Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Řekl bys mi to do očí?

28.12.2018

Napadá mne to vždy, když čtu některé diskuse nejen pod mými články. Zvlášť výživné v tomto směru jsou Novinky.cz, Neviditelný pes, Aktuálně.cz a další.

Je to zajímavý jev posledních let. Ještě máme všichni v paměti tu šílenou smršť, která se objevila po zveřejnění tabla malých dětí, které tak úplně neměly tu „správnou“ barvu kůže. Mnoho našich spoluobčanů, které nejspíše potkáváme na ulicích v podobě usměvavých pánů a dam, na to reagovalo velmi podrážděně, mnoho z nich se doslova ukájelo představou jejich likvidace plynem či jiným rychlým způsobem. Když redaktoři - tuším Respektu - našli jednoho z těch statečných bojovníků za očistu rasy a zeptali se jej přímo, jak by vysvětlil svůj postoj, utekl před nimi do domu s nějakým mumláním.

Anonymita internetu, kde je možné si založit falešný účet a z něj poté vypouštět otrávené šípy, poskytuje obrazně řečeno denní chléb pro mnoho našich spoluobčanů. Názorový střet je pochopitelný a logický, pokud se týká tématu. Každý, kdo obrazně řečeno nese svou kůži na trh, musí počítat s tím, že se objeví řada jedinců se zcela opačným názorem. Značná část příspěvků se však netýká meritorního tématu, ale autora. Je mu vytýkán (volím slušný výraz) jeho politický postoj, dřívější názory či jen vzhled. Nedávno jsem byl upozorněn jednou čtenářkou na povídku pana Martina Fendrycha na aktuálně.cz. Šlo o vánoční povídku, zcela apolitickou. Byla psána zajímavým a svěžím stylem. Přesto se v diskusi jedinci předhánějí v líčení autora jako nejhorší špíny.

Žijeme naštěstí v době, kdy se za rozličné názory neputuje do vězení či aspoň do vyšetřovací vazby. Každý člověk se může vyslovit a prezentovat svůj postoj. Přesto společnost, která nechce propadnout anarchii, musí nějakým způsobem stanovit meze, kam je možné zajít a kde je to už tak říkajíc přes čáru. Vyhrůžky smrtí, posílání odlišných jedinců (z motivů rasových, náboženských či jen názorově na opačném pólu) do plynových komor k tomu nepochybně patří. Zvlášť v dnešní době, kdy jsme svědky - naštěstí zatím v okolních zemích - že někteří svá slova jsou schopni dovést až do konce.

Otázkou zůstává, kde se v lidech bere ona touha si to s tím pisálkem vyřídit popsaným způsobem. Zhrubnutí společnosti je jevem zřetelným v posledních dvou dekádách. Podíl na tom mají jistě i politici, kteří opustili slušnost vyjadřování a veřejně deklamují, že je třeba likvidovat novináře, že jejich kolegové v politice jsou svině a že ten druhý je zloděj zlodějská. Jak známo, příklady táhnou, a tak je možné nalézt v jistém smyslu onu odvahu anonymních pisatelů i v těchto vzorech.

Cesta ven není jednoduchá. Každý musí začít sám u sebe a před každým svým výrokem, byť psaným v příšeří své obrazovky, si položit otázku, jestli by právě napsané byl schopen adresátovi sdělit přímo do očí spolu se svým jménem.

Při důsledném uplatnění podobného jednání by se mravy nepochybně zlepšily.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



zpět na článek