Neviditelný Pes

VĚDA: Záludnost pomalých nenápadných změn

20.4.2011

Poslední roky jsou plné přírodních či hospodářských katastrof, které si vyžádaly desetitisíce až statisíce obětí. Média nás o nich informují takřka v přímém přenosu a není divu, že poutají značnou pozornost lidí. Ať už to jsou výbuchy sopek, zemětřesení či tsunami s následným únikem radioaktivity. Všechny tyto katastrofy představovaly jistě neštěstí a zhoubu pro své protagonisty, konkrétní osoby, města nebo i státy, avšak lidstvo jako celek nemohou, snad s výjimkou kosmických katastrof, fatálně ohrozit. Když se taková katastrofa udála, lidstvo ji nemohlo nezaznamenat a vědomě na ni reagovalo s cílem zacelit utržené rány. Bylo to možné proto, že to byly rány rychlé, jasné a dobře patrné.

Ale jak je lidská společnost připravena čelit hrozbám tak pomalým, že je sotva zaznamená? V nich je totiž skryto daleko větší nebezpečí pro lidstvo jako takové. Několik vědců si při svých vysoce specializovaných výzkumech povšimne pozvolného poklesu koncentrace ozonu v horních vrstvách atmosféry, ale trvá jim řadu let, než se jim podaří přesvědčit část lidstva o škodlivosti nadužívání freonů, např. v příjemných kosmetických sprejích. A nebýt náhlé ozónové díry nad Antarktidou a postupně i jinde, které se chopil tisk, možná by se jim to ani nepodařilo. Ale škodlivé procesy v atmosféře již běží a i po úplném zákazu používání freonů může trvat mnoho desítek let, než se škoda napraví, napraví-li se vůbec. Nežijeme totiž v idealizovaném světě přímé úměrnosti, ale v reálném světě plném nelinearit, chaotického chování a téměř skokových změn, jejichž prvotní příčiny mohou být pranepatrné. Často bývá v této souvislosti citován princip motýlích křídel, kdy za jistých okolností může s trochou nadsázky zamávání křídel motýla kdesi nad Wisconsinem spustit lavinovité změny, které vyústí v hurikán nad Mexickým zálivem.

V šedesátých letech objevil americký vědec při studiu domorodců a nervové nemoci kuru na Nové Guineji tzv. pomalé viry, kdy mezi nákazou a propuknutím choroby uplyne více než deset až dvacet let. Odhalit takovou příčinnou souvislost, to už vyžaduje léta pečlivé práce a špetku geniality. Podle některých hypotéz mohou být i některé naše civilizační choroby, jako revmatizmus a jiné degenerativní změny, působené pomalými viry. I dnes nejznámější virus HIV (objeven r. 1984) způsobující AIDS je pomalým virem, kdy mezi příčinou a následkem uplyne velmi dlouhá doba, řádu deseti let. Kolik lidí muselo takto zemřít, než byla tato choroba vůbec objevena a než se proti ní podařilo zmobilizovat povědomí lidstva. A odpovídá vůbec toto povědomí vážnosti hrozby? Původně se mělo za to, že tato zákeřná choroba se jako blesk z čistého nebe zjevila někdy na počátku osmdesátých let dvacátého století. Poslední výzkumy založené na studiu vývoje viru však datují jeho přenos z opic až k letům 1930-40, kdy měl vzniknout zmutováním šimpanzího viru SIV.

Nejstarší zachycený virus HIV byl zjištěn v krvi černocha z oblasti Konga odebrané r. 1959. Ročně umírá na AIDS ve světě na 2 miliony lidí. Infikováno je téměř 40 milionů osob. Nejhůře je na tom Afrika, kde nákaza nabyla charakteru epidemie. Virem HIV je zde nakaženo 28 milionů Afričanů a při tomto trendu jich do 15 let bude na AIDS umírat 13 000 denně. V některých zemích černého kontinentu překročil počet infikovaných 20% a jsou regiony s až 75% nákazou obyvatel mezi 15-40 lety. V České republice je situace trochu optimističtější. K roku 2011 zde bylo registrováno 1536 (v r. 2000 jen 579) infikovaných osob, přičemž u 321 se již rozvinul AIDS. Na jeho následky u nás zemřelo 142 pacientů, infikovaným ženám se narodilo několik desítek dětí, z nichž jen cca 10% byly HIV pozitivní. Skutečná čísla však mohou být mnohem horší, než ta oficielní. Zdá se, že první šok lidstva z AIDS, který vedl v osmdesátých letech k změně a větší zodpovědnosti v lidském sexuálním chování již pomalu odeznívá a nastupující generace má tendenci toto riziko podceňovat. Přes všechny nadějné zprávy lidstvo zatím mnoho v hledání léku proti této zákeřné nemoci nepokročilo. Jediné, co zatím umíme, je tlumit příznaky a oddalovat vypuknutí akutního stadia nemoci. Účinná vakcína je stále v nedohlednu.

Výzkumy také naznačily, že virus HIV nezůstává stále stejný, ale mutuje, vyvíjí se. Známé jsou i cesty přenosu pomocí tělních tekutin. Na vzduchu a světle virus dlouho nepřežívá. Fatální by ovšem bylo, pokud by se HIV dokázal šířit komářím kousnutím. Vědci nás v devadesátých letech přesvědčovali o opaku. To však byla koncentrace nakažených velmi řídká, ale co nyní v Africe, kdy od nakaženého ke zdravému to je jen pár metrů či vteřin? Tento způsob přenosu by nákazu nesmírně akceleroval a způsobil by, že ani sebezodpovědnější chování by nebylo zárukou ochrany. Proto znepokojila nedávná diskuse mezi USA a EU, jak nejlépe pomoci Africe čelit hrozbě AIDS. USA preferují dodávání léků, ale EU kondomy a sítě proti moskytům! Nebezpečí nákazy AIDS představuje typickou tichou časovanou bombu. Po prvním šoku si na jeho existenci zvyknete. Vždyť konec konců sotva znáte někoho ve svém okolí, kdo by na ni zemřel. Nákaza se ale šíří a neúprosný trend pokračuje. Dvojnásobek nakažených nakazí zase dvakrát více dalších. Celá léta to jde docela pomalu, až pak se to náhle zrychlí. Najednou je to každý dvacátý, desátý, pátý, třetí….

V nedávných letech sem přistupuje i nemoc šílených krav neboli bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) a její lidská analogie Creutzfeld-Jakobova nemoc (CJD). Nezpůsobují ji viry, ale ještě menší zvláštní infekční bílkoviny zvané priony, které jsou nejmenšími známými infekčními částicemi. Vyvolávají degenerativní změny vedoucí k vytváření jakýchsi mikroskopických dutinek a houbovitosti tkáně. Předpokládá se, že BSE se vyvinula z ovčí nervové nemoci scrapie (klusavka) a na skot se přenesla v kostních moučkách obsahujících součásti nemocných ovcí. BSE se neomezuje jen na skot, ale napadá i losy, bizony, norky, jeleny, myši, makaky a kočkovité šelmy včetně domácích mazlíčků. Obdobně se předpokládá i její přenos na člověka ve formě CFD po dlouhodobé konzumaci nakažených hovězích částí jako mozek, mícha, brzlík, oči a kosti.

Nemoc se postupně rozšířila z Velké Británie, kde usmrtila na 106 lidí, do kontinentální Evropy. A opět cesta mezi nákazou a propuknutím fatální nemoci se měří na desetiletí. O tom, že tuto hrozbu odborníci berou vážně, svědčí i nucené vybíjení stád dobytka při výskytu nákazy. Kolik takových nemocí a hrozeb zůstává zatím neobjevených? Vždyť zkoumat jev, kdy následek přichází za příčinou s desetiletým zpožděním, je i pro dnešní vědu často neřešitelný oříšek a řada objevů by nebyla možná bez šťastné náhody a intuice.

Před časem vzbudila značnou pozornost následná úmrtí sedmi švédských orientačních běžců v letech 1990-92 žijících v úzkém pásu asi 150 km západně od Stockholmu. Trénovaným a fyzicky zdatným sportovcům bylo kolem dvaceti let. Úmrtí způsobilo selhání srdce, ale nikoliv v důsledku infarktu. Důvodně podezřelým je málo známý virus TWAR.

I na počátku nejhorší zdravotní hrozby - rakoviny - jsou pomalé, sotva znatelné a zjistitelné změny. Ponechme stranou její dosud ne zcela jednoznačně probádané příčiny, ať už jde o postupné střádání kancerogenů, virové vlivy či poruchy autoregulace. Faktem zůstává, že když první buňky v těle přecházejí na proces zhoubného bujení, tak o tom nemáme ani tušení. A přitom je rozběhnut často nezadržitelný proces, proces zpočátku nepatrných změn.

Stejně pomalu a nenápadně si zvykají mikroby na antibiotika a další léky, vznikají tak rezistentní kmeny a nutí nás užívat stále vyšší dávky a hledat stále nová léčiva. A kupodivu jsou to bakterie, které v tomto závodě mají navrch. Po desetiletích zdravotnické euforie se vrací hrozba infekčních onemocnění. V roce 1991 na světě zemřelo 4,3 milionů dětí na akutní respirační infekce, 3,5 milionu na průjmová onemocnění a 880 000 na spalničky. Vrací se i rádoby zapomenutá hrozba tuberkulóza. Od r. 1985 do roku 1991 se její výskyt zvýšil o 18%. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) umírá ročně na TBC tři miliony lidí a během příštích deseti let se nakazí asi dalších 30 milionů lidí. Nakazí se asi 10% lidí, kteří přijdou do styku s nemocnými. A streptomycin, antibiotikum určené k léčení TBC také již nezabírá tak dobře jako před lety.

Ale ani tyto, pro jedince jistě děsivé procesy neohrožují podstatu lidstva. Největší nebezpečí mu hrozí z pomalých, nepatrných změn jeho vlastností, schopností a etických hodnot, ke kterým může docházet tak pomalu, že jedna či několik lidských generací je vůbec nezaznamená. Jak skončily největší civilizace na této planetě? V pomalém, pozvolném procesu rozpadu a degenerace, který byl nakonec dovršen vpádem agilnějších sousedů. A nehrozí takové nebezpečí celému lidstvu?

Vážnou pomalou hrozbou může být i postupné zhoršování lidského genofondu, v důsledku toho, že dnes zachráníme většinu postižených dětí a umožníme jim dále šířit jejich geny. Je to jistě humánní a považujeme to za úspěch, ale je možné, že nám to jednou budoucí generace budou mít za zlé. Jak se po staletích projeví jasný trend, že lidé s nižším IQ mají mnohem více dětí než ti s vyšším IQ? Co když pomalu, sotva znatelně v průběhu mnoha set let začne lidstvo ztrácet svoji zvídavost, schopnost a chuť učit se, nalézat a zkoumat stále nové a sdělovat si tyto poznatky? Být iniciativní a hledat nové cesty. Jeho žebříček hodnot se bude pomalu měnit, to, co je etické a humánní dnes, může být zcela jiné potom. Syn bude stále ještě jako otec, ale prapravnuk? Přitom všechno bude všem připadat tak normální, stabilní a správné.

Genetické změny se budou pozvolna prohlubovat. Určité posuny již můžeme pozorovat ve vztahu ke starým lidem. V historických společnostech byli stařešinové ctěni a váženi jako zdroj moudrosti a životní zkušenosti. Ale v dnešní dynamické společnosti, kdy znalosti zastarají již v průběhu desetiletí, se více než moudrost a zkušenosti cení přizpůsobivost, která charakterizuje spíše mladou generaci. Staří jsou pak chápáni spíše jako položka penzijního systému. Kolika dalších a hrozivějších plíživých trendů si zatím nejsme vůbec vědomi? Možná řeknete, že je to normální vývoj. Ano, ale neměla by nás znepokojovat otázka kam a kudy? Mimochodem na místě nějaké mimozemské civilizace bych zvolil právě tento způsob pomalých, indukovaných změn k tomu dostat lidstvo tam, kam je třeba, a podmanit si ho. Časové měřítko je přece tak relativní.

Ale dost fantazie. Lidstvo jako celek, avšak prostřednictvím jednotlivých lidí by mělo věnovat větší pozornost svému vývoji z hlediska pomalých, "skoro vratných" změn, protože i to, co se téměř nemění, může jednou nepěkně překvapit. Ještě se tak bojíte náhlých katastrof?

http://hlubucek.net



zpět na článek