Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 495

Na Tři krále likviduji stromeček. Vzpomínám, jak jsme jako děti nechtěli, aby vánoce skončily, a akt vyhození stromečku z prvního patra do zahrady byl jakousi tečkou za vánocemi. Pak jsme už museli definitivně do školy a nečekalo nás, hlavně mne, nic pěkného. Škola, úkoly a bohužel i třídní schůzky. Moje maminka byla tím obětním beránkem, který musel chodit do školy poslouchat, jak se její synáček nepovedl. Ruší, je drzý a vůbec zatraceníhodný. Jo, ségra, ta byla vzorná, měla samé jedničky, vysokou dělala na červený diplom. Ale také si prd užila!

Období po vánocích bylo k nesnesení. Na střední škole už to bylo fajn, to jsme mohli randit a protože se brzo stmívalo, mohli jsme se holkama líbat už v šest hodin. Ono i v létě by to nikoho nezajímalo, ale my jsme si mysleli, že jsme středem vesmíru, a tak jsme dávali přednost tmě či šeru. Ale Damoklův meč v podobě pololetního vysvědčení nám normálním kazil náladu. Samozřejmě, že jsem věděl, že to nebude žádná sláva, a věděl jsem, že kdybych si sedl nad knihy naučné, tak bych prospěl, paměť mi tehdy sloužila docela dobře. Ale chodit s Míšou R. a držet se s ní za ruku a vést moudré řeči, jít do Kina 64 na dvojku červeného, nebo do Blatničky, je rozhodně milejší než sedět nad chemii, to snad uznáte i vy. Nevím, jak to dělala Míša, asi byla chytřejší anebo náš vztah tak neprožívala, ta neměla problémy. Nakonec kvůli šílenému matikáři Grosskopfovi odešla na gymnázium a já měl možnost vynikat. Možnost, to ano, ale vynikat (v prospěchu) to se mi nedařilo.

Letošní Štědrý den se mi moc nepovedl z různých důvodů. Jeden důvod byl, že Honza nedostal volno a musel zůstat v Basileji i s rodinou. S Amálkou a s Honzíkem jsem slavil až třicátého a bylo to skvělé. Jako poprděný dědeček jsem byl spokojený. Děti létaly a řvaly tak, jak to mají v popisu práce.

Po vánocích jsem byl v Jeep baru a tam mě čekalo překvapení. Přišla tam pohlednice od našich vojáků, kteří v rámci mise naší armády slouží v Litvě. Rotmistr, jehož podpis je bohužel nečitelný, mi přeje vše nejlepší do roku 2019. A já bych rád našim vojákům, ať slouží kdekoliv, popřál v roce 2019 hodně zdraví a hlavně ať se jim vyhýbají kulky všech bašibozuků! Já, i když jsem nevoják, jsem na ty kluky hrdý. Na rozdíl od našeho prezidenta nedělají rozhodně v cizině ostudu. A v Jeep baru je pro ně vždy otevřeno (kromě sobot a nedělí).

Opakem našich chrabrých vojáků je uplakaný Babiš, na kterého stále robí účelovky. Mohl by nám blbcům, kteří platíme daně, vysvětlit, jak je možné, že jeho syn, na kterého jako milující otec přepsal „čapák“, aby mu ho jako neméně milující otec zase sebral, tak aby nám prosťáčkům vysvětlil, jak je možné, že jeho syn má švýcarské státní občanství, když tam nikdy déle nepobýval, a proč letěl za synem na soukromou návštěvu vládním speciálem.

Také jsem se náramně bavil, jak náš prezident četl z čtecího zařízení v televizi v „přímém“ přenosu svůj projev. Nějak v tom téměř spontánním projevu zapomněl, že pár dní před tím došlo k tragédii na dole ČSA. Věrný Ovčáček sice blábolil, že pan prezident přednesl projev spatra, jak je jeho zvykem. Když člověk přednáší cokoliv z hlavy, netěká očima nahoru ve snaze zachytit čtecí zařízení. Ale od ruského agenta asi nemůžeme čekat nic normálního.

A tak jsem vstoupil do roku 2019 s veselou myslí a přemýšlím o tom, co nového na mě život chystá! A vám všem přeji, aby ten příští rok byl lepší než ten minulý!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.