Spolu se zlatem a myrhou přinesli tři mudrci Ježíškovi také kadidlo. Vzácná pryskyřice, která má léčivé účinky a jejíž vůni známe ponejvíce z kostelů, měla už ve starověku tak vysokou cenu, že se o ni sváděly bitvy. Její obliba přetrvala dodnes. Kvůli vysoké poptávce je populace kadidlovníků kriticky ohrožena.
Píše se rok 1812. Mladý švýcarský orientalista Johann Ludwig Burckhardt se prodírá úzkou skalní rozsedlinou. Nedbá na dusivé vedro jordánské pouště, protože jeho arabští průvodci mu slibují na konci průrvy "velké překvapení". Když se Burckhardt konečně vymotá ze sevření skal, stane v němém úžasu. Jako první Evropan vstupuje do antické skalní oázy – Petry.
Tahle "Atlantida pouště" byla před dvěma tisíciletími čilé obchodní centrum a topila se v bohatství. Zelenaly se tu rozlehlé uměle zavlažované zahrady. Široké ulice lemovaly výstavní chrámy. Vládce Petry obýval přepychovou rezidenci s lázněmi a splachovacími toaletami. Značnou část oázy zabíraly prostory, z nichž proudilo bohatství Petry – stáje pro velbloudy a skladiště pro myrhu, koření a kadidlo.
Nabatejští, kteří skalní město založili někdy kolem roku 312 př. n. l., těžili z toho, že Petra ležela na křižovatce obchodních cest, po kterých putovaly karavany s nejvzácnějším zbožím tehdejšího světa. Kadidlu mezi nimi patřila výsadní pozice.
Trezor pro kadidlo
Kadidlo se vyrábělo z pryskyřice kadidlovníků – dřevin z rodu Boswellia. Tyto nenápadné a nevysoké stromy s nepravidelně tvarovanými kmeny a příjemně vonícími bílými květenstvími se nikdy nepěstovaly na plantážích. Lidé sbírali pryskyřici z kadidlovníků rostoucích ve volné přírodě. Přesto byla produkce kadidla úctyhodná. Poptávce však nikdy plně nestačila a to vyhánělo ceny kadidla do nebetyčných výšin. Jen v Perské říši se ročně spálilo při obřadech asi 27 tun kadidla. Kontrolu nad obchodem s kadidlem drželi Nabatejští. Ti už ve 4. století př. n. l. vybudovali systém obchodních cest mezi jižní Arábií a oblastí dnešního Pásma Gazy, táhnoucích se na vzdálenost tří tisíc kilometrů. Nabatejci zajišťovali velbloudy pro transport cenného nákladu i ochranu karavan před loupeživými nájezdníky. Vybudovali systém stanic, kde našli obchodníci místo k odpočinku, vodu, jídlo i krmivo pro soumary. Za všechno si nechávali štědře platit. Z tržeb z obchodu s kadidlem jim zůstávala plná polovina. Právě z těchto příjmů vystavěli Nabatejští Petru. Město vytesané do skal pro ně bylo na jedné straně investicí a na druhé straně sloužilo i jako skalní trezor, v němž bezpečně ukryli své bohatství. Měli to zapotřebí, protože přepych "pouštní Atlantidy" vzbuzoval u mocných sousedů loupeživé choutky. Petru se marně snažili ovládnout Řekové i Peršané. Zvědy s úkolem najít zdroj vzácného kadidla vyslal do Arábie například už Alexandr Makedonský. V 1. století př. n. l. vytáhly proti Petře římské legie, ale skalní město se jim ubránilo. V roce 25 n. l. zvolilo římské impérium alternativní strategii a pokusilo se odříznout Petru od zdroje jejího bohatství. Legie vytáhly na jih, aby se zmocnily Sáby, odkud kadidlo proudilo k Nabatejcům. Římané netušili, že si jako průvodce na cestu pouští najali Nabatejce. Ti je vodili osm měsíců vyprahlou pustinou ve velkém kruhu. K smrti vysílení vojáci se nakonec snu o dobytí "země kadidla" vzdali a zamířili zpět domů. Ke své říši připojili Římané Petru až o více než století později. Noví vládci prostoru klíčového pro obchod s kadidlem začali dopravovat většinu zboží po moři. Karavanní stezky přestaly sloužit svému účelu a vydatný zdroj bohatství pro Petru vyschl. Poslední ránu dostalo město při zemětřesení v roce 363, při kterém byly zničeny nejen budovy, ale hlavně systém pro zásobování vodou. Pak už Petra rychle směřovala k úpadku a do zapomnění, z něhož ji vysvobodil až Johann Ludwig Burckhardt.
Tajemství vůně
Za své jedinečné aroma vděčí pryskyřice kadidlovníků pestré škále organických sloučenin, mezi nimiž dominují terpeny, jako je pinen nebo limonen. Pro nasládlou vůni využívali kadidlo při svých obřadech už starověcí Egypťané, kteří to neměli k etiopským zdrojům kadidla daleko. Věřili, že pryskyřice kadidlovníků pochází z kapek potu bohů, jež dopadly na zem. Také dnes se nejvíc kadidla spotřebuje při náboženských obřadech, především při mších římskokatolické a řecké ortodoxní církve. Vonné terpeny z pryskyřice kadidlovníků však nacházejí uplatnění i v kosmetickém průmyslu při výrobě některých parfémů. Účinky kadidla na lidský organismus se ale zdaleka neomezují jen na příjemné podráždění buněk čichové sliznice nasládlou vůní. Některé látky z pryskyřice stromů rodu Boswellia jsou testovány ve farmacii, protože v tradiční medicíně mnoha kultur se používalo kadidlo jako lék proti nejrůznějším chorobám. Ví se, že má silné dezinfekční účinky, snižuje stres, uvolňuje napětí. V moderní medicíně se zkouší vliv jedné z jedinečných sloučenin kadidla – kyseliny boswellové – na nejrůznější zánětlivá onemocnění trávicího traktu, jako je Crohnova choroba nebo ulcerativní kolitida. Některé předběžné studie na laboratorních zvířatech naznačily, že by látky z pryskyřice kadidlovníků mohly ulevovat i pacientům s artritidou nebo astmatem.
Lékaři velmi důrazně varují před amatérskými pokusy o domácí léčbu kadidlem, protože pryskyřice obsahuje i látky, které jsou lidskému zdraví ve větším množství prokazatelně škodlivé.
Kadidlo už není tak vzácné, jako když je spolu s myrhou a zlatem kladli k nohám novorozeného Ježíše Krista tři orientální mudrci, známí jako tři králové. Poptávka ale zůstává vysoká a popularita kadidla v poslední době opět roste. Ke sběru pryskyřice slouží zejména kadidlovníky ve východní Africe a na Blízkém východě. Využívají se čtyři druhy stromů rodu Boswellia, pro které je typická papírovitá kůra. Nejslavnější je jistě Boswellia sacra čili kadidlovník pravý. Kadidlovník Boswellia frereana roste v Somálsku, Boswellia serrata je doma v Indii. Tíhu současné světové produkce kadidla nese etiopský kadidlovník Boswellia papyrifera.
Pro sběr pryskyřice se využívají stromy staré nejméně tři až čtyři roky. Speciálními noži nebo nástroji podobnými dlátu se jim nařeže kůra na kmeni a větvích. V zářezech se záhy objeví mléčně zbarvená tekutina, která na vzduchu tuhne a roste v kapkovitých útvarech. Zhruba po deseti dnech se ztuhlá pryskyřice sbírá a nechává se doschnout. Sbírají se buď kapky pryskyřice, které dopadly na zem, nebo se vyteklá pryskyřice seškrabuje z kůry. Více ceněná je bělavá pryskyřice sesbíraná z kamenů pod stromem. Seškrábaná pryskyřice je znečištěna částečkami kůry, má načervenalou barvu a je považována za méně kvalitní. Vyschlá pryskyřice je připravena pro export a další zpracování.
Jeden strom může za rok vyprodukovat i několik kilogramů pryskyřice. Při šetrném využívání vydrží některé kadidlovníky nepřetržitou produkci pryskyřice i několik staletí. Takové případy jsou ale čím dále tím vzácnější. Etiopští producenti kadidla dříve sklízeli pryskyřici během osmiměsíčního období sucha a řezy do kmene a větví za tu dobu osmkrát obnovovali. Čtyři měsíce nechávali stromům "na zotavenou". V současné době se ale ždímají kadidlovníky prakticky celoročně, zvětšuje se hloubka řezů. Stromy se tím vyčerpávají. Navíc roste riziko infekce poraněné kůry bakteriemi či houbami, oslabené stromy snáze podléhají škůdcům. Kadidlovníky proto rychle mizí. S tím, jak jich ubývá, jsou stále bezohledněji využívány zbývající stromy.
Jak nezraňovat stromy
Není jednoduché vyhlásit kadidlovníky za ohrožené druhy a produkci a obchod s pryskyřicí zakázat. Vědci se proto snaží najít takové systémy sběru pryskyřice, které by kadidlovníkům co nejméně ubližovaly. Nizozemští botanici pod vedením Franka Stercka z univerzity ve Wageningenu prozkoumali rozložení pryskyřičných kanálků v kůře etiopského kadidlovníku Boswellia papyrifera a s velkým překvapením zjistili, že vrstva kůry, ze které prýští dostatečné množství pryskyřice, je silná jen sedm milimetrů. Do dřeva stromu zasahují pryskyřičné kanálky jen vzácně. Producenti ale během sklizně původně mělké zářezy v kůře stále prohlubují a ty nakonec mohou proniknout až do dřeva. Tím je poškozen strom, ale výnos se výrazně nezvýší. Pro kadidlovníky to má fatální následky. Ze semen stromů vyčerpaných vysokou produkcí pryskyřice vyklíčí jen každé šesté. Semena zdravých stromů, ze kterých se pryskyřice nesbírá, mají klíčivost nad 80 %. Sterck a jeho spolupracovníci se snaží změnit zaběhanou rutinu etiopských sběračů pryskyřice. Nabádají je, aby už první řezy vedli tak hluboko, aby rána v kůře proťala dostatečné množství kanálků s pryskyřicí. Před dalšími sklizněmi už by ale zářezy výrazněji prohlubovat neměli. Sterck doporučuje omezit počet zářezů na méně než šest a ponechat stromu dostatečnou dobu na regeneraci. Jinak hrozí, že kadidlovníky z přírody v nepříliš vzdálené budoucnosti zcela zmizí. Jestli se nizozemským botanikům podaří osvěta mezi etiopskými venkovany, pro něž je pryskyřice kadidlovníku často jediným zdrojem příjmů, a stromy přežijí, to ukáže čas.
LN, 21.12.2013
Autor je biolog