Neviditelný pes

GAGARIN: První pop-ikona Moskvy

14.4.2011

Jurij Gagarin nezůstává jen prvním člověkem, který letěl do kosmu. Výročí, které si připomíná celý svět, totiž v Gagarinovi zosobňuje víc věcí. Zosobňuje bouřlivý rozvoj technologií i americko-sovětské soupeření za studené války - ale to, že Sověti jsou napřed, doložil už v roce 1957 první sputnik. Zosobňuje éru neanonymního hrdinství - zatímco v 60. letech byl kdekdo schopen z hlavy vyjmenovat všechny kosmonauty, ty dnešní zná jménem jen hrstka specialistů. A zosobňuje i výjimečnost okamžiku, kdy se Sověti dokázali prezentovat jako atraktivní společnost. To je na celé věci asi vůbec nejvýraznější.

Něco mezi Presleym a Kristem

Kdybychom měli vybrat největší úspěch Moskvy od porážky Hitlera až do rozpadu Sovětského svazu, dost možná jím byla právě volba Gagarina do role prvního kosmonauta. V době, kdy Západ měl Sověty zakódované jen jako v horším případě diktátora Stalina, v lepším případě poněkud komického Chruščova, jenž v OSN tluče botou do řečnického pultíku, tu náhle byl reprezentant Moskvy, který vypadal, choval se a žil jako normální člověk z normální země. Ano, Gagarin měl své plusy (profesionalita, osobní hrdinství) i minusy (náklonnost k alkoholu, manželská nevěra), tak jak jsou známé od ikon pop-kultury. Není tudíž divu, že se jednou z nich stal - snad vůbec první i poslední, kterou oficiální Sovětský svaz vyprodukoval (nepočítáme sem neoficiální osobnosti typu Vysockého). To, že Gagarin byl členem Komsomolu, že po svém začlenění do týmu kosmonautů vstoupil do komunistické strany a že po kosmickém letu byl zvolen do Nejvyššího sovětu (parlamentu), se bralo coby jakýsi neškodný povinný rituál.

Mladý (28 let), usmívající se muž, který vystupuje spíše v civilu než v uniformě a prodává slávu své země ve světě - to byl Gagarin, jak si ho lidé pamatují. Gagarin fascinoval publikum na Východě i na Západě ne tím, že reprezentoval Sovětský svaz, ale tím, že ho reprezentoval právě on. Svým způsobem - a úspěšněji - předběhl Karla Gotta, o němž se za normalizace říkávalo, že státu přináší více deviz než automobilka v Mladé Boleslavi. Gagarin byl prostě první sovětskou osobností formátu pop-star, která sklízela spontánní ovace i na Západě.

Řečeno s nadsázkou. Kdyby se v roce 1961 Gagarin objevil na jednom pódiu s Elvisem Presleym, hodně lidí by spontánně tleskalo oběma. Taková to byla atmosféra. Dovedete si snad představit, že v roce 1978 by totéž svedl Vladimír Remek? Že by se na jednom pódiu objevil se západní rockovou hvězdou a lidé by byli s to spontánně tleskat oběma?

A ještě jedna věc přispívá ke Gagarinově legendě, či spíše mýtu. Zemřel mlád. Zahynul při cvičném letu, když mu bylo 34 roků, tedy prakticky v Kristových letech. Nikdy už se proto nedozvíme, co by si myslel o tom či onom, jak by třeba reagoval na sovětskou okupaci Československa pouhých pět měsíců po své smrti (přitom v roce 1961 Československo navštívil jako vůbec první cizí zemi). Předčasná smrt ho zkrátka zanechala světu jako věčně mladého muže na starých fotografiích, jako dobyvatele kosmu, který se poté nemohl nikterak zprofanovat, jako hrdinu.

Tahle doba není pro hrdiny

Jak to skutečně bylo s Gagarinovým hrdinstvím, pro sovětskou utajovací mánii vlastně nevíme. Víme například, proč Američané vybrali za svého prvního kosmonauta Johna Glenna. Glenn proslul jako stíhací pilot v korejské válce tím, že dokázal bezpečně přistát po návratu z každé akce - třeba i s ustřeleným ocasem. Byl symbolem spolehlivosti, opakem hazardéra, tedy jakýmsi antihrdinou. U Gagarina nevíme, proč konkrétně byl vybrán, zato víme, že se stal hrdinou i mýtem.

Jeho mýtus ovlivnil i americké raketoplány. Myslíte si, že jen náhodou startoval první z nich právě 12. dubna 1981, tedy 20 let po Gagarinovi? Ne, i Reaganova Amerika Gagarinův výkon a jeho symboliku uznávala. Pozoruhodné je, že legendy americké kosmonautiky, ač začínala později než Sověti, byly starší než Gagarin. To platí o Glennovi, jenž v červenci oslaví devadesátiny. Platí to i o Johnu Youngovi (80), snad nejvšestrannějším kosmonautu historie - letěl dvakrát na Gemini, dvakrát s Apollem k Měsíci (jednou se po něm prošel) a dvakrát s raketoplánem (právě on velel jeho prvnímu letu).

Jenže raketoplány letos končí a z lidí, kteří kdy přistáli na Měsíci, je nejmladšímu už 75 let (Charles Duke). Blíží se doba, kdy se "muži z Měsíce", či vůbec neanonymní hrdinové raných kosmických letů ocitnou v roli našich bývalých pilotů RAF a my se budeme ptát: Kdo z nich ještě žije? Bude to trochu jako s velkými zeměpisnými objevy. Poslední z nich, Havaj, přinesl v roce 1778 slavný James Cook. Ale víte, kdo generaci po něm jako první spatřil Antarktidu? Zřejmě nějaký anonymní tuleňář či velrybář, člověk toho typu, jací dnes působí na Mezinárodní kosmické stanici. Tohle už není nic pro hrdiny a pop-ikony, jakou byl Gagarin.

LN, 12.4.2011



zpět na článek