ASTRONOMIE: Jarní úprk
Na Velkém náměstí v historickém centru Hradce Králové stojí "budka". Taková ta vysoká kovová vitrína s baculatou stříškou, poněkud přehnaně vyzdobená spoustou ornamentů a umístěná na betonovém podstavci. Podobné se vyjímají na náměstích mnoha českých měst a městeček. Ta hradecká je plně elektrifikovaná, s vnitřním osvětlením. Ze dvou stran jsou ve vitríně obligátní meteorologické přístroje – tlakoměry a teploměry. Zvlášť ty teploměry, v noci zahřívané zářivkami, dělávají v zimě radost těm, již nemají rádi mrazy.
Budka na Velkém náměstí (Foto: Jan Veselý)
Zvláštnost hradecké vitríny spočívá také v tom, že jedna strana je věnována dění na nebi. Je tam moderní varianta starověkého astrolábu, tedy otočná hvězdná mapa, jež ukazuje, která souhvězdí jsou právě pozorovatelná na večerní obloze. Také je tam kalendárium se zajímavými nebeskými úkazy pozorovatelnými v daném měsíci. Je to taková skromná obdoba orlojů, jaké jsou k vidění třeba v Olomouci nebo v Praze, či jiných evropských velkoměstech. Opravdu velmi, velmi skromná obdoba – místo věžního hodinového stroje musí s tou hvězdnou mapou, která je ještě ke všemu papírová, otáčet zřízenec. Očekávatelným důsledkem je to, že hvězdná mapa málokdy ukazuje přesně. Většinou má jisté zpoždění, protože zřízenec je nedbalý, ale občas jde i napřed, protože zřízenec je také mimořádně líný a nechce se mu obsluhovat budku každý den a za jakéhokoli počasí. To, prosím, není pomluva. Vím, o čem mluvím. Posledních osm let jsem tím zřízencem já. Zároveň to není ani stížnost. Přidělil jsem si tu roli sám a dobrovolně.
Na druhou stranu, ne že by nebylo nač si stěžovat. Nejhorší to bývá na jaře. Večerní obloha se právě v tomto ročním období mění neuvěřitelným tempem. Ještě na konci března zářila na temném pozadí nad západním obzorem prakticky všechna zimní souhvězdí – Orion, Býk s Plejádami, Blíženci, Vozka…
V polovině dubna už zimní hvězdy začínají blednout v červáncích a o dva tři týdny později z nich nezbyde vůbec nic. V květnu už se po setmění chystají zapadat i jarní hvězdy, i když do konce jara zbývá ještě měsíc.
Příčina je v tom, že se rychle posouvá doba, kdy se stmívá. Jak s námi naše planeta obíhá okolo mateřské hvězdy, posouvá se Slunce mezi souhvězdími, takže zatímco na východě se objevují nová, na západě zase jiná mizí. To je přirozený cyklus doprovázející roční doby. Zároveň je zemská rotační osa tak nakloněná, že se během ročních období mění také poměr mezi délkou dne a noci. A kolem rovnodenností, tedy na jaře a na podzim, je ta změna nejrychlejší. Na jaře se oba tyto jevy sčítají, takže takové tmy, aby byly vidět hvězdy, se teď každý večer dočkáme viditelně později než ten předchozí, a kromě toho hvězdy samy zdánlivě utíkají směrem ke Slunci, takže ty zimní se s přibývajícím teplem a probouzejícím se jarem z oblohy doslova vypaří.
Porovnejte oblohu nad jihozápadním obzorem jednu hodinu po západu Slunce v polovině dubna a v polovině května (oba obrázky byly vytvořeny programem Stellarium):
Je to takový úprk, že zřízenec, říkejme mu třeba pomocný otočný mapník (podle vzoru orlojník), aby se z toho uběhal. Z otáčení mapou se mu málem motá hlava a nemůže se dočkat léta. Radost mu kalí fakt, že až se ten úprk zpomalí, bude noc tak krátká, že než se hvězdy vysvobodí z večerních červánků, začnou zase mizet v ranním rozbřesku. Ale mapník (myslím, že v této rychle se měnící době nemusíme používat plné tituly) bude rád, že už nemusí běhat na náměstí několikrát za měsíc. A ještě víc se těší na září. To se souhvězdí na večerní obloze naopak úplně zastaví a po několik týdnů nebude s mapou oblohy vůbec potřeba hýbat. To si ale nechme až na podzim.
Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové