VESMÍR: Smrt sáhla mezi kosmonauty

Na tu událost si vzpomínám dobře jenom z jednoho důvodu - někteří zažraní bolševici v redakci Mladé fronty dávali různými poznámkami najevo, jak je smrt tří amerických kosmonautů těší. Zdrží se tím americký projekt Apollo, takže na Měsíci se jako první vysadí Rusové. A budou tam - podle dobové karikatury - Američanům razítkovat pasy. Naštěstí tihle "bijci imperialismu" byli mezi mými kolegy výjimkou. Když za čtvrt roku zahynul první sovětský kosmonaut, navíc během návratu z vesmíru, radši se stáhli.

Rus ve vakuové komoře
Nikdo netušil, že první obětí z řad budoucích kosmonautů na obou březích Atlantiku byl Rus. To zveřejnil až Sláva Golovanov ve svém seriálu v Izvěstijích koncem osmdesátých let, když za panování Michaila Gorbačova propukla v Sovětském svazu otevřenost čili glasnosť.
Při výcviku ve vakuové komoře zahynul 23. března 1961 nadporučík Valentin Vasiljevič Bondarenko, nejmladší z kandidátů, bylo mu čtyřiadvacet let. Pracoval tam za sníženého tlaku jako ve velkých výškách, což se kompenzovalo zvýšeným procentem kyslíku v ovzduší. Svůj desetidenní pobyt právě končil. Měl za sebou lékařskou kontrolu, sňal si detektory z těla a kůži si potřel vatou namočenou v lihu. Pořádně se nerozhlédl a vatu odhodil přímo do spirály elektrických kamínek. Okamžitě vzplanul oheň, od něho chytila i jeho vlněná kombinéza, ještě stačil vyslat signál o nebezpečí a marně se pokoušel plamen uhasit. Službukonající lékař nemohl okamžitě otevřít dveře, protože v komoře byl nižší tlak. Nakonec Bondarenka vytáhli a převezli ho do nemocnice, kde přes všechnu péči po osmi hodinách utrpení zemřel.

Dva Američané v letadle
Potom si výcvik vybral oběť u Američanů. V únoru 1966 zahynuli Elliot See a Charles Bassett. Letěli do St. Louis, kde sídlí továrna vyrábějící kosmickou loď. V husté mlze narazil jejich stroj T-38 do letištní budovy. Oba byli vybráni pro Gemini 9. Místo nich museli startovat náhradníci.
Pokud o tom naše noviny psaly, zaznamenaly to několika málo řádky. Oba letci ještě nebyli kosmonauty, ještě se do vesmíru nepodívali, letěli v letadle, byť služebně, proto jejich smrt nikoho nevzrušovala.

Příliš mnoho poruch
Teprve potom přišli o život první lidé v kabině kosmické lodi a ve skafandrech. Nejlíp bude, když ocituji ze své knihy Kolumbové vesmíru - Souboj o Měsíc.
V polovině šedesátých let, kdy práce na lunárním projektu Apollo vrcholí, zaměstnává 300 000-400 000 lidí po celé zemi. A tak se toto úsilí stává vskutku všenárodním.
První Apollo se třemi lidmi na palubě, označované jako Apollo 204, má vyrazit k předváděcímu letu okolo Země 21. února 1967. A potom za rok - těší se optimisté - první výprava zamíří k Měsíci. Plavidlo pro premiéru právě prochází zkouškami na floridském kosmodromu.
Jenže inženýři v továrně North American Aviation v kalifornském městě Downey udělali v samotné lodi tolik úprav, že se dost liší od simulátoru, v němž kosmonauti cvičili. A to je velká komplikace. Posádka si totiž zvykla na jiné rozložení přístrojů, než má teď před sebou. Ovšem nějak to zvládnout musí.
Na rampě 34 na Kennedyho základně se tyčí Saturn 1 s lodí Apollo 204. V pátek 27. ledna odpoledne vyjíždí výtahem do kabiny ve výšce šedesáti metrů posádka ve složení Virgil Ivan Grissom, Edward Higgins White a Roger Bruce Chaffee. Všichni ve skafandrech.
Mají ověřit, jak se budou chovat přístroje během startu. Uléhají do svých křesel.
Začíná předstartovní procedura, která má trvat tři a půl hodiny. Nejdřív vhánějí do kabiny čistý kyslík místo běžné atmosféry. Posádka a pozemní velitelství, vzdálené osm kilometrů, si navzájem vyměňují údaje.
Spojení pořád zlobí. "Co tam proboha děláte?" rozhořčuje se velitel Grissom. "Jak s námi chcete mluvit, až budeme na Měsíci, když nás neslyšíte pár metrů tady na Zemi?"
Ano, to je pravda, musíme spojení opravit - připouští vedoucí zkoušek Skip Chauvin. Jedenáct minut před simulovaným startem přerušuje přípravu, která se protáhla na víc než pět hodin. Jeden inženýr mu navrhuje: "Měli bychom to dneska zrušit. Bude lepší, když uděláme celou zkoušku znovu." Šéf odmítá, protože ví, jak na vedení NASA tlačí Bílý dům. Probíhá válka ve Vietnamu, kvůli níž v ulicích protestují miliony Američanů, zvláště mladých, ve městech se nedá dýchat, zhoršuje se životní prostředí, Johnson chce být na podzim znovu zvolen do Bílého domu, a proto potřebuje nějaký triumf.

Požár v kabině
Najednou Chaffee s hrůzou hlásí: "Požár v kabině!"
Nemá smysl pokoušet se o jeho uhašení. "Hoří!" křičí White. Také Grissom: "V kabině hoří!" Zatímco Chaffee sedí předpisově v křesle, aby udržoval rádiové spojení, Grissom a White se pokoušejí odšroubovat dveře. Jenže to vyžaduje 90 sekund. "Vytáhněte nás ven!" volá někdo z nich. Po 11 sekundách se přerušuje spojení.
Začíná zmatek. Zvenku přibíhají na pomoc technici. Z kabiny lodi se valí hustý černý kouř. Nikdo nemá masky. Lidé, kteří chtějí do kouřové clony proniknout, se rychle vracejí - lehce přiotráveni. Ostatní odhazuje tlaková vlna zpátky. Protipožární prostředky nemají žádné, jenom ruční hasicí přístroje. S požárem v lodi při těchto zkouškách nikdo nepočítal.
Teplota uvnitř přesahuje stupnici v kontrolním středisku, tlak se vyšplhal na dvojnásobek. Najednou silná rána - kabina praskla a vyprskla ze sebe žár. Od Chaffeeho prvního výkřiku uplynulo 14 sekund.
Plášť lodi je tak rozžhavený, že se na něj nedá sáhnout. Teprve po 13 hodinách mohou záchranáři vytáhnout ohořelá těla tří kosmonautů.

Popravčí komora
"Uvnitř bylo všechno spálené, pokryté černým popelem," řekl později Deke Slayton. "Popravčí komora. Posádka se zřejmě pokoušela dostat ven. Všechna tři těla byla nakupena před hermetickým uzávěrem průlezu. Ed byl vespod, Gus s Rogerem zhrouceni na něm. Skafandry je sice ochránily před plameny, takže ani jeden z nich neutrpěl fyzické popáleniny. Byl to ten zasranej systém řízení složení kvality vzduchu. Udusil je. Nemohl jsem se na to dívat."
Všechny další zkoušky s lidmi NASA zastavuje. Nejdřív musíme zjistit, co se stalo v kabině AS 204!
Komise vedená náměstkem ředitele NASA Seamansem dokončuje vyšetřování 5. dubna. Skutečný důvod nezjistila. Pravděpodobně vadou materiálu ve vodiči hlavního rozvodného kabelu B vznikl elektrický oblouk, od kterého se vzňala izolace. Ohnisko bylo nejspíš pod sedadlem Grissoma. Kyslíková atmosféra a vznětlivé materiály v kabině plameny podporovaly. S takovou havárií nikdo nepočítal. Možnost vypuknutí požáru v kabině Apolla naplněné čistým kyslíkem se několikrát testovala už v létě 1962 - vždycky s úspěchem.
Jenže to je jenom polovina pravdy. Větší péče továrny North American Aviation a důslednost vedení NASA mohla tak tragickým následkům předejít. Špatné řízení, nedbalost, lehkomyslnost, nedostatky v konstrukci a kontrole, vady elektrické instalace, špatně svařované trubky… Bylo toho mnoho. Zpráva měla přes 3 000 stránek.
Necelého půl roku před havárií žádal Joseph F. Shea z houstonského střediska, kosmonaut Grissom a další specialisté konstruktéry, aby z kabiny odstranili všechny vznětlivé materiály. Jenže to by vyžadovalo její částečnou přestavbu. Proto hlavní inženýr North American Aviation George W. Jeffs oponoval: "To by trvalo tak dlouho, že bychom nedodrželi termín daný Kennedym!" Před tímto argumentem zástupci NASA couvli.
Kosmonauti považovali kabinu Apolla za "křáp skutečně mizerné pověsti", jak později napsal James Lovell.
Nicméně šéf kosmonautů Slayton nachází v této strašlivé katastrofě i určitý přínos: "Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo tohoto Apolla, padli bychom na hubu mnohokrát, než by se nám podařilo dostat na Měsíc, nemluvě o tom, že jsme se tam nemuseli dostat vůbec. Tím jsme narazili na klubko hadů, které nám později mohlo způsobit mnoho nepříjemností. Kousek po kousku bychom všechno opravovali a pravděpodobně by během téhle cesty vzhůru zařvalo i pár lidí. Až ten požár nás donutil projekt zastavit a probrat všechno opravdu pořádně od základů."

Rus zabitý při návratu
Nikdo netušil, že čtvrt roku po této americké tragédii postihne obdobné neštěstí i sovětskou konkurenci. Měla to být ambiciózní zkouška nového typu lodi Sojuz, která se skládala ze tří samostatných dílů: orbitálního modulu, přistávacího modulu a přístrojové sekce. Dvě plavidla se mají spojit a dvojice kosmonautů přeručkovat venkem z jedné paluby na druhou.
Opět vybírám pasáž ze své knihy.
Vypuštění první lodě nové generace a plánované spojení dvou strojů je mimořádná událost. Proto je předsedou státní komise předseda Vojensko-průmyslové komise Smirnov. Leonov, který strávil večer před vypuštěním s Komarovem, se vůbec nezmiňuje o tom, že by byl jeho kolega nervózní anebo ustrašený z nadcházející expedice, jak tvrdí někteří autoři. Naopak, studoval palubní dokumentaci a bavil se s přáteli.
"Vypuštění proběhlo bezvadně," konstatoval Leonov o startu 23. dubna 1967. "Avšak po několika hodinách se vynořil velký problém, jeden ze dvou panelů slunečních baterií se nevyklopil, což znamenalo, že loď nedostávala dost energie pro své řídící počítače. To byl vážný problém."
Předseda státní komise okamžitě jmenuje Čertoka vedoucím týmu, který se má pokusit najít východisko. Brzy je všem jasné: Tenhle malér se nedá zažehnat. Navíc se na něj postupně nabaluje řada obtíží dalších.
Vypuštění Sojuzu 2, který se má s prvním strojem spojit, musíme odvolat. A Sojuz 1 s Komarovem ať okamžitě přistane! To se však hned nedaří. Až druhý den dokázal kosmonaut zahájit sestup. Od jeho přistávací kabiny se postupně oddělily přístrojová a orbitální sekce. Nad zemským povrchem se však smotaly šňůry hlavního a potom i záložního padáku, takže loď dopadla jako kámen a pilot zahynul.
Těsně před přistáním s ním hovořil premiér Alexej Kosygin, který se ho snažil marně povzbudit. Jejich konverzaci zaznamenala odposlouchávací stanice americké agentury NSA v Karamurelu na pobřeží Marmarského moře, 60 kilometrů severovýchodně od Istanbulu. Američané ji nikdy nezveřejnili, zřejmě z piety.
Smrt Komarova Gagarinem hluboce zasáhla. V krátké době ztratil druhého přítele. Údajně navštěvuje Brežněva a ostře mu vyčítá tlak na Mišina, který vedl k vypuštění nedodělané lodi a ke Komarovově tragédii.
Brežněv požadoval velkolepé kosmické divadlo v době jednání konference komunistických a dělnických stran v Karlových Varech. Měl je tedy, ale velmi smutné. Šéfprojektant sovětských pilotovaných plavidel Konstantin Feoktistov, se kterým jsem si dobře rozuměl lidsky i politicky, mně mimo magnetofon řekl, že Sojuz ještě nebyl dodělaný. Myslím, že Vasilij Mišin byl příliš měkký - kdyby byl na jeho místě ještě Sergej Koroljov, určitě by Sojuz nahoru nepustil.

Nejtěžší katastrofy - raketoplány
Když přiletěli Neil Armstrong a Buzz Aldrin na Měsíc, zanechali na spodní části lunárního modulu i pamětní desku připomínající první známé oběti kosmických letů: Virgila Grissoma, Edwarda Whitea, Rogera Chaffeeho, Vladimira Komarova a Jurije Gagarina, který zahynul při pádu cvičného letadla.
Bohužel tím tato plejáda nekončí.
V červnu 1971 přistála posádka Sojuzu 11 - Georgij Timofejevič Dobrovolskij, Vladislav Nikolajevič Volkov a Viktor Ivanovič Pacajev - bez známek života. Během návratu se předčasně otevřel odvětrávací ventil, kterým vzduch unikl tak rychle, že ho kosmonauti nestačili uzavřít.
Dvě nejtěžší katastrofy postihly americké raketoplány - kosmická plavidla, o jejichž bezpečnosti konstruktéři nepochybovali.
Stroj Challenger STS-51L se rozpadl během startu 28. ledna 1986. Přitom pohřbil celou posádku: Francise Richarda Scobeeho, Judith Arlene Resnikovou, Ronalda Erwina McNaira, Ellisona Shoji Onizuku, Michaela Johna Smith, Gregoryho Bruce Narcisa a Cristu McAuliffeová.
Raketoplán Columbia STS-107 se zase rozpadl sestupu 1. února 2003. Opět sedm mrtvých: Richard Douglas Husband, William Cameron "Willie" McCool, Kalpana Chawlaová, Michael Philips Anderson, David McDowell Brown, Laurel Blair Clarková a Izraelec Ilan Ramon.
V obou případech našly vyšetřovací komise nejpravděpodobnější technické příčiny obou katastrof. Ovšem v obou případech selhali kompetentní pracovníci NASA, vedoucí na střední úrovni, a rovněž dobře nefungovala komunikace mezi jednotlivými články řízení kosmické agentury. Podrobnosti najdete ve druhém dílu Kolumbů vesmíru, tedy v Souboji o stanice.

Stojí za to riskovat život
Žádný člověk není natolik dokonalý, aby dokázal postavit naprosto bezpečný stroj a také ho naprosto bezchybně obsluhoval. Žádné lidské snažení se neobejde bez obětí.
Je samozřejmé, že každé takové neštěstí vyvolá vlnu kritiku - spravedlivé i nespravedlivé. Zpozdí vývoj navazujících projektů. Ovšem současně přivádí odborníky k nalezení a odstranění dalších slabých míst - tím možná předcházejí tragédiím ještě větším.
Všichni musíme mít na paměti slova Virgila Grissoma z memoárů, které dopsal krátce před svou tragickou smrtí v kabině Apolla na mysu Canaveral:

"Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Ať už se s námi stane cokoliv, doufám, že se tím nezdrží projekt. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život."

23.1.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz