Multikulturalismus je postaven na tezi: „Integrace, nikoliv asimilace!“ Doporučuje imigranty z jiných kultur pouze integrovat do hostitelské společnosti, nikoliv kulturně asimilovat.
Je za tím skryta představa, že asimilace je jakési zlo. Nutit člověka, aby se stal příslušníkem domácího národa a kulturně se s ním ztotožnil, znamená páchat násilí na jeho identitě a kulturně se ochuzovat. Pokud se chce asimilovat imigrant sám, je to v pořádku. Pokud ho chce asimilovat hostitelská země, je to špatné.
Setkal jsem se s řadou vyprávění lidí, kteří byli vystaveni asimilačnímu tlaku země, do níž emigrovali. Šlo např. o české emigranty do Spojených států a do Švýcarska. Tlak na přijetí místních norem byl ještě v 60. letech značný. Ve Švýcarsku se údajně bylo možno setkat i s tím, že státní úředníci kontrovali, jestli přistěhovalci mají v lednici švýcarské sýry, a říkali jim: „Jak se chcete stát Švýcary, když nejíte švýcarské sýry?“
S čím jsem se však v těchto příbězích nikdy nesetkal, je zloba vůči zemi, v níž byl emigrant nucen se asimilovat. Nikdo nezastírá, že to bylo tvrdé, někdy i bolestné, nikdo však nepociťuje křivdu. Mnoho lidí z první generace si zachovalo dvojí identitu. Jistý Čechokanaďan to popsal slovy, že je Čechem i Kanaďanem, ale nikdy ne ve stejné chvíli.
Zajímavé je, že naopak lidé, kteří už nebyli vystaveni asimilačnímu tlaku, neboť se stali imigranty až v době doktríny multikulturalismu, nejenže se často dobře neintegrovali, ale zároveň svou novou zemi poměrně často nenávidí, pohrdají jí a cítí se v ní utlačováni.
Tato skutečnost je paradoxní jen zdánlivě. Je to cena za pohodlnost, neochotu setkat se s potížemi a strastí. Ano, změna identity je tvrdá a nepříjemná, ale nepodstoupit tuto změnu může být zdrojem mnohem většího utrpení. Je to případ neblahého dobra, kdy nabízíte druhému, aby se vyhnul námaze tam, kde je námaha na místě. Jako byste vedli kurz plavání a řekli účastníkům: „Kdo nechce do vody, může jen poslouchat moje povídání.“ A zároveň jim slibovali, že po skončení kurzu mohou rovnou skočit do hluboké vody. Je to případ životních situací, kdy měkkým přístupem ubližujete, zatímco náročným a tvrdým přístupem byste pomohli.
Všechny kultury si vytvářely přechodové rituály, které měly zajistit adaptaci člověka na významné životní změny. Jedním z nejdůležitějších přechodových rituálů byla vždy svatba. V tradiční společnosti byla koncipována jako psychicky poměrně náročný proces, který má zajistit vyrovnání se zásadní životní změnou. Podle některých psychologů stojí za neúspěchy mnohých manželství právě nedostatečné uvědomění si změny. Dokonce se příležitostně používá simulace opakovaného svatebního rituálu jako forma manželské terapie.
Měkký přístup v případně adaptace na nové a zásadně odlišné prostředí je promarněnou příležitostí pro toho, kdo touto změnou prochází. Nároky, kterým se člověk vyhnul, se objevují později, kdy už nejsou očekávány a kdy posilují pocit vykořeněnosti a deziluze.
Není snad důležité tady polemizovat se všemi tezemi multikulturalistů. Jednu však zmíním. Multikulturní přístup má údajně pomáhat kulturní pestrosti. To je však jen zdánlivé a jeví se to tak pouze těm, kdo mají velice úzký horizont. Důsledkem je naopak, že je to všude stejné.
Zabraňovat asimilaci má smysl v případě autochtonních menšin, zejména těch národností a jazyků, které nemají a nemohou mít vlastní stát a kteréžto kulturní menšiny by jinak vlivem asimilace zanikly. Autochtonní menšiny navíc nepotřebují integrovat, protože jsou ve svém prostředí integrované. Neasimilovat v případě imigračních menšin naopak podporuje globalizační uniformitu, ztěžuje integraci imigrantů a z dlouhodobého hlediska destabilizuje společnost. Opačný princip „imigrace jedině s asimilací“ pomáhá kulturní pestrost lidstva udržet, neboť chrání autochtonní kultury malých národů.
Nikdo z multikulturalistů by dnes neřekl, že se imigrant nemá učit místní jazyk. Zároveň se jim však mnozí snaží pomoci používáním jejich jazyka. V Praze např. vychází místní noviny s texty ve vietnamštině, ukrajinštině a angličtině. Pomáháme tím, nebo ubližujeme? Na veřejných místech čteme nápisy v angličtině, slyšíme hlášení v angličtině; pomáhá to integraci, nebo škodí? Nedáváme tím imigrantům vlastně najevo, že když umí anglicky, tak češtinu nepotřebují?
Stále častěji se lze setkat s lidmi, kteří žijí v Praze deset let, nebo se zde usadili i natrvalo, mají českou manželku, přitom česky neumí, ani se česky učit nehodlají. Možná by nám razantnější požadování češtiny a lpění na češtině ve veřejném prostoru ušetřilo řadu potíží v budoucnu.
Nejde přitom jen o jazyk. V tom se multikulturalisté osudově mýlí. Domluva uvnitř společnosti je i o znalosti a sdílení mnoha rozličných kulturních vzorců. Dnešní situace vypadá tak, že jsme na sebe všichni hodní, tolerantní a měkcí, čímž pomalu, znenáhla a téměř nepozorovaně budujeme společnost, v níž se soused se sousedem nedomluví a v budoucnu se pravděpodobně budou příslušníci různých etnických skupin v hojné míře navzájem nenávidět. Ejhle, toť dobro, a tvrdý přístup fašismus jest!