Rozhodně se nedá říct, že by Ústavní soud nudil. Právě naopak. Svým nálezem z 30. dubna, kterým vyhověl ústavní stížnosti firmy a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jím byla porušena svoboda projevu stěžovatele ve spojení s právem podnikat, dokázal na sociálních sítích vyvolat mimořádnou pozornost.
Česká obchodní inspekce (ČOI) 17. 4. 2014 zjistila, že stěžovatel na vstupních dveřích a webu hotelu vyvěsil v češtině a angličtině informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique.“
Rusové by museli podepsat toto prohlášení: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, která odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis.“ ČOI považovala takové jednání za diskriminující, uložila majiteli hotelu pokutu, kterou pak svým, nyní zrušeným rozsudkem, potvrdil i Nejvyšší správní soud.
ÚS vyšel z názoru, že „lidský život je založen na preferencích, vkusu a vzájemném rozlišování“ a že podnikání je „prostorem pro seberealizaci“ a podnikatel „nemusí být politicky neutrální a při výkonu podnikatelské činnosti by nemělo být vyloučeno projevovat svoje politické názory, pokud tak samozřejmě bude činěno korektním způsobem“.
Nelze než souhlasit, jen se nabízí otázka, proč by měl mít takovou svobodu zaručenu pouze podnikatel, proč by měla být zaručena pouze pro politické názory a proč jen v mezinárodních vztazích? Obávám se, že kdyby pronajímatel žádal na romském zájemci o nájem, aby podepsal prohlášení, že jako Rom nesouhlasí s tím, že jiní Romové vyhazují odpadky z oken v Předlicích a vytvářejí vyloučené lokality v Litvínově, asi by tentýž senát ÚS takovou ústavní liberálnost neprojevil.
V odůvodnění nálezu se však senát ÚS dostal dál, než asi sám chtěl. Tvrdí zde totiž, že „v případě, kdy např. projeví zájem využít služby hotelu politická strana, kterou provozovatel považuje za extremistickou, a nepřeje si, aby jeho hotel byl na dlouhou dobu s touto stranou spojován (z historie je známo, že mnohé z politických stran, včetně extremistických, vznikaly v restauracích, s nimiž byly poté spojovány – viz mnichovský Hofbräuhaus anebo pražská hospoda U Kaštanu)“, nelze ho prý do „do těchto akcí nutit“.
Zatímco bavorská pivnice Hofbräuhaus je spojována se vznikem nacistické strany a s Adolfem Hitlerem, v restauraci U Kaštanu byla v roce 1879 založena Česká strana sociálně demokratická. Postavit tyto dvě události vedle sebe a spojit je s představou o extremismu znamená, že se senát ÚS dopustil nejen zcela nepřípustného ahistorického faulu, ale zřetelně tak podlehl „nenávistným stereotypům“, které jinak, v jiných souvislostech, odsuzuje.
Zajímavý je rovněž názor ÚS na skutečnost, že podnikatel může omezit své podnikání na určitý okruh občanů. V nálezu se tvrdí: „Důvody, pro které si ubytovatel sám omezí potenciální klientelu, mohou být různé a mohou se pohybovat na škále počínaje racionalitou a konče podivínstvím… V těchto případech je logické, že podnikatel cílí na určitý,segment trhu‘ a všichni jeho zákazníci musí počítat s tím, že návštěvou jeho zařízení se dostanou do určitého specifického prostředí.“ Bylo by možné souhlasit, jenže Nejvyšší správní soud nedávno naopak judikoval: „Za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do restaurace nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.“ Chápu jemné předivo právní argumentace, ale ptám se, jak se v tom má vyznat běžný občan?
To platí i o celém nálezu ÚS. Na straně jedné jako by otevíral možnost občanů řídit se vlastními preferencemi a zkušenostmi, což je při současném zákonném i judikátním „diskriminačním“ zmatku jen žádoucí, ale na straně druhé činí rozhodování občanů v těchto věcech závislé na sotva obecně pochopitelných okolnostech. Přispívá tak k nesrozumitelnosti práva, místo aby činil opak.
Právo, 4.5.2019
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je zástupce ombudsmanky