Dopředu avizuji, že nejsem bezvýhradným zastáncem systému EET, ani příznivcem paušálního zdanění drobných živnostníků, jakkoli se mi zdá, že oba systémy mají něco do sebe. Nejlepší jsou ovšem vždy příklady ze života. Začnu tím starším.
V obci, v níž jsem měl kdysi chalupu, byla malá chemická továrna a její součástí byla mimo jiné i truhlárna. Občas bylo třeba sem tam něco ohradit, oplotit, obalit dřevem či vyrobit. Truhlárnu vedl velice zručný řemeslník, kterému nikdo jinak neřekl než „náš Pepa“. Pro úplnost je třeba přiznat, že mimo fabriku měl Pepa i za socialismu melouchů nepočítaně. Byl vynikající řemeslník a ještě mimořádně levný. Po roce 1989 se Pepa osamostatnil. Ne, že by chtěl. Ale noví majitelé fabriky truhlárnu zrušili. A zakázky “dřevařského typu“ zadávali radši velké firmě, kterou vlastnil jeden jejich příbuzný. Scénář pro tehdejší dobu (ale i pro dnešní) poněkud typický. Co takto prodělali, „ušetřili“ na zaměstnancích.
A tak se stal Pepa živnostníkem. Koupil starou stodolu, fabrika mu prodala za pakatel vybavení „jeho“ truhlárny a začal. Byl stále stejný. Precizní machr, poctivý a levný. Měl pouze jeden problém. Značné potíže mu dělalo vše, co se týkalo administrativy a účetnictví. Pepa se toho chorobně bál. Proto také, když vyrobil někomu na druhý den atypické okno, řekl si jen o pár korun a měl potíže s tím vystavit doklad o příjmu. Někteří zákazníci to pochopitelně požadovali. Zakázek ale bylo plno. Chalupáři u něj stáli fronty.
Jednou jsem se s ním dal do řeči a zeptal jsem se ho, jak to má s účetnictvím. V té době jsme se všichni navzájem informovali. Pepa mi bezelstně řekl, že mu účetnictví dělá paní Z. A že jí za to platí měsíčně třicet tisíc korun. Paní Z. Pepovi ono „účetnictví“ dělala po práci a její práce spočívala v tom, že vše jednou za měsíc spočítala a udělala za Pepu daňové přiznání. Pepa to tehdy považoval za vrchol umění, před kterým měl skoro až bázlivou úctu. Peníze ta „účetní“ brala na ruku a bez potvrzení. Oněch třicet tisíc musel Pepa vybrat od zákazníků, kteří také nevyžadovali potvrzení o platbě za jeho práci. A vycházelo to. Tehdy jsem se zhrozil, ale po debatách s Pepou jsem pochopil, že pro něj jiné cesty není.
Tedy byla by – za první republiky drobní živnostníci vždy v lednu zaplatili paušální daň na celý rok (pochopitelně ti s předpokládaným ročním příjmem do určité výše), nemuseli vést účetnictví a měli celý rok pokoj. O něčem podobném se u nás zaplaťpámbu začíná hovořit.
Druhý příběh je z doby nedávné. Vynikající kuchař jednoho známého hotelu, na jehož jídla se sjížděli lidé z okolí, se zamiloval a hodlal se oženit. Bůh ho nadal schopností dokonale vařit, avšak nezbavil ho drobné naivity (viz dále). Se snoubenkou si zamluvili byt a mladý muž se dostavil do banky s žádostí o hypotéku. Vzhledem k jeho vynikajícím kuchařských schopnostem a obratu hotelu, v němž byl zaměstnán, činil jeho měsíční plat čistého přes padesát tisíc, což by na běžnou hypotéku zcela stačilo. Banka ho ovšem odmítla. Potvrzení o jeho příjmu vystavené zaměstnavatelem hodnotila jako nedostačující z hlediska výše. To, že dostává druhou polovinu platu přímo na ruku, banka akceptovat nejen nemohla, ale ani o tom nechtěla slyšet. Když jsem s tím mladým mužem o tomto případu hovořil, řekl mi, že tak jsou v tomto hotelu „placeni“ téměř všichni. Onen mladík si vzhledem ke své pověsti a odbornosti posléze našel jiný hotel, jeho plat činí téměř stejnou částku, pouze ho má celý na výplatní pásce. A hypotéku již získal.
Otázkou je, kde vzal jeho předchozí zaměstnavatel tolik peněz, aby mohl desítkám zaměstnanců dávat polovinu platu tak říkajíc „na ruku“. Není v tomto směru řešením EET?
Nevím. Každopádně jsou oba příklady ze života a nejsou výjimečné. Je naší povinností pomáhat těm, kteří se neumějí bránit a často se stanou součástí něčeho, čemu se říká „vykořisťování člověka člověkem“. A to přece, jakkoli preferujeme kapitalismus, nechceme. Není-liž pravda? Nebo že by měl „pravdu“ Karel Marx?