V tomto článku se nebudu věnovat výjimečným či extrémním případům, které občas tak rády volají po medializaci či skandalizaci. Nehodlám ani psát odborný text pro akademickou obec a záměrně chci pominout jakékoliv ideologické hledisko. V tomto článku se chci pouze zamyslet nad dobrým fungováním normální inkluze v normální základní škole.
Až třetina dětí v základních školách by ve vzdělávacím procesu potřebovala individuální přístup a v našich podmínkách by pro ně byla ideální tzv. domácí škola, tedy individuální domácí vzdělávání. To je však dnes bohužel těžko představitelné s ohledem na obecnou neochotu velké části rodičů převzít zodpovědnost či se alespoň výrazněji podílet na vzdělávání vlastních dětí – buď z důvodu pracovní vytíženosti (kolik rodin dnes žije z jednoho platu?) či soustředění především na své osobní zájmy, nebo z prosté nedůvěry ve vlastní „učitelské“ schopnosti. Jen pro úplnost zmíním, že moje žena byla s našimi čtyřmi dětmi dvacet let doma, vzdělávala je na „domácí škole“ a naše rodina z jednoho platu žila.
Vrátím se však k té zhruba třetině dětí, která by potřebovala jistou míru individuálnějšího přístupu. V rámci frontální výuky ve veřejném školství je málo prostoru, jak této potřebě u těchto dětí vyjít vstříc. A právě zde se může pozitivně projevit model takzvané inkluze. Ve třídách, kde se vzdělává dítě se speciálními potřebami, je totiž kromě učitele další pedagogický pracovník, a to asistent pedagoga. Ten není, na rozdíl od obecně mylné představy, asistentem tohoto jednoho žáka, ale – jak napovídá sám název jeho profese – asistentem učitele. Proto se během výuky může operativně věnovat těm žákům, kteří právě nestíhají výklad, nepochopili něco důležitého napoprvé či napodruhé, nevědí si momentálně rady atp. Bez asistenta ve třídě taková situace dopadá tak, že dítě ztrácí nit při výkladu a pokud tento „výpadek“ co nejdříve nevyřeší iniciativně nějak samo nebo ho nedoučí rodiče, zůstává postupně pozadu a ztrácí motivaci. Asistent pedagoga se pohybuje po třídě a těchto dětí si všímá, poradí jim, povzbudí, napomene… Tím tedy pomáhá jak vyučujícímu, který se může lépe soustředit na vlastní výklad, tak kolektivu, který má tím pádem lepší podmínky pro pochopení probírané látky, a zejména pomáhá právě těm žákům, kterým by jinak zbytečně „ujel vlak“. Dá se předpokládat, že čím dříve se ve třídě s takovou inkluzí začne, tím lepších výsledků je možné dosáhnout. Situace je dnes taková, že ve vyšších ročnících základních škol bývá zhruba pětina žáků, ale i více, která již rezignovala, učení je nebaví a vyrušují. Pokud by dobrá inkluzivní výuka probíhala již od první třídy, minimálně část z nich by byla včas podchycena.
Co je potřeba, aby inkluze fungovala a měla tento pozitivní dopad na nemalou skupinu žáků? Především je dobré upustit od obecně rozšířeného „nadávání“ na inkluzi a změnit smýšlení. Tomu pomůže uvědomění si tohoto dobrého potenciálu, který v sobě inkluze přináší. Dále je potřeba, aby panovala souhra mezi vyučujícím a asistentem – aby si nejen lidsky „sedli“, nejen aby oba byli profesionály a vycházeli si vzájemně vstříc, ale aby měli ke svému povolání ten správný vztah. Dobrého asistenta, stejně jako dobrého učitele, nedělá zdaleka jen formální vzdělání, dokonce ani láska k jeho profesi, ale láska k dětem. Ta dá tu správnou souhru a správnou motivaci. Nejen inkluze, ale ani školství nebude nikdy správně fungovat, pokud pedagogičtí pracovníci budou ve svých profesích jen proto, že je baví učit druhé, že se na jinou vysokou školu nedostali nebo že jim na pracovním úřadě doporučili zaplatit si kurz asistenta pedagoga. Zde však už řešíme problematiku mravních a etických nároků na uchazeče o povolání pedagoga – a to je jiná otázka, ovšem dnes podobně palčivá…
Co tedy napsat závěrem? Dobře prováděná inkluze otevírá prostor pro individuálnější přístup k těm žákům, kteří ho potřebují, ale normální školství jim ho není schopno poskytnout. Alespoň z části tak kompenzuje nečinnost rodičů a neschopnost systému. Výsledkem takového individuálnějšího přístupu (obdobně jako u dobrých výsledků, kterých dosahuje individuální vzdělávání, tzv. domácí škola) je vyšší úspěšnost vzdělávacího procesu právě u dětí, které by jinak v rámci standardního školství byly odsouzeny k menším či větším neúspěchům a ztrátě motivace. A to je dobré, nemyslíte?
Autor je duchovní Křesťanského společenství Kamenický Šenov