Současná vlna demonstrací je pravidelným rituálem, byť má své pádné důvody
Na Letnou si se vydal, na Letnou… a tam na tý velký pláni, tam si řek ďáblovi ne, to tvé ne – ach, to bylo dojemné, aktualizoval pod dojmem sametové revoluce Svatopluk Karásek asi nejznámější píseň svého repertoáru Say no to the Devil (Řekni ďáblovi ne). Ironicky – viz níže druhou sloku. Milion chvilek pro demokracii nyní chystá na Letenské pláni velkou demonstraci, vědomě ve snaze napodobit základní rytmus i „místa činu“ svržení komunistického režimu v roce 1989. O současné podobě satana není pochyb.
Výsledek hlasování občanů
Andrej Babiš je svým způsobem ideální ďábel. Alespoň pro nemalou část společnosti. Zosobňuje minulý režim členstvím v KSČ, působením v podniku zahraničního obchodu i pletkami se Státní bezpečností. A zároveň ztělesňuje divoký kapitalismus devadesátých let, pochybné privatizace, těsné svazky byznysu s politickou elitou, díky nimž si dopomohl k majetku. A aby majetek rozmnožil, soudí jeho odpůrci, zřídil si firemní stranu, koupil média, omámil zástupy voličů marketingem a panuje díky spojenectví s komunisty a belzebubem Zemanem. Jeho svržení tak účastníci demonstrací vnímají jako očistu, jako příslib nového začátku, umožňujícího naplnění ideálů sametové revoluce u příležitosti jejího kulatého výročí.
Avšak mezi roky 1989 a 2019 existuje podstatný rozdíl. Předně systémový, poněvadž komunistický režim byl diktaturou, jež svobodné volby rozhodně nepěstovala. Nikoliv náhodou znamenalo volání po svobodných volbách stěžejní programový bod listopadové revoluce, který se realizoval zhruba půl roku po ní.
Co si ale počít s ďáblem v demokracii, kde se od roku 1990 svobodné volby konají, byť jejich výsledek pochopitelně ne každého potěší? Aktuální mocenská konstelace je nepochybně výsledkem hlasování občanů, nezpůsobil ji žádný puč nebo vpád cizích armád. Co mají současné demonstrace vyvolat? Určitě demisi Andreje Babiše. A tedy vládu premiérky Schillerové, poněvadž bez ANO se vláda nyní sestavit nedá? Či předčasné volby? Pomineme-li skutečnost, že je k nim zapotřebí 120 hlasů v Poslanecké sněmovně, které se patrně nenajdou, programově soudržná a morálně neproblematická vládní většina by se po nich (opět) asi hledala dost obtížně.
Idealisté si pamatují Letnou roku 1989 jako triumf touhy po svobodě a demokracii, s promlouvajícím Václavem Havlem. Realisté si však vzpomenou, že řečníkem, jenž sklidil velký ohlas, byl rovněž jistý inženýr Zeman. Především díky vhodně zvoleným statistickým příkladům, v nichž Československo skoro ve všem zaostávalo i za Nepálem. Promluvil stručně, úderně, účinně – po reálném socialismu se tak o slovo hlásila nastupující reálná demokracie, v níž voliči po politicích žádají především zajištění hmotných podmínek života, nikoliv pestré palety občanských práv. A hlásila se čím dál tím důrazněji. Občanské fórum se v roce 1991 z větší části proměnilo v Občanskou demokratickou stranu inženýra Klause, jejíž základní programový dokument se jmenoval Cesta k prosperitě. Bylo to takové Bude líp devadesátek…
Svatopluk Karásek to ale v citované písni předvídal: „Prej nesednou mu už na lep, nesednou… ďábel je stará k**va, on se promění a přestrojí, zas sednou mu na lep – zas sednou.“ Měl snad Miloš Zeman v listopadu 1989 na Letné na hlavě slušivou beranici, aby zakryl rohy? Nebo mu narostly až později?
Bůh pro jedny, ďábel pro druhé
V roce 1999, při desátém výročí revoluce, žádalo zaplněné Václavské náměstí jeho a Klausův odchod. Část společnosti, znechucená opoziční smlouvou, podporovala iniciativu studentských revolučních vůdců nazvanou Děkujeme, odejděte!. Petr Nečas, jenž se v prosinci 1999 stal místopředsedou ODS, tehdy přirovnal pasáže zmíněné výzvy hovořící o aroganci, cynismu a velikášství politiků k prohlášení vůdce českých prvorepublikových fašistů Radoly Gajdy, který politické strany označil za škodlivé organizace vhodné k rozehnání.
Zeman s Klausem neodešli, první je prezidentem a stejně jako v roce 1999 si z demonstrací utahuje. Druhý zrovna se synkem zakládá novou stranu. Ve volbách 1998 získaly ČSSD a ODS v součtu 60 procent hlasů. O čtyři roky později, po údajně všemi nenáviděné oposmlouvě, skoro 55 procent. Nečas skončil v propadlišti, nicméně mnozí kritici inženýra Babiše začínají vládu pekla datovat až od konce Nečasova kabinetu. Bůh jedněch je zkrátka často ďáblem pro druhé.
Současná vlna demonstrací má nesporně své pádné důvody – obavu o nezávislost justice, střet premiérových politických a ekonomických zájmů. Leč zároveň ji lze vnímat jako pravidelný rituál, jímž část veřejnosti hodlá očistit politiku a navrátit ji k ideálu. Bohužel, jen obecně, heslovitě, emočně a vlastně převážně negativně formulovanému. Z dosavadní přehlídky domácích politických cyklů „od nadšení k deziluzi a zase zpět“ ale určitě plasticky vystupuje jedna zásadní bolest české společnosti: neschopnost vybudovat solidní a důvěryhodný stranický systém.
Autor je politolog
LN, 11.6.2019