Říká se, že člověk jde k stáru do dětských let. Asi je to tím, že my staří míváme dětské nápady. Někdy se nám však vybaví vzpomínky z dob, kdy jsme byli ještě v pracovním procesu. Mám takové období, na něž si často vzpomenu.
Je to o třiceti šesti letech Technické poradny Týdeníku Rozhlas. Začalo to docela nenápadně. To jsem tehdy jako zanícený fonoamatér (amatér zabývající se zvukovými nahrávkami vlastní tvorby a lovením zajímavých zvuků) bombardoval svými výtvory redakci pořadu Halali, týdeníku pro fonoamatéry, později jen o zvuku, kde jsem kladl důraz na technickou kvalitu snímků.
Časem jsem dostal prostor, abych své názory či návody mohl v pořadu šířit. Stal jsem se externím spolupracovníkem pořadu Halali. Toho si všimli v redakci Týdeníku Rozhlas, který v té době (normalizace) zápasil s malým zájmem čtenářů. Byl jsem osloven, abych odpověděl na pár technických dotazů čtenářů. Protože jsem čtenářům odpovídal popravdě a jak mi „zobák narost“, dopisový ohlas byl stále větší a zrodila se rubrika Technická porada. Nejprve pár řádek každých čtrnáct dní, až se ustálil formát na půl stránky.
Protože jsem se začal „starat“ o nešťastníky, kteří bojovali s arogancí obchodu, pokud šlo o reklamace, se servisy, které nerady plnily závazky plynoucí ze záručních oprav, ohlas byl znatelný a časopis zaregistroval nárůst čtenářů. Zvýšil se náklad, nulová remitenda, a tak jsem měl podporu tehdejší šéfredaktorky, když se na mě „sápali“ právníci kritizovaných organizací. Tesly byly nejhouževnatější. Nebyla to úplně váha mých kritik, ale to, že časopis vydávalo Rudé právo a to patřilo pod ÚV KSČ.
Jako rozhlasový technik, který tehdy lezl kabelovými kanály, jsem byl často oslovován vyššími šéfy, abych se krotil, ale šéfredaktorka mě ubránila. Dokonce po prvních pěti letech trvání rubriky uspořádala v prostorách klubu RP setkání se čtenáři, výrobními podniky a servisy. Mottem bylo upřímně odpovídat bez obav z publikování. Tedy jakési domácí popovídání. Ohlas byl ohromný z obou táborů, takže se další setkání konalo v sálech ministerstva průmyslu Na Poříčí. Opět byl zájem větší, než bylo míst, proto jsme využili nabídku Vysoké školy zemědělské v Suchdole, kterou vyjednal pan Mičunek (náš čtenář). Tam se do auly vešlo 700 čtenářů.
Vzpomínám, jak jsme na pozvánku otištěnou v poradně napsali „svačinou s sebou“. O polední přestávce se svačilo a fotilo, dokonce se sjednávaly schůzky čtenářů s techniky firem, které tam dorazily. Jednou si mi cestou domů jeden soudruh posteskl, že oni mají problém s účastí na seminářích, kde jim proplatí cestovné, konají se v pracovní době a nepřijdou, zatímco zde jedou zdaleka za své a ve svém volnu a dostanou jen minerálku a je plno. Naštěstí jsem se zdržel poznámky. Již ani nevím, kdy se konalo setkání poslední, ale bylo to již po listopadu 1989. Změny v redakci a ve škole, a vlastně přestala být vůle.
Vzpomínám na „boje“ o kvalitu magnetofonů, rádií či gramofonů, o servisech nemluvě. Za velký úspěch jsem tehdy považoval změnu umístění sluchátkového konektoru na přední panel magnetofonu či rádia.
Dnes se tomu musím smát. Učili jsme se Zdeňkem Boučkem v Halali a s Otou Nutzem v pořadu 3x60 a to stereo poslouchat stereo, dbát na kvalitu a neničit si sluch špatnými návyky. Kdo si dnes v klidu sedne na „vrchol trojúhelníku“ před reproduktorové soustavy? VKV (FM) již ztrácí body za digitálem, CD nahradí magnetofon i gramofon, jen útěchou může být snaha o oživení vinylových desek a kvalitních gramofonů s lehkou přenoskou.
Také o nápady na zlepšování nikdo nestojí, takže mým jediným přáním zůstává vize, že se lidé po tomto hektickém období vrátí k tradičním hodnotám, kterých jsem si považoval. Jen nevím, je-li to ještě potřeba.
Převzato z Rottenberg.blog.idnes.cz se souhlasem autora