KNIHA: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 (2)

Jak se vlastně prvně objevila státoprávní pře zvaná dnes „sudetoněmecká otázka“? Neznat dějiny je nebezpečné. Což platí jak u jednotlivce, tak u celého národa. Jistě jste v posledních letech četli, tak jako já, hlubokomyslné úvahy o tom, že za touhou Němců rozvrátit republiku byly údajně strašlivé politické chyby a nespravedlnosti na nich páchané. Namátkou údajně nedodržené sliby (nikdy nikým nevyřčené) o budoucím „švýcarském systému uspořádání“. Dále prý jazykový útlak (němečtí úředníci se museli naučit česky, což je nesmysl, to neúspěšně slibovalo vyřešit už za Rakouska-Uherska Stremayrovo jazykové nařízení vydané vládou Eduarda hraběte Taaffeho v roce 1880, nařizující, že rovnoprávnost češtiny s němčinou musí nadále platit nejen ve vnějším, nýbrž i ve vnitřním úřadování Rakouska-Uherska. Také jazyková nařízení z 5. dubna 1897vydaná vládou Kazimíra Felixe hraběte Badeniho nařizovala rovnoprávnost a požadovala, aby němečtí úředníci v „Předlitavsku“ byli také mocni českého jazyka.

Ovšem, jak se říká, “když je blbej, tak do něj!“. Čímž se protičeská propaganda vždy řídí. A my jsme „blbí“. Tyhle nesmysly opakuje kde kdo i u nás. Aniž by vzal v úvahu, že čeští a moravští Němci si chtěli vytvořit svůj vzdorostát už v roce 1918. V době, kdy je ještě neexistující ČSR nemohla nikterak utiskovat. Naopak, v té době vypukl v „odtrženeckých oblastech“, které odmítly obchodovat s Československem a uzavřely se, hlad, téměř až hladomor (v Německu v letech 1914 a ž 1918 zemřelo podle německých statistik hlady okolo jednoho milionu osob!). Zástupci Československa se ihned pokoušeli pomoci se zásobováním obyvatel pohraničí za spolupráce s U.S. Food Administration. Od jara 1919 v tzv. Sudetech působila tzv. Hooverova mise, organizace American Relief Administration. Dodávala potraviny ponejvíce v oblastech osídlených Němci a zároveň po ustanovení ČSR za pomoci jejích úřadů zachraňovala také desetitisíce hladovějících v Rakousku. Z naší strany ji řídil Edvard Beneš, z americké Hoover.

Američané vyslali do oblasti, které musela čs. armáda předtím vojensky obsadit, své zástupce začátkem roku 1919. „Členové komise byli otřeseni nouzí, kterou (na Karlovarsku a Chebsku) viděli. Ve školách sedí děti, které se slabostí stěží mohou zdvihnout, skoro v každé lavici případ edému z hladu (latinsky: oedema neboli otok, zdraví nebezpečný stav, při kterém se v tkáni nebo orgánu vyskytuje více tekutiny než za normálních fyziologických okolností), vedle toho skrofulóza (tuberkulóza mízních uzlin), rachitis a tuberkulóza. Nemoci, které se strašlivou měrou vzmáhají následkem podvýživy. … Dvacet procent dětí přichází do školy bez snídaně, 70 % mělo pouze černou kávu a jen 10 % bílou. Tělesně a duševně jsou většinou o dva až čtyři roky zaostalé, jsou zde školou povinné děti, které následkem rachitického pokřivení nohou vůbec nemohou navštěvovat školu, a to děti, které ještě před měsícem byly zdravé a vykazovaly dobré školní výsledky.
Město Aš (Asch) má samo 200 rachitických dětí, kterým lékaři nemohou pomoci, protože nemají žádný rybí tuk. Strašný je pohled na polovyhladovělé, až na kost vyzáblé nebo chorobně opuchlé kojence, které komise viděla v mateřských poradnách v Kraslicích (Graslitz), Chebu (Eger) a Aši (Asch). Z válečné kuchyně se potácejí neduživé ženy, které si nesou svůj „oběd“, nepoživatelnou směs sušené zeleniny, ve které lze snadno nalézt mnoho pilin, a ukazují s pláčem šedivý chléb, který mají jíst. V Kraslicích musí být na základě lékařských výkazů 70 procent z 11 600 dětí v okrese zahrnuto do péče Hooverovy komise.

Z toho vyplývá, že tvrzení, že se Němci v ČSR vzbouřili kvůli „českému útlaku“, je prostě lež.

Stále slyšíme slova „sudetští Němci“ nebo „Sudetoněmci“ (něm. Sudetendeutsche), ale téměř nikdy správné označení, tedy Deutschböhmen – čeští Němci, Deutschmährer – moravští Němci, nebo Deutschschlesier – slezští Němci. Sudety je politické a geograficky i historicky nepřesné označení užívané od konce třicátých let 20. století německými nacionalisty v severozápadním pohraničí Čech pro celou oblast a všechny české i moravské Němce.

Vše zjednodušeně začalo tak, že po 28. říjnu 1918 se Němci žijící na území Čech, Moravy a moravského Slezska pokusili odvolat na právo na sebeurčení. Vycházejíce z přesvědčení, že by oblasti s německou většinou setrvaly v rámci poválečného rakouského státu. Sudetoněmečtí poslanci z (rakousko-uherské) Říšské rady vyhlásili v pohraničí separatistické celky s cílem připojit se ke vznikajícímu státu Německé Rakousko. Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci (Reichenberg) a Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě (Troppau), přičemž další převážně německé oblasti na jihu Čech a Moravy měly být připojeny k Horním (Oberösterreich) a Dolním Rakousům (Niederösterreich), dále se měla stát součástí Rakouské republiky i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím jakožto „německé jazykové ostrovy“.

Z toho je jasné, že nikdy nešlo a nejde o skutečné Sudety. Ty jsou jen geologicko-morfologické označení Krkonošsko-jesenické subprovincie. V němčině (Sudeten) a polštině (Sudety) zůstalo dosud základním označením. Ve skutečnosti se jednalo o odtržení území pseudostátu vyhlášeného v roce 1918 pod názvem Německé Čechy (německy Deutschböhmen). Jednotlivé provincie byly rozděleny takto: 

Vzdorostát Deutschböhmen se neúspěšně pokusil o připojení k Německému Rakousku, které se po zásahu Spojenců změnilo na Rakouskou republiku a toto spojení odmítlo. Stejně neúspěšně se pak tento „vzdorostát“ pokusil spojit s Německem, které to však také odmítlo.

Pikantní na celé věci je to, že se ukazuje, že všeobecně vnímaná „skutečnost“ nemusí vůbec souhlasit s realitou, jak ukazuje dnešní politický název Sudetoněmecké hnutí. V něm jsou vlastně skuteční sudetští Němci podle původu jen nevýznamnou částí z celkového společenství českých a moravských Němců. Zpočátku, po roce 1920, českoslovenští Němci, jejich značná část začala spolupracovat s ČSR, jejich zástupci zasedali v parlamentu, do roku 1926 byli Němci členy československých vlád. Situace se však zhoršila po vítězství Hitlera v Německu. Zničení okolních států bylo jedním ze základních úkolů nacismu, jehož se chopily postupně široké masy říšských Němců a tzv. Volksdeutsche (Němců podle národnosti) v zahraničí. Hitler okouzloval německé masy a tito lidé mu téměř všichni bezmezně věřili a plnili jeho příkazy.

Citace z knihy z kapitoly: Nenechme si „vyřezávat listy z historie“:

Záznam čís. 1457/38

Zemský úřad v Praze (dr. Panýrek) hlásí dne 15. září 1938 o 2. hodině toto: „Hora Sv. Šebestiána – dne 15. září 1938 o 1. hodině v noci pozoroval na náměstí v Hoře Sv. Šebestiána štábní strážmistr Jan Heřmánek, doprovázený vojínem Laburdou, neznámého cyklistu v ordnerskě čepici, který podezřele projížděl městem. Při zastavení cyklisty seskočil tento z kola a počal ihned střílet. Štábní strážmistr Heřmánek byl zastřelen (ranou do úst ze vzdálenosti 1 kroku), vojín Laburda byl postřelen do břicha. Dále byl raněn střelou kanc. pomocník z místní policejní expozitury Otto Pešek do nohy. Pachatel unikl, pohraniční orgány byly vyrozuměny...“

Pátrání po Heřmánkově vrahovi vedlo záhy k důvodnému podezření, že jím je zdejší fanatický obdivovatel Hitlera henleinovec Albín Schaarschmied, který před trestem unikl do nacistického Německa. Během války se potom místní nacisté s jeho hrdinstvím pochlubili v kronice Hory Sv. Šebestiána, ale na konci války stránky o Heřmánkově vraždě „kdosi“ vyřízl a zničil...

Do kronik krušnohorských vesniček se navíc nedostalo mnoho jiných zločinů zdejších bohabojných horalů, kteří začínali zprvu jen s řevem, čmáráním hákových křížů a pliváním do kočárků na miminka českých rodičů (!) a později řádili se svými říšskými soukmenovci po celé Evropě a ten jejich fanatismus jim, na rozdíl od většiny ostatních Němců „z říše“, vydržel ještě i po Hitlerově smrti. Jako by absurdní účelový přívlastek sudetský k jejich národnosti měl být závazkem nenávisti a fanatismu.

Dokladem může být například absolutní bezcitnost vůči masám naprosto zubožených vězňů z koncentračních táborů, kteří na konci války klopýtali Krušnými horami a mnoha dalšími místy zgermanizovaného českého pohraničí při pochodech smrti. Žádný soucit a pokusy pomoci trochou jídla jako v českém vnitrozemí. Naopak. (pozn. autora: Výjimky byly, ale řídké. Některé z nich jsem popsal v knize „Krvavé dozvuky války 1945“, nakl. Grada 2015).

Když útok hloubkových letců u Hory Sv. Šebestiána (Sebastiansberg)) rozehnal v dubnu 1945 vězně jednoho pochodu do lesů, místní kluci z Hitlerjugend i pupkatí strejci uspořádali ochotně na ně divoký hon a vraždili bezbranné všemi dostupnými zbraněmi od holí až po brokovnice….

(Pozn. autora: omyl spojeneckých letců, podobný se odehrál i u Mariánských Lázní.)

V nedalekém Výsluní (Sonnenberg) poslední den války se do obce dobelhalo pár vyhladovělých polských vězňů a zoufale prosilo o trochu jídla. Místní sedláci je však zavedli do lesa, tam je umlátili motykami a zahrabali.

Reinhold Gothsche

Předtím se v blízké Přísečnici (Preßnit) rodák z durynského Erfurtu německý generálmajor Reinhold Gothsche obr. č. 3 neprozřetelně před místními Němci s hrdým přívlastkem sudetský zmínil o tom, že by byla škoda, aby tak malebné městečko bylo na konci prohrané války zničeno Rusy. Místní sudetáci jej okamžitě udali a polní soud ukončil život nejen generálův, ale popraven byl i jeho pobočník major Herbert Eisebitt a dalších šest vojáků, kteří sdíleli stejný názor…“

Já bych jen dodal, že onu oblast dobře znám. Nikde se tam ale nedozvíte o této době nic. Ani z místních časopisů a různých „vzdychacích“ výstav a článků o zničených Sudetech. Které na Chebsku a Karlovarsku nejsou a nebyly žádnými Sudety. Ale krajem zvaným Erzgebirge – Krušnohoří, a Chebsko bylo zvané „Egertal und Egerland“. „Eger“ je německy Cheb. Co já už četl blábolů o tom, jak jsme prý Krušnohoří zničili a nevinné chudáky vyhnali, o skutečných činech fanatických nacistů ani slovo. Tuhle jsem si to četl v jedné hospodě v Perštejně, německy „Pürstein, Bezirk Kaaden“, městečko proslavené útoky místních henleinovců na okolní vesnice v roce 1938. A útokem ordnerů na místní železniční stanici Lužný – německy Aubach. A slavnou místní Němkou, která v nacistickém propagačním filmu o zločinech Československa na místních Němcích tak přesvědčivě lhala, až se stala symbolem utlačené Němky pro Franci, Anglii atd. Na internetu jsem o Perštejnu z té doby nenalezl nic. Stránky obce předstírají, že obec snad ani žádnou novou historii nemá.

Tak se podíváme jinam. V článku „Toulaní v čase po Ostrově“ od Josefa Mackeho nalezneme údaje, jak to v září vypadalo v Ostrově a jeho nejbližším okolí. „10. září 1938, po incidentu s ordnerem Alfredem Hahnem na strážnici v Rybářích, započal dav shluklých lidí (asi 200) házet kamení na strážnici. Následně dav při dalších incidentech zranil 15 osob (8 strážníků, 6 českých soukromníků a 1 německého sociálního demokrata) …Také v Karlových Varech došlo k velké demonstraci. Henleinovci se po projevu krajského vedoucího SdP (Sudetendeutsche Partei) Georga Wollnera vydali za provolávání protistátních hesel na pochod ulicemi města. Při tom ničili výkladní skříně českých a židovských obchodů, ničili české nápisy, malovali hákové kříže…. K dalším násilnostem došlo také v obci Stráž nad Ohří (tehdy Warta). Za zvuků kapely procházeli henleinovci obcí. Rozbíjeli okna českých obyvatel. Pořádek zajistila až policie z Kadaně. Ne však nadlouho. Hned druhý den došlo opět ke shluku osob. Ordneři SdP násilím dovlekli čtyři Čechy na nádraží a donutili je odjet vlakem…. 13. září byly v okolí Karlových Varů násilně přerušeny četné telefonní spoje. V Pernštejně opět došlo ke shluku lidí (asi 1500). Proti vojenskému asistenčnímu oddílu bylo vystřeleno z kostelní věže. Výstřelem byl zasažen a usmrcen jeden vojín. Jiný vojín zastřelil jednoho příslušníka SdP…Reakce československé vlády: 13. září bylo vyhlášeno stanné právo v nejpostiženějších okresech – tedy i v okrese Karlovy Vary.

Ani jinde to nebylo lepší.

Citace z knihy Vyhnání: „Vzhledem k sudeťáckému řádění jsem se rozhodla, že dovezu svoji dvouletou dcerku… V noci z 21. na 22. září se situace přiostřila, na hranicích se střílelo… Ve Varnsdorfu se k našemu domu přihnala skupina ordnerů… všechny Čechy zajali … a všechny příslušníky finanční stráže…. odvedli nás za hranice do Siefhenersdorfu … přiváděli postupně všechny Čechy… Odvedli muže a ženy odvezli do Budyšína (Bautzen v Německu) … na chodbě jsem omdlela a nikdo mi nesměl pomoci… pak nás odvezli do věznice do Drážďan… muže (600) odvezli do Magdeburgu …. Po měsíci nás postupně propouštěli domů. Jarmila Kořenářová, tehdy Varnsdorf

A ještě jedno zamyšlení spojené s tímto tématem: od mládí slýchám žvanění o tom, jak Češi jako národ selhali a v roce 1948 volili komunisty. Ač by i dost velký mediální trouba měl vědět, že volby byly v roce 1946 a KSČ dostala sice 31 %, ale tzv. demokratické strany spolu s ČSSD obdržely 49,5 %. Což byl dost zázrak. Že většina nevolila KSČ

„Londýn sice volal“ a odstranil Heydricha, ale také komunisté statečně bojovali v ilegalitě a Svobodova armáda přišla ze Sovětského svazu. Navíc nacisté dělali komunistům a Sovětskému svazu svojí protibolševickou hysterií vlastně neuvěřitelnou propagandu. Doslova šílená výstava „Sovětský ráj“,ukazující „zuřivě bojující bolševiky“, byla brána jako důkaz, že válka není prohraná a sověti bojují ze všech sil. Nacistický tisk se snažil, co mohl. 

Titulní stránka časopisu Prager Wochenschau, na jejíž titulní stránce byla ukázka „typické bydlení v Rusku“, ale účinek měla. Přesně takhle si představovali běžní obyvatelé Západu bydlení v Československu ještě v roce 1989. Ve Francii a Španělsku byli lidé přesvědčeni, že bydlíme v zemljankách, a slavný profesor madridské university Pepe Ch. při návštěvě Prahy v roce 1995 nechápal, že zde máme kostely, na zdech v nich jsou latinské nápisy a lidé nežijí v bytech s hliněnou udusanou podlahou.

Onen slavný plakát, „Zachvátí-li tě zahyneš“, pod nějž Češi a Moravané, neznalí sovětských reálií, psali „My se nebojíme, my tam nebydlíme“, byl stejně kontraproduktivní jako všechny ty dnešní propagandistické nesmysly ekologistů, genderistů a podobných pomatenců.

Připočteme-li to, že východ českomoravského prostoru dobyla Rudá armáda spolu s 1. československým armádním sborem po těžkých bojích a vysokých lidských ztrátách, že Američané stáli v Plzni od 6. května 1945 a klidně se dívali na to, že v Praze a v českých zemích Němci vraždí, je skutečně div, že komunisté dostali tak málo hlasů. A museli znásilnit ČSSD. Jistě, dohoda s Rusy byla pro USA nutná. Další dohoda o nás bez nás.

Naše „Malá dohoda“, vojensko-politické spojenectví v letech 1921–1939 složené z Československa, Jugoslávie a Rumunska, garantované Francií a ležérně podporované z Velké Británie, se ukázala děsivým bludem.

Jak si napsal do svého deníku zuřivý nepřítel Československa Joseph Goebbels: „3. 6. 1938: Vůdce se ostře pouští do Čechárny.“ (Německý urážlivý výraz „Tsechei“, překládaný též jako „Čechounsko“. Mimochodem, může mi někdo říci, který idiot vymyslel pro nás anglický název „Czechia“, německy „Tschechien“? To se museli obdivovatelé Henleina válet smíchy!)

Osobně se do budoucna děsím, že se v Německu spojí levicoví „progresivisté“, prosáklí antisemitismem, s „věčně včerejšími“ henleinovci, jako je třeba sudetoněmecký Witikobund, a s místními islamisty, které tam zločinně pozvala Merkelová.

Za tisíc čtyři sta let, co zde žijeme, jsme měli na západě problémy s Germány. A z východu s muslimy, tehdy Turky. Ještě nikdy jsme neměli za západními hranicemi německé (dříve nacionální – nacistické a dnes multikulturní) fanatiky a muslimské fanatiky najednou.

Nebudeme-li si pamatovat svoji minulost anebo umožníme-li, aby nám byla zatajena, budeme si ji muset zopakovat.

***

Knihu Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 s obrazovou přílohou Jaroslava Čvančary vydal Toužimský a Moravec, 2018.