Neviditelný Pes

HISTORIE: Sputnik nemusel být první družicí (4)

25.10.2012

Zkoušky naostro

První letový model rakety R-7 8K71 No. 5L vyvezli z montážní haly na 2 km vzdálenou rampu časně ráno v neděli 5. května 1957. Další nezbytné prověrky už přímo na rampě zabraly celkem 110 hodin čistého času. Objevilo se sice dost problémů, ale nakonec v úterý 14. května začaly k raketě přijíždět železniční cisterny s kapalným kyslíkem a leteckým petrolejem. Na následující den byl naplánován start. Kvůli přísnému utajení byl na tu dobu dokonce zastaven provoz na železniční magistrále vedoucí podél řeky Syr-Darja. Nebyl to však dobrý nápad. Cestující, kteří čekali ve stanicích Džusaly a Kazalinsk, postávali totiž na perónech a s úžasem sledovali neobvyklé světelné divadlo na noční obloze, které si nedokázali nijak vysvětlit, protože o raketách se v tehdejších sovětských novinách psalo spíše jako o technice budoucnosti.

Byla středa 15. května 1957 a začínala noční tma. Raketa se sice úspěšně vznesla, ale po necelých dvou minutách explodovala. Už krátce před jejím odpoutáním od rampy totiž došlo v důsledku netěsnosti potrubí k unikání paliva ve spodní části bočního urychlovacího bloku "D" k požáru, který obsluha startu nezpozorovala a který byl nakonec příčinou odtržení celého bloku ze závěsů na hlavním centrálním trupu rakety. Rozbor telemetrie prokázal, že řízený let probíhal zhruba do 98. vteřiny, potom však znatelně klesl tlak ve zmíněném bočním stupni, který se předčasně a samovolně oddělil. Přestože další tři boční a jeden centrální stupeň dál spolehlivě pracovaly a řídicí aparatura se raketu snažila udržet v určené vzletové ose, došlo k nepřiměřenému náklonu a havarijní systém vydal povel k vypnutí všech motorů. Raketa skončila v záplavě ohně, trosky dopadly ve vzdálenosti přes 3 km od rampy.

R-7 Sputnik 1

Technici pečlivě prověřili potrubí na další raketě 8K71 No. M1-6, která se už od 23. dubna 1958 nacházela v montážní hale na kosmodromu. Její start byl připraven na 10. června 1957, ale po vydání povelu "zážeh" zastavila start automatika. Bylo rozhodnuto pokus zopakovat, aniž by se doplnily nádrže kyslíkem, montéři pouze vyměnili na raketě i na rampě vybavení pro zážeh motorů a připojili kabelové přívody. Vše netrvalo ani dvě hodiny. Také další pokus o start zastavila automatika. Podrobná kontrola odhalila, že se neotevřel ventil přívodu dusíku pro tlakování palivových nádrží. Následovalo čtyřhodinové přerušení odpočítávání startu. Na rampu byla přivezena cisterna s kapalným kyslíkem. Zamrzlý ventil uvolnili technici horkým vzduchem. Byla hluboká noc. Rampu i raketu osvětlovaly silné reflektory. Minula půlnoc a začalo úterý 11. června 1957. Třetí pokus o start se uskutečnil ve 2 hodiny a 48 minut a tentokrát došlo doslova ke kuriózní nehodě. Opět selhaly ventily přívodu dusíku, motory se však zažehly a raketa se podle některých svědků údajně nadzvedla několik centimetrů nad rampu a dosedla zpátky do úchytů. Naštěstí se neskácela. Další pokusy už nenásledovaly. Raketu vrátili zpátky do montážní haly k podrobným prohlídkám a nakonec sloužila k nácviku obsluhy rampy, než ji odvezli zpátky do výrobního závodu k opravě.

Obě zkoušky vyvolaly pozornost Američanů, kteří vyslali nad Kazachstán špionážní letadlo U-2, jehož pilotovi se podařilo získat fotografie nové velké startovací rampy. Kam oko kamery i pilota U-2 nedohlédlo, tedy v montážní hale, tam chystali již od 14. května další raketu 8K71 s výrobním číslem No. 7. Zasáhla však nečekaná nepřízeň počasí, protože 11. června se nad základnou spustil silný tropický liják, zalil vodou řídicí bunkr, stanoviště požárních a záchranných čet a škodu natropil také v hlavní montážní hale. Plánovaný další zkušební start bylo nutné odložit o dva týdny. Uskutečnil se až 12. července 1957 v 17 hodin a 53 minut místního času. Raketa R-7 8K71 No. M1-7 se ale během vzletu začala otáčet a naklánět kolem podélné osy, a když náklon přesáhl bezpečnostní limit sedmi stupňů od určené osy dráhy, řídicí automatika vypnula motory. V čase 32,9 s od startu se raketa rozdělila či spíše se rozpadla na jednotlivé díly. Boční bloky prvního stupně dopadly ve vzdálenosti asi 7 km od rampy a explodovaly (podle jiných zdrojů to byly jen 4 km). Nad stepí se objevily sloupy dýmu hřibovitého tvaru jako po jaderném výbuchu.

Sergej Koroljov tentokrát neúspěch nesl poměrně těžce. První neúspěšný start totiž přišel na 100 milionů rublů, druhý stál 40 milionů a třetí byl jen o něco málo levnější.

"Vyhodili jsme zbůhdarma do větru celé sídliště," pronesl před svými spolupracovníky, kteří zpočátku nechápali, co tím myslí, ale vysvětlení bylo jednoduché – na přibližně stejnou celkovou částku totiž přišla výstavba nového města "Zarja" pro pracovníky raketové základny. Po tomto neúspěchu někteří členové Státní komise ztratili víru, že raketa v brzké době úspěšně odstartuje, a vrátili se do Moskvy. Předseda komise Rudněv dokonce před Koroljovovým spolupracovníkem Borisem Čertokem varovně prohlásil, že "by se dalo zařídit, aby raketu převzal a dokončil někdo jiný, nejen Jangel, ale třeba také Čeloměj".

Američané naopak oslavili úspěch, třebaže v utajení. Dne 8. srpna 1957 totiž vypustili z mysu Canaveral třístupňovou vojenskou balistickou raketu Jupiter-C, která úspěšně proletěla vzdálenost přes 4000 km a dopadla do určené oblasti v Atlantiku. Prověřen byl vstup jaderné hlavice do atmosféry. Prezident Eisenhower o této úspěšné zkoušce promluvil až 7. listopadu v televizním projevu.

R-7 Sputnik 2

Sergej Koroljov mezitím hledal příčinu závady a současně od 19. července chystal se svým týmem další raketu R-7 s pořadovým výrobním číslem No. 8. Některé publikace dodnes uvádějí, že k tomuto dalšímu zkušebnímu startu došlo už 3. srpna 1957, ale přesné je datum 21. srpna 1957, přičemž v důsledku přetrvávajícího přísného utajování agentura TASS úspěšnou zkoušku oznámila až 27. srpna 1957, tedy o šest dnů později. Navíc nejspíš pouze proto, že zkouška byla tentokrát v podstatě úspěšná. Proč v podstatě? Raketa 8K71 No.8 M1-9 vzlétla v 17 hodin a 25 minut a její motory úspěšně pracovaly po celou dobu letu po aktivní části vypočtené dráhy. Potom se oddělila maketa jaderné hlavice a na balistické dráze vstoupila do hustých vrstev atmosféry. Ve výšce kolem 10 km nad Kamčatkou se však působením termodynamického namáhání rozpadla a shořela. To už ale agentura TASS nepřiznala.

Zatímco Koroljov tentokrát sklízel sladké plody úspěchu - nadšeně diskutoval se svými nejbližšími spolupracovníky až skoro do časného rána -, Američané měli problémy se značným zpožděním zkoušek rakety TV (Test Vehicle) chystané pro družici Vanguard.

Nad další zkouškou rakety R-7 se do jisté míry dodnes vznáší otazník. Uskutečnila se 7. září 1957 a raketa 8K71 No. 9 M1-10 letěla opět úspěšně. Podle některých zahraničních komentátorů prý už tehdy šlo o pokus vyslat první umělou družici, ale raketa ji nenavedla až na oběžnou dráhu. Není to však pravděpodobné. Zkoušku ovšem i tak zahaluje určité mlčení a nic bližšího neuvádějí ani nedávno odtajněné archivní záznamy. Hlavice rakety se totiž sice správně oddělila, ale opět se rozpadla a shořela ve vysoké atmosféře. Bylo jasné, že jaderná hlavice musí být lépe chráněna před vysokými teplotami.

Proč by se měl neúspěšný sovětský pokus s družicí uskutečnit právě v září 1957? Autoři domněnky zjevně vyšli z toho, že kremelští politici si vždy potrpěli na oslavování významných výročí - a na 17. září 1957 připadlo 100. výročí narození ruského průkopníka raketové techniky a kosmonautiky Konstantina Eduardoviče Ciolkovského.

O svých neúspěšných startech však Sověti v roce 1957 i později mlčeli, v podstatě až do konce 80. let, kdy se za Michaila Gorbačeva začaly otvírat přísně střežené archívy.

Sputnik 1 rozložený

Zbývalo dokončit výpočty dráhy letu rakety a nevedení družice PS-1 na oběžnou dráhu kolem Země. Pro zkušební starty rakety R-7 se vše dělalo ručně na jednoduchých elektrických kalkulačkách a pomocí šestimístných trigonometrických tabulek v Koroljovově továrně v Podlipkách u Moskvy a práce desítkám počtářů trvaly dlouhé týdny. Avšak pro chystaný start s družicí by bylo vše mnohonásobně náročnější a úmornější a znamenalo by to několikatýdenní únavnou ruční práci pro množství zdatných pracovníků. Pomohl Mstislav Keldyš. Zprostředkoval totiž noční pracovní čas na tehdy jediném velkém sovětském počítači BESM-1 (Bolšaja Elektronno-Sčotnaja Mašina), který obsahoval 5000 elektronek a byl od roku 1952 instalován v prostorách Akademie věd.

Žádné jiné počítače tehdy v SSSR nebyly. Šlo o dopad Stalinových zvrácených představ o přínosu vědy a zejména jeho nenávisti ke kybernetice, označené jím a jeho přizvukovači za buržoazní pavědu. Rozměrný počítač BESM-1 pomohl naprosto zásadně zkrátit dobu potřebnou k výpočtům.

Dokončení zítra



zpět na článek