, zůstává hinduismus v uzavření svého civilizačního prostoru, neexpanduje, neohrožuje nás, netouží po ovládnutí veškerenstva; nikdo v hinduismu nenarozený k němu nemůže konvertovat, ani kdyby před osmirukými bohy po kolenou lezl. Jeho vnější projevy jsou ale – jak bych to řekl decentně – otřesné. Kastovní systém, ač vícekráte už indickými politiky zrušený, obepíná zemi pevněji než svěrací kazajka; neměnost, do níž je člověk uvržen samým zrozením a nelze se z ní vymanit než zase zrozením příštím, vyústila v trpnou odevzdanost životnímu osudu, jejž nelze změnit, lze si ale, je-li člověk chytrý – a to Indové jsou – v něm udělat pohodlí v rámci daných možností. Lstivost, prohnanost, obtížně prohlédnutelné triky a fígle, dotěrnost, neodbytnost, každý pokus o sblížení vzápěti zhacený škemráním o peníze a to i osobami nikterak chudými… nelze se divit, je-li poutník jat odporem, nedokáže-li vykřesat jiskřičku sympatie, jak již řečeno. Nebo aspoň jak který. Plnější než všechny ostatní země Východu je Indie těch, kteří se v ní shlédli, nalezli v ní věkovitou moudrost a životní vzor. Nevím. Kdosi mě poučil, že Indii je možno buď milovat, nebo nenávidět. Asi to tak nějak bude.
Přitom stará indická filosofie vskutku obsahuje plno podivuhodné moudrosti. Vysvětluje funkce světa přijatelněji nežli náš západní Pánbíček, který všelicos dobrého chce, ale máloco dokáže, takže se lidé z dišperace stávají ateisty. To v Indii ateistu nepotkáš. Rovnováha principů dobra a zla, která je-li porušena v prospěch domnělého dobra, osmirucí bohové ji zase s velkým rachotem srovnají … nu, nemusí se nám to líbit. Svět ale nebyl udělán proto, aby se nám líbil, nýbrž aby fungoval. Až potud souhlas. Má-li však být měřítkem nikoli pravdivost zásad, nýbrž dosažený výsledek, nutno doznat, že je strašlivý. Slovo „chudoba“ je chabé k vyjdření toho, s čím se člověk setká v mnohamilionových slumech – zase takové nedostačující slovo – ale i mimo ně: špína, hory odpadků, zmatek, naprosto bezohledný provoz, věčný rámus, houfy žebráků profesionálních i příležitostných včetně záměrně zmrzačených dětí, beznaděj, bezvýchodnost, šestákový cynismus… Prý se má Indie stát velmocí zítřka… asi podle toho v čem.
. *
A ještě bych přidal civilizaci úplně maličkou a nejmladší, ale s prastarými kořeny: civilizaci židovsko-izraelskou. Bývá řazena k Západu, ale je to povrchnost; ten flíček na mapě Předního Východu označuje místo, kde se soustředila všechna zarputilá odolnost židovského ducha. Po tisíciletí napadaný, utlačovaný a šikanovaný v sobě vyvinul vlastnosti, jimiž se výrazně odlišuje jak od křesťanského Západu, tak od svého muslimského okolí. Moudrost tisíciletí, schopnost obstát v nepřátelském prostředí, zůstat sám sebou, v posledku i neústupná statečnost - kdepak je ten bázlivý, uhýbavý židáček, co se jím hemžívaly satirické časopisy – to je Izrael, místo, kde židovský duch dosáhnuv svobody projevil se jaký je, ne karikatura, ale skutečnost. Napsal jsem o několik odstavců výše, že budu řadit jednotlivé civilizace podle stupně své sympatie; v tom případě by židovská civilizace patřila na začátek. Snad i před samotný Západ, s nímž se sice ztotožňuji, někdy v sobě ale nemohu nalézt dost úcty, sleduje kousky podlézavé pošetilosti, s nimiž se staví – nebo už ani nestaví – k protivenstvím doby. Jelikož si dovedu představit některé reakce na tento odstavec, prohlažuji, že nejsem ani žid, ani židovský zaprodanec.
Naopak bych na rozdíl od pana Huntingtona váhal vymezit onen prostor mezi jižním okrajem Sahary a Mysem dobré naděje co zvláštní civilizaci africkou. Poznal jsem ten lán země jen v jeho nejjižnější části, ale i to mi stačilo k zjištění, že není jiných výrazných znaků, jež by spojovaly její obyvatele v jeden kulturní celek, než že jsou všichni černí, což je k ustavení samostatné civilizace přece jen trochu málo.
KONEC
Hannover, 8. června 2014