Nejsem zrovna člověk, kterého by příliš těšilo vyjadřovat se k početně nevelké menšině populace, které se říká „gay komunita“. Jednak k tomu nejsem ani trochu kompetentní a za druhé jsem nikdy neměl s touto skupinou lidí sebemenší střet. Ale přesto všechno jsem si, stejně jako mnoho ostatních, musel všimnout jisté podobnosti chování některých menšin v naší zemi. Ten jev se týká neustálého zvyšování požadavků směrem ke zvýhodňování některých menšin na úkor většinové společnosti. A pouhý instinkt mi říká, že zde je něco v nepořádku.
S menšinami to máte tak. Jsou menšiny téměř nekonfliktní a pak zde máme menšiny, které vytvářejí problémy jako na běžícím pásu. Za příklad té první skupiny může sloužit třeba etnická komunita Vietnamců. Pokud si naše bezpečnostní složky dokážou uhlídat malý počet jejich členů se sklony k obchodní a drogové kriminalitě, máme zde společnost s drtivou převahou slušných a pracovitých lidí, kteří dělají vše, co mohou, aby se do naší společnosti úspěšně integrovali. Něco podobného se dá říci i o početně významné skupině Ukrajinců, kteří mezi námi bez velkých problémů žijí.
Jinak je tomu například se skupinou našich vlastních Cikánů, ať už si oni sami říkají jakkoli. Jejich zřejmě jinak geneticky utvářené chápání pojmu „pracovat“ se nepodařilo žádnému Evropanovi změnit za celé stovky let. V žádném případě se nedá říci, že by pracovití nebyli. Jejich gangy vykrádající třeba měděné kabely z drážních zabezpečovacích systémů vynaložily tolik úsilí a vynalézavosti ve své činnosti, že v tomhle to určitě není. Stejně tak je hrubým omylem považovat je za tzv. nepřizpůsobivé. Pokud najdou v našem sociálním systému sebemenší skulinku, jak ho ještě více „podojit“ ve svůj vlastní hmotný prospěch, většina z nich se přizpůsobí velice rychle.
V žádném případě nechci zobecňovat, ale všichni vidíme, že integrace této menšiny do většinové společnosti probíhá ztuha, a měříme-li to množstvím státem vynakládaných prostředků, tak naprosto neefektivně a příliš pomalu. Někdy dokonce i kontraproduktivně. Proč by měl takový člověk pracovat, když ho sociální dávky na jeho řekněme sedm dětí, které by měl tradičně tak jako tak, bez problému uživí?
Jenže menšina homosexuálů a lesbiček zaujímá mezi ostatními menšinami zcela zvláštní pozici. Tohle je spolek, který je v moderní společnosti už dávno celkem pevně usazený a úspěšně fungující. Chrání je platné demokratické zákony, a to včetně těch ústavních, které zapovídají jakoukoli diskriminaci kvůli sexuální orientaci. Otázka tedy zní: Proč jim ani tohle nestačí?
Jejich odlišnost je už od počátků lidských dějin dána jinými preferencemi v intimní, tedy naprosto soukromé sféře. Navíc je známo, že průměrné IQ takto orientovaných lidí je většinou vyšší než u většiny tradiční společnosti, takže ve svých pracovních profesích jsou obyčejně úspěšní, velmi často i vynikají. Zdá se tedy, že podobně jako byli nejenom tolerováni, ale často i obdivováni v historických dobách starořecké demokracie, by měli být přinejmenším tolerováni i v dnešních moderních demokraciích.
Kde je tedy zakopaný pes? Právě v onom trendu neustále se zvyšujících požadavků. Jedno staré české přísloví říká, že s jídlem roste chuť. A jiné zase, že podej čertu prst a schramstne ti celou ruku. Z jakého důvodu používám zrovna tato přirovnání? Protože život nás učí, že všechno má mít své rozumné meze a překročíme-li je, natropíme často více škody než užitku.
Doslechl jsem se, že celá tato diskuse, které se také skromně zúčastňuji, je vyvolána lobbistickým návrhem zákona, který má povolit homosexuální menšině adopci malých dětí. Tedy dětí jiných matek a jiných otců, které by pak měly být vychovávány v již uzákoněných „rodinných svazcích“ homosexuálních partnerů. A přesně tohle musím považovat za onu nepřekročitelnou mez, za kterou napácháme více škody než užitku. Proč? Protože od nepaměti vychovává jak rodič, tak případný pěstoun, svého svěřence k obrazu svému. S touto skutečností nelze nic udělat, prostě to tak je a nikdy to nebude jiné. A nevidím důvod, proč bychom měli, a ještě ke všemu nějakým nedomyšleným zákonem, umožnit komukoli experimentovat s budoucí sexuální orientací nic netušícího adoptivního dítěte.
Tím, že uděláme zákon platný jen pro jednu malou skupinu lidí, můžeme otevřít dveře velmi nebezpečnému procesu. Jen namátkou se podívejme, jak se chovají muslimské (zatím ještě) menšiny v západoevropských zemích. Také zvyšují své požadavky, a hlavně se snaží přenést své požadavky rovnou do zákonodárství svých hostitelských zemí. Ve fungujícím demokratickém státě musí platit v každé oblasti života pouze jeden zákon a ten musí být rovný pro všechny. Jinak přestane být demokracie demokracií a stane se diktaturou té či oné menšiny.