Ne, nebudu se obšírně vracet k jeho nevyznamenání, snad jen letmo v závěru. Chci se zmínit o člověku. O člověku a jeho odkazu. Odkazu pro mě.
Jaká to musela být odvaha! Přeběhnout v tom pekle (Osvětim) v nestřeženém zlomku času z jedné skupiny čekajících do druhé – a tím si zachránit život. Tehdy to ještě Jiří Brady netušil. Přesto to udělal. A později právě tak. Na pochodu smrti. Přitom stačil mžik – a byl konec.
Hluboký obdiv před takovou kuráží. Židům někteří vyčítají, že šli na smrt bez odporu, jako ovce na porážku. Oni sami se z toho poučili. Odtud pochází ono: NIKDY VÍCE! Jiří (George) Brady je důkazem, že ne všichni takoví byli. Je samozřejmě nesmyslné onu pasivní většinu odsuzovat; výjimečný čin pana Jiřího je ale zapotřebí vyzdvihnout.
Připomíná, že i v té nejhorší situaci – a co může být horšího než přijet do vyhlazovacího tábora a být vybrán do skupiny určené k okamžité likvidaci – má smysl něco proti nepřízni chvíle dělat. Byl to tehdy šílený risk, který ale přinesl panu Jiřímu obrovský zisk: bezmála tři čtvrtě století života. Legendární Petr Ginz, který byl transportován do Osvětimi spolu s Jiřím Bradym, byl nacistickými bestiemi zavražděn krátce po příjezdu do pozemského pekla. Stejně jako miliony dalších, tam i jinde.
Jedinečný člověk, jedinečný osud. Děsivá zkušenost s ďábelskou nacistickou totalitou pana Jiřího zformovala. Měl svůj rozum, svůj úsudek, obdivuhodnou moudrost a intuici - a především: úctu a lásku ke svobodě.
Dotknu se momentu, který je pro mě obzvlášť citlivý. Mladý Jiří, když opustil Československo poté, co nová totalita vystřídala tu předchozí, neodjel do Izraele budovat nově zrozený židovský stát, ale zůstal na Západě. Mám mu to vyčítat? To bych musel odsoudit miliony dalších, kteří si počínali podobně. I v této záležitosti je nutné u každého jednotlivce respektovat svobodu rozhodování. Snad mohu napsat, že tak, jak se pan Jiří svobodně rozhodoval v mezní situaci v Osvětimi a na pochodu smrti, rozhodoval se stejně svobodně i potom.
Tato záležitost má širší kontext. Vážím si každého Žida, který kdy odešel z diaspory, tedy udělal aliju (myšleno z jakékoli svobodné a prosperující země), aby přispěl k výstavbě, zvelebení a obraně Izraele. Právě tak ale respektuji rozhodnutí všech Židů v diaspoře zachovat se jinak. Řečeno jinými slovy: nelze přece mít za zlé těm Čechům, kteří odešli z komunistické diktatury do svobodného světa, že se po listopadu 1989 nevrátili a nepomohli nám s obnovou demokracie. Ctíme-li svobodu jako nejvyšší hodnotu, musíme ji ctít i v těchto případech.
A ještě slovo k oné kontroverzi kolem neudělení státního vyznamenání v roce 2016. Je věcí pouze Miloše Zemana, jeho výsostným právem vybrat si, koho ocení Prezident totiž nemusí vůbec nic: nemusí vyznamenat takovou osobnost, jakou byl Jiří Brady, nemusí respektovat zásadu, že hlava státu nevystupuje proti vlastní zpravodajské službě (a spoustu jiných zásad), nemusí se řídit „národním“ heslem Pravda vítězí, nemusí se na Hradě ani mimo něj chovat jako nejvyšší reprezentant státu – a tak dále.
My ale také něco nemusíme. Stát ve špalíru na chodníku a z plna hrdla volat, jak úžasné má císař pán šaty, kdy kráčí ulicí dočista nahý.
I to je jeden z inspirujících odkazů, které nám Jiří Brady zanechal.