Nevím, jak čtenáři, ale já argumentaci tohoto typu nejsem ochoten přijmout, pokud se v matematickém modelu některé vstupy ignorují, jiné jsou považovány za konstanty, ačkoliv se jedná o proměnné. Je pravda, že jejich vliv může být velmi malý, ale může se po léta kumulovat s ohledem na velkou tepelnou setrvačnost povrchu Země (např. periodické i neperiodické kolísání sluneční aktivity), u jiných vstupů není míra vlivu ještě jednoznačně určena (ionizující záření z kosmu, stav geomagnetického pole) a je stále předmětem výzkumu. Taktéž není vůbec jistá míra různých zpětných vazeb, ať už kladných nebo záporných, které by mohly mít určitý vliv na klimatické změny.
Dovolím si tentokrát opět určitou analogii s astronomií, čtenáři odpustí, klimatologové snad také, ale astronomie jakožto nejstarší věda má za sebou za celá tisíciletí velmi mnoho úprav modelů, ať již zásadních nebo kosmetických, a mnohdy byl také k obhajobě špatného modelu jako argument použit jeho soulad s tehdy měřenými daty. Jako příklad lze uvést Koperníkův model Sluneční soustavy. Koperník sice správně předpokládal, že planety obíhají kolem Slunce, nikoliv kolem Země, ale nesprávně předpokládal, že se pohybují po kruhových drahách. Argument církevních otců hájících geocentrický systém, tehdy již velmi propracovaný a taktéž množstvím tzv. epicyklů řádně komplikovaný, zněl, že jejich systém je v lepším souladu s pozorováním a taktéž dává přesnější předpovědi. Až teprve Jan Kepler na základě pozorování Tychona Brahe uvedl heliocentrický model v soulad s naměřenými daty tím, že v matematickém modelu kružnice změnil v elipsy, do jejichž jednoho ohniska umístil Slunce. A proč tomu tak je, objasnil až Isaac Newton. Keplerovy pohybové zákony pro přibližné výpočty můžeme používat i dnes, pro výpočty přesné však musíme ve výpočtech zahrnout i relativistické jevy, ač se nám může zdát, že v okolí Země nabývají zanedbatelných hodnot, jinak by například meziplanetární sonda mohla svůj cíl i minout.
Můžeme zkusit i jiný příklad, a to záměrného upravení matematických rovnic, aby lépe odpovídaly předpokládanému stavu. A to samotným Albertem Einsteinem. Když ve 20. letech minulého století Alexandr Fridman odvodil z Einsteinových rovnic, že vesmír nemůže být ve statickém stavu, ale že se musí buď smršťovat, nebo rozpínat, Albert Einstein, který byl tehdy v zajetí tehdejšího obecného přesvědčení věčného a globálně neměnného vesmíru, zavedl do svých rovnic tzv. kosmologickou konstantu, která by vesmíru zakázala konat takové hlouposti. O pár let později bylo rozpínání vesmíru pozorovatelsky potvrzeno a k Einsteinově cti lze přičíst, že svůj omyl uznal, kosmologickou konstantu prohlásil za největší omyl svého života a ačkoliv ji ze svých rovnic neodstranil, doporučoval za ni dosazovat nulu. Sice dnešní kosmologické modely s kosmologickou konstantou počítají, a to v souvislosti se zrychlujícím se rozpínáním vesmíru z důvodu existence tzv. temné energie, ale nic to nemění na Einsteinově přístupu.
Předpokládejme ale, že v hrubých rysech jsou matematické rovnice popisující nějaký složitější fyzikální děj v pořádku, ale můžeme se spolehnout na bezchybnost programátorů? Zde můžu uvést příklad ze své vlastní praxe ze studia, kdy jsem před lety dostal zápočet z programování na základě mé vlastní opravy matematické chyby v jedné aplikaci pro výpočet poloh těles Sluneční soustavy. A ještě komičtější jsou občasné matematické chyby z důvodu špatně navrženého procesoru, které jsou sice velmi vzácné, ale ne vyloučené. Například o první generaci procesorů Pentium firmy Intel se posměšně říkalo, že počítá sice rychle, ale špatně. Stát se může cokoliv, ale hardwarové nedostatky jsou v podstatě eliminovány tím, že na jednom problému pracuje více týmů s různou technikou.
Kdo trochu sleduje vývoj v různých vědních oborech, zajisté ví, že názory na nějaký jev se velmi často různí ve stejné době, názory se vyvíjejí, mnohé názory jsou ve stejné době protichůdné, a teprve čas vždy ukáže, kdo byl blíže pravdě. Záměrně uvádím "blíže pravdě", nikoliv kdo "má pravdu". Veškerá měření, ale i veškeré výpočty lze provádět jenom s konečnou přesností, taktéž alespoň v současné době nemůžeme u tak složitého systému, jakým atmosféra Země beze sporu je, mít ve svých rovnicích zahrnuto vše, co by na chování atmosféry mohlo mít nezanedbatelný vliv. Mnohé z jevů ještě třeba ani nemusí být popsány, myslet si, že už známe všechny jevy, to je velmi naivní přístup. Takový přístup odpovídá stavu v druhé polovině 19. století, kdy si mnoho fyziků myslelo, že až na drobné detaily známe vše, a dokonce Max Planck byl na studiích přesvědčován, aby nemrhal svým talentem na tak neperspektivní vědu, jakou je fyzika.
Nakonec, názorová neshoda je právě hybným motorem vědeckého vývoje. Pro vývoj vědy v jakémkoliv oboru je lepší mít svůj vlastní, byť protichůdný a ne nutně i správný názor, než nemít názor žádný. Ohánění se názorovou shodou, jak ve svých demagogickým projevech činí Martin Bursík, který naštěstí nemá s žádnou vědou nic společného, je z vědeckého hlediska naprosto nepřijatelný argument. Konsensus je samozřejmě nutný v politice, jinak by běžná demokracie nemohla fungovat, což je zároveň i přímý důkaz, že Martin Bursík nemá vědecké myšlení (přestože vystudoval tzv. ochranu přírody), zato má silně vyvinuté politické myšlení. Dalším důležitým faktorem je i určitý pragmatismus v přístupu k odlišným názorům a přístupnost k argumentům. Dogmatický přístup patří do náboženství a do církví, nikoliv do vědy. Bohužel jsme však v dnešní době svědky právě v otázce antropogenního globálního oteplování netolerance k odlišným názorům, v mnoha případech i honem na čarodějnice. Dánský statistik Bjørn Lomborg by mohl vyprávět. Což nesvědčí o seriozním přístupu k výzkumu klimatu na Zemi. Ovšem v rámci objektivity je nutno uvést, že zmíněný statistik nebyl pronásledován na požadavek klimatologů, ale na nátlak dánských zelených. Což je zároveň i důkaz o tom, kdo vlastně rozhoduje o "pravdě o klimatu". A to je vlastně velmi špatné, pokud o vědeckém poznání rozhodují politické síly napojené na obchodníky s kde čím, když jim někdo kazí kšeft.
Nechci tvrdit, že antropogenní globální oteplování neexistuje a že je to vymyšlený pojem. Ale okolnosti, které tento jev provází, mě nutí k pochybnostem. A pochybnost je základním předpokladem vzniku nedůvěry. Braly-li by i politické a nátlakové skupiny opatření proti zvyšování koncentrace oxidu uhličitého zcela vážně, nemohlo by docházet k excesům, že budou zelení proti jaderné energetice, nemohlo by se stát, že ekologistická nátlaková organizace Hnutí Duha bude protestovat proti Temelínu s tím, že horníci těžící uhlí pro tepelné elektrárny přijdou o práci, nebyly by prosazovány energeticky ztrátové zdroje, které přírodu spíše ještě více zatěžují, neměli by astralští účinkující na reklamní a propagandistické akci Alberta Gorea "Live Earth" na tričkách vyjádřen protest proti jaderné energetice, logičtější by byl přece protest proti pálení uhlí. Nebylo by nahrazováno spalování uhlíku spalováním uhlíku. Místo dotací a zvýhodňování projektů, které nic neřeší, by se mělo spíše více investovat do výzkumu skutečných budoucích energetických zdrojů. Z uvedených indicií je evidentní, že snižování koncentrace oxidu uhličitého je pouze záminka ke snadnému vydělávání peněz.
K pochybnostem mě nutí i fakt, že v první polovině 2. tisíciletí bylo o dosti tepleji než dnes, ačkoliv koncentrace oxidu uhličitého dnešních hodnot zdaleka nedosahovala, z čehož lze empiricky odvodit, že existují i jiné a možná významnější vlivy, než onen oxid uhličitý. Nakonec, rozsáhlá klimatická změna stála i u zrodu lidstva, kdy náš opičí předek musel slézt ze stromů ze zcela prozaického důvodu - stromy v daném místě přestaly růst. K pochybnostem mě dále nutí skutečnost, že se nějakou dobu otepluje i jinde ve Sluneční soustavě, v čemž prokazatelně lidstvo prsty nemá. K pochybnostem mě dále nutí i fakt, že předpovídání budoucnosti zatím v žádné vědě nijak extra moc dobře nefunguje. Laické veřejnosti sice může připadat, že například v astronomii ano, ale je to dáno tím, že vesmírné děje jsou ve srovnání s lidským životem nesmírně pomalé, takže v rámci Sluneční soustavy lze vypočítat postavení jednotlivých těles na stovky i tisíce let předem, ale už ne třeba na miliony, to už opět převládnou chaotické jevy a přesná předpověď možná není, podobně jako v meteorologii předpověď počasí na více než několik málo dnů. A klimatologické předpovědi? Vezmeme-li v úvahu, že některé vstupy ignoruje, o jiných možná ještě ani neví, mnohé z vlivů navíc samy o sobě mají intenzitu proměnlivou, která nejde předpovědět, pak jsou předpovědi klimatologů přinejmenším diskutabilní.