Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 491

Vážení, po posledním vyprávění se proti mně zvedla Morava jako jeden muž. Je to dobře, že drží tak hezky pospolu. To, že jsem psal o medvědovi, nikoho nezajímá, ale že jsem se dotkl moravského národního pokladu, vína, to Moraváky nadzvedlo. Věřím, přátelé z Moravy, že se dá někde sehnat dobré moravské víno, ale zatím jsem spíš pil splašky, nad kterými moji kamarádi hýkají, jak jsou skvělé. Nejsou! Kdyby řekli: byli jsme za kamarády na Moravě a bylo to fajn. Popili jsme, pojedli, dobrou vůli spolu měli. Tak to beru za skvělé setkání přátel. Ale když znalecky očuchávají špunty a koukají se proti světlu na zakalené víno a pak znalecky pomlaskávají, jaké je to vínko od Jardy skvělé. „On ho nedělá na kšeft, on ho dělá pro sebe!“ Na kšeft ho ani dělat nemůže, těžko by takovou hrůzu prodal.

Nejsem someliér, buď mi víno chutná, anebo ne. Naběhl jsem si také na jedno víno z Bordeaux, to skončilo pod slepicí, takže nejen Moraváci, ale i Francouzi dokáží divy. Mám nutkání napsat o moravských vínech vždy, když se moji kamarádi vrátí z Moravy nadšení a dávají „na košt“ ta skvělá vína. Zjevně je tamní atmosféra natolik opojná, že věří tomu, že to, co je jim předkládáno jako skvělé víno, skutečně skvělé je. Ale na druhou stranu musím spravedlivě říci, že vína ze sklepů Jana Čecha mně chutnají. Než začnete psát hanopisy, je to pouze shoda jmen. Bohužel…

Jeden člověk mi napsal, že mi Moraváci zbouchli babu. Pane, nezbouchli, v jejím věku to ani nejde a mám dojem, že tam ani nikdy nebyla.

Jinak vím, že práce na vinici je těžká práce s výsledkem nepředvídatelným, jako ostatně každé pěstitelství mimo skleník. Všechno se musí dělat ručně. Poezie toho, že je člověk celý den na čerstvém vzduchu, končí s prvním větrem, deštěm, sněhem nebo vedrem. Vím, o čem mluvím, také jsem celý den pracoval pod širým nebem. Mám dojem, že vinaři v mraze a sněhu nepracují, letečtí mechanici ano. Dělal jsem to 48 let.

Tak se na mě už nezlobte, já piji víno od Betyny Lobkowitz nebo od Jana Čecha. Ještě bych si dovolil jedno rýpnutí. Vypráví se v Praze vtip: „To by ses divil, co všechno vyprávějí u nás v Brně o Pražácích!“ „A víš, co vypráví o vás Brňácích u nás v Praze? Vůbec nic!“ To není už tak docela pravda. Od té doby, co si najala Krnda na reorganizaci pražské dopravy brněnskou firmu a ti dopravu v Praze neskutečně překopali, že rodilý Pražák netuší, co kam jezdí. Tramvaje, které padesát let měly stálou trasu, začaly jezdit jinudy. Mnohdy jen na stejné lince změnili číslo, trasa zůstala stejná. Nikdo netuší, proč takovou hloupost udělali. Nejspíš to byla brněnská pomsta Praze. Jediné, co mě potěšilo, bylo to, že ta samá firma udělala v Brně stejnou reorganizaci. Takže když se lidé snaží dopátrat, jak se někam dostanou, a nemají po ruce internet, opravdu nehovoří o Brňácích hezky, ba řekl bych i ošklivě.

Obrátím list. Koukám, jak Letiště Praha shání pracovníky a stejně tak ČSA Technics. Mechanici kupodivu nerostou na stromech a než se z eléva stane platný a zodpovědný člověk, trvá to dost dlouho. ČSA ještě do nedávna vesele mechaniky vyhazovala, nebo odešli sami za lepším. Je to jednoduché a stejné jako například s lékaři: dejte jim slušné platy a oni se vrátí. Proč by se měl člověk, který jinde bere za stejnou práci desetkrát tolik, vracet do Prahy? Dokud nepochopí managoři, že odpovědnost se musí náležitě zaplatit, těžko někoho najdou. Nechápu, jak je možné, že cizí společnosti mohou dát mechanikovi slušný plat za stejnou práci, za kterou inkasují od zákazníka stejné peníze jako ČSA Technics. V Praze i v Paříži mají ti mechanici stejnou kvalifikaci. Proč ČSA není schopné mechaniky zaplatit? Kam asi ty peníze mizí, když představitelé společnosti tvrdí, že nemohou přidat, protože je doba zlá…

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.