Neviditelný Pes

VĚDA: Nevíte kudy kam? Gestikulujte!

7.2.2011

Představa, že složité problémy lze vyřešit jen hlavou, je mylná. Hodně pomůže, když si vezmeme na pomoc ruce a gestikulujeme.

Chování televizního detektiva Adriana Monka vypadá prapodivně, avšak zapeklité případy řeší tenhle exot přímo geniálně. Bohužel, v běžném životě jsme mnohem častěji svědky situací, v kterých aktéři vypadají zcela normálně, ale jejich řešení svízelných situací má do geniality daleko. Pozornému divákovi detektivek s Adrianem Monkem neunikne, že si hrdina postižený obsedantně-kompulsivní poruchou a navíc pestrou škálou fobií při vyšetřování napomáhá gestikulací rukou. Na důležitou stopu zpravidla narazí právě při takovém pantomimickém intermezzu na místě činu.

O tom, že gestikulace napomáhá hledat východiska z jinak bezvýchodných situací svědčí i výsledky výzkumu psychologů z University of Birmingham zveřejněné v Journal of Experimental Psychology: General. Vědci nechali studenty řešit obtížné úlohy vrcholně namáhající prostorovou představivost a sledovali, jaký vliv má na správnost řešení gestikulace. V první studii omezili psychologové sledování jen na spontánní gesta. Ukázalo, že čím více si student pomáhal gestikulací, tím lépe úlohy řešil. V druhém pokusy byli studenti rozděleni na tři skupiny. Jedna byla ponechána, aby se s řešením úloh poprala, jak umí. Druhá měla přikázáno pomáhat si gestikulací. Třetí měla jakoukoli gestikulaci zakázanou. Jak se dalo čekat, nejlépe řešila úlohy skupina, která zcela cíleně a ze všech sil gestikulovala. Nejhůř na tom byli ti, co měli gestikulaci zakázanou.

Význam gestikulace pro objasnění problémů už byl prokázán dříve. Když paní učitelka dětem vysvětluje, že 2 + 3 = 5, jistě to mnozí pochopí a další si to aspoň zapamatují. Když však výklad doprovodí gestikulací (při vyslovení číslice 2 na ni zároveň ukáže), budou děti chápat snáze a rychleji. Paradoxně je i špatná gestikulace lepší než žádná. Takže když paní učitelka při výkladu uvede příklad 2 + 3 = 5 a při vyslovení čísla 2 ukáže na číslici 5, může chvíli vypadat jako Adrien Monk, ale odezva ve třídě je určitě lepší, než když odříká s připaženýma rukama: „Dvě plus tři je pět! Opakujte to po mně!“

Je zajímavé, že k odhadnutí kvality výuky nemusí student navštěvovat hodiny svého učitele. Tenhle výzkum se dělal na jedné americké universitě. Studenti měli hodnotit výkon kantora na základě shlédnutí dvacetisekundového záznamu z jeho přednášky nebo po absolvování celého semestru. Ukázalo se, že shlédnutí dvacetisekundového záznamu úplně stačilo. Hodnocení vyučujících těmi studenty, kteří pilně chodili celý semestr na přednášky, bylo praktické stejné jako u těch studentů, kteří viděli jen video, Zdá se, že se kvalita výkladu na universitní půdě zdaleka neodvíjí jen od množství promítnutých videí a barevnosti powerpointových prezentací. To totiž na dvacetisekundovém záznamu není patrné. Zato mnohé závisí na tom, zda a jak přednášející gestikuluje. A to už se dá za dvacet sekund i zcela podvědomě.

A tak to vypadá, jako kdyby českým politikům chyběla gestikulace. Ministr zdravotnictví se nedokáže domluvit s lékaři, kteří „děkují a odcházejí“. Lékaři se na oplátku nedokážou domluvit s ministrem na tom, co všechno jim má dát a garantovat. Možná kdyby si vypomohli gestikulací jako Adrian Monk, vypadali by na jednání či následné tiskové konferenci jako podivíni, ale přišli by s geniálním řešením. Tady je namístě zdůraznit, že je propastný rozdíl v účinku čilé gestikulace a planých gest. Prázdná gesta, jak jsme si stačili všichni všimnout, zjevně nezabírají. Když však premiér svému ministru financí gestikulací naznačí, že "je jednička", hned všichni víme, na čem jsme.

Politikům nabízí inspiraci i další vědecké objevy. Poučení by tam mohli najít třeba ti, kteří sedí v nejrůznějších vyšetřovacích komisích. A že jsme takových komisí už měli. Vyšetřily toho pramálo. Těm stávajícím a budoucím zvláštním a mimořádným vyšetřovacím komisím (a že jich ještě budeme mít!) lze doporučit velmi zajímavou studii kanadských forenzních psychologů z University of Montreal zveřejněnou časopisem Justice Quarterly. Michel St. Yves a Nadine Deslauriers-Varinová v ní dokazují, že i toho nejotrlejšího zločince trápí výčitky svědomí. Hra na lotrovy city je podle nich velmi dobrá metoda, jak ho přimět k přiznání ke spáchaným zločinům. Pod tíhou důkazů se přizná většina pachatelů. Pokud jsou ale důkazy slabší, vstupuje do hry pocit viny. Když se ho podaří v obžalovaném vzbudit, má vyšetřovatel vyhráno.

Naše politické skandály, aféry a kauzy se zhusta vyznačují právě chabými důkazy. Pokud by se členům parlamentního výboru nebo i vyšetřovatelům orgánů činných v trestním řízení povedlo vehnat aktérovi průšvihu slzu do oka, možná by se přiznal. Možná by se dokonce rozvzpomněl na klukovská či holčičí léta a slíbil by, že „už to víckrát neudělá“. Takový slib by však měl kajícný politik učinit při vyšetření funkční magnetickou rezonancí. Jasně do dokazuje studie vědců z University of Michigan, jež právě vychází v časopise Health Psychology. Tým vedený neuroložkou Emily Falkovou vyšetřoval dobrovolníky, kteří se snažili přestat kouřit. Vědci nechali dobrovolníky hovořit o tom, jak jejich odvykací kúra dopadne. Všichni vedli plamenné řeči o tom, jak se svým zlozvykem skoncují. U někoho to byla pravda a u někoho ne. Z vyšetření aktivity mozku během "slibů" byla Falková schopna předem určit, kdo myslí prohlášení smrtelně vážně a opravdu přestane kouřit a kdo jen tak plká a brzy zase propadne slabosti pro nikotin.

A pak že se vědci zabývají ryze teoretickými otázkami, které nemají s praxí nic společného a nemohou nám přinést nějaký hmatatelný užitek. Nezbývá už jen nic menšího než zajistit, aby vědecky odhalené pravdy přešly ze stránek žurnálů do praxe. A nezapomeňme - až se o to budeme snažit, měli bychom gestikulovat.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



zpět na článek