Manželské toccaty a fugy 9
Nic nedokáže lépe charakterizovat rodinný život než existence, průběh a následky společenských her. Od idylky z belle epoque, přes dlouhý čas párového mlčení až po telefonáty rozvodovým právníkům.
Počátky párového soužití nejsou ke společenským hrám příliš nakloněny, neboť čas je vyplněn jinou důležitější činností než skládáním obdélníčků dědečkova domina z první světové války. Čerstvě složený pár rovněž nejeví zásadní tendence se zapojovat do kolektivních her typu tiché pošty nebo tchyní navržené kanasty. Pokud je vtažen do centra dění, kouká rychle odehrát povinné sekvence a po anglicku se ztratit.
Teprve v pozdější době nastávají momenty, kdy je třeba vyplnit hluchou dobu nečekané pauzy. V dřívějších dobách byla v každé domácnosti krabice s názvem Společenské hry, která obsahovala figurky na Člověče, nezlob se, dámu a halmu. Přiloženo bylo již uvedené domino. Jsem si jist, že v drtivé většině byla využívána jen první zmíněná hra.
V dobách počátečního láskyplného opojení mělo „člobrdo“ zajímavý aspekt, kdy tokající pár nikdy nebyl schopen vyhodit protivníkovu poslední figurku těsně před chlívkem, znamenající vítězství a tedy nutnost pokořit protějšek. I celý průběh hry byl charakterizován tím, že primárním cílem bylo dopravit své pajduláčky do svého a netraumatizovat protějšek vyhozením z nadějné pozice. V dobách pozdějších nastával zajímavý aspekt, kdy se cíle hry zcela otočily a podstatou nebylo vyhrát, ale zničit soupeře totální destrukcí jeho pimprlové ekipy.
V počátcích našeho soužití na podobné hry nebyl čas. Představa, že bych po 48 hodin trvající službě byl schopen rozpoznat příslušnou barvu a udržet správný směr posunu figurek, byla srovnatelná s vedením operace Overlord. Usínal jsem již při jídle, případně s pevně stisknutým ovladačem televize, který mi prý nebyl odebratelný ani hrubou silou.
Zlom nastal po příchodu dětí. Bylo samozřejmě nutné rozlišit dva pojmy. Tedy hrát si s dětmi, nebo hrát s dětmi. Na první činnost stačilo duplo či později lego, kde mne však mé děti velmi záhy předčily, neboť zatímco jsem já postavil úhledný domeček se zahrádkou a zvířátky, byly ony schopny v témže časovém rozpětí složit kosmický koráb. Na mé dílo byl vrhnut posupný pohled plný pohrdání, zatímco jejich výrobek byl díky chápavé matce vystaven v obýváku. Můj byl po zásluze ihned zpět rozebrán na prvočinitele.
Hrát s dětmi však bylo proti první činnosti děsivou katastrofou. Představa, že při rodinných kartách dětem vyfouknu hromádku, vyložím dvě tři červené kanasty a jedním tahem zavřu, by byla rodinná nálada podobná jako po náhlému úmrtí milovaného pekinéze. Vždy bylo nutné dbát na oční signály matky rodu, abych proboha hrál jak ponocný a nechal se trpně pokořit juchajícím potomstvem, které ihned po skončení hry volalo babičkám, že taťka opět dostal na prdel.
Čas trhnul oponou a vše se sofistikovaně posunulo do moderní doby.
Pokud chce kdokoli vyzkoušet pevnost párové soudržnosti, je třeba si pořídit scrabble (neznalce této hry odkazuji na jiné zdroje). Jen opravdu bezbřeze milující partner či ten, který bývá umístěn pod legendární pantofel, nechá svůj protějšek vyložit do červené pozice naprostý slovní nesmysl typu frfnění, kňákavý či lihodům. Ona tvorba novotvarů je sice zábavná, avšak jen do chvíle, kdy je tato patlanina umístěna do výhodné pozice v posledním tahu hry. Při občasných hrách naše děti přicházely ze svých komnat přilákané nezvyklým rykem, kdy jeden z nás hřmotně objasňoval tomu druhému jeho totální jazykovou neschopnost a prachbídný charakter, který nepochybně zdědil po svých rodičích. Jednou jsme v zápalu „diskuse“ nad hrou za letu Krakow-Tenerife vyděsili i tým stewardek, které mé spravedlivé rozhořčení nad slovní nehorázností mé ženy vyhodnotily jako záchvat panické úzkosti a přinesly mi krabičku Lexaurinu.
Stran her pro větší počet hráčů skýtá náš trh nepřeberné množství možností, kterak krátit dlouho chvíli. Sofistikované hry trvají i několik hodin, a tak je nabíledni, že starší hráči usnou a nechají mladé slavně vítězit. Pravidla těchto her jsou složitá jako státnice z jaderné fyziky. Zkuste v jednom okamžiku stavět vesnice a města, skládat vojsko, nakupovat suroviny, čelit živelné pohromě a ještě sledovat totéž u dalších pěti hráčů. Většinou končím jako zcela bezvýznamný herní činitel, neboť má malá vesnička s dvěma či třemi vojáky bez špetky obilovin je opakovaně likvidována bez mrknutí oka, aniž by to mělo nějaký zásadní posilující vliv na agresora, a můj periodický herní kolaps je brán jako zábavná kratochvíle pro zbytek hráčů. Jinými slovy - otec je brán jako nutný jedinec do počtu, s kterým však není třeba nijak počítat jako s ohrožením kohokoliv a čehokoliv.
Mé výmluvy, že podobné hry mají silný vliv na akcentaci mé rozvíjející se involuční presenilní deprese, nejsou brány vážně a o mých herních schopnostech se jen pokradmu špitá a pochichtává.. Mnou navrhované hry, kde bych to rozjívené mládí přebil svými encyklopedickými znalostmi, jsou většinou po dvou třech přehráních „ztraceny“ a na stole se objevují herní plochy na zcela nepochopitelné hry s názvem Catan či Scythe, což je stejné, jako bych měl luštit jinotaje mandaly.
Těším se na vnoučata. Budu s nimi hrát dudáka, ferbla či Černého Petra. Budou laskavé a po kradmém zamrkání babičky nechají dědečka tu a tam vyhrát.
P.S. Přeji všem svým čtenářům bez ohledu na jejich názory a filosofické postoje, aby byli v novém roce 2019 šťastní a dobré mysli.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora