Z mimořádně neobvyklého počínání obvinil Ústavní soud advokát Václav Vlk (Ústavní soud vaří žábu, Právo 6.6.). Tato kuriózní kulinářská představa souvisí s tradovaným tvrzením, že žába vhozená do již horké vody z ní vyskočí, ale na zvolna ohřívanou vodu si zvykne, takže nepozná, že je už uvařená…
Nejen žábu, ale prý i „občany vaří Ústavní soud pomalým varem“, neboť „ve věcech směřujících k ochraně obecných a fundamentálních svobod, základů demokracie a západní verze lidských práv, spjatých jako dvojče se svobodou, selhává“. Občané si tak asi mají na omezování svých práv zvolna zvyknout…
Také nejsem nikterak přehnaně nadšen z některých nálezů tohoto soudu, ale k tak příkrému odsudku bych se neodhodlal. Zejména pokud kolega advokát soudí, že „principy ústavnosti, ochrany základních práv občana vůči státu musí vnímat stát na pozici, že jde-li onu malilinkatou povinnost ukládanou občanovi zneužít a mírně přidusit svobodu, pak je to povinnost vždycky špatná“. To si rozhodně nemyslím. Souhlasím sice s autorem v tom, že „občané mají právo a svobodu“. Nesouhlasím však s tím, že „stát má jen povinnosti a nestojí a nikdy nesmí stát nad lidmi a jejich svobodou“. Protože onu svobodu a právo mají občané jen a výlučně proto, že jsou občany státu!
Bez právního státu nemá nikdo žádná práva, pokud za právo považujeme to, co je vynutitelné státní mocí. Nikoliv jakoukoliv mocí, neboť si snadno představíme takové uspořádání společnosti, kde „právo“ jen některých je vynucováno mocí nikoliv státní, ale soukromou, soukromou ochrankou počínaje a soukromou armádou konče. Zde pak není ani žádné skutečné právo a pro většinu lidí ani žádná svoboda, tak jak si tyto termíny obecně vykládáme.
Stát proto „stojí nad lidmi“ v tom smyslu, že zajišťuje svojí mocí fungování práva a svobody i pro ty občany, kteří by si ji jinak nemohli soukromými prostředky zajistit. Jen stát totiž může zajistit, aby společenská a ekonomická nerovnost, která je vlastní současnému uspořádání lidské společnosti, byly alespoň snesitelné, aby existoval co nejširší systém rovných práv a svobod i pro ty nejvíce znevýhodněné, při zachování rovných šancí.
Nikdo jiný než stát toto zajistit nemůže. Povinnosti, které ukládá stát, nemusí být vždy jen „přidušením svobody“, neboť nejen deregulace, ale i regulace mohou významně přispět k naplnění ústavnosti.
Nemyslím, že by občané byli vařeni, protože nevidím obecné „selhávání“ ÚS. Vidím sice nálezy, za které se stydí i předseda tohoto soudu, i nálezy nad kterými kroutím hlavou (dva muži jako rodiče dítěte), ale vidím spíš obecnou, celospolečenskou neschopnost defi novat obecně přijatelná řešení. A ta plyne z bezradnosti, tedy stavu, kdy to, co bylo dříve doménou politiky a parlamentu, se snaží dnes řešit Ústavní soud. A to je špatně.
Ústavnímu soudu lze jistě vyčítat mnohé, ale nikoliv to, že setrvává na výkladu Ústavy jako rozhodnutí o povaze politické moci a brání její zásady nezměnitelné jakoukoliv parlamentní většinou.
K „ochlazení hrnce s vodou dnes již limitně blízkou bodu varu“, jak se obává Vlk, postačí, bude-li ÚS považovat i nadále rovnost občanů za základ státu, garantujícího práva všech a povinnosti pro všechny.
Právo, 15.6.2019
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je zástupce ombudsmanky