Neviditelný Pes

HISTORIE: Řada Němců považovala legionáře za zrádce

15.11.2018

Dnes jsou legionáři zbožšťováni a mluví se o nich jako o hrdinech. Nicméně se často zapomíná na fakt, že to byli právě příslušníci zahraničních legií, kteří se museli ve dvacátých letech často vyrovnat s napadáním a opovržením.

Jako malý kluk jsem jezdil několikrát ročně za svou babičkou Pavlou Androvou, rozenou Bohatovou, do Dlouhoňovic, kde jsem prožil nádherné mládí. Babička bydlela v jedné místnosti domu č. 69 (bývalého jejich hotelu u Tomanů), který byl po nástupu komunistů zkonfiskován a jí po smrti dědečka zůstala jen jedna místnost s malinkou kuchyní, odkud byla později také vystěhována do Žamberka, do paneláku nedaleko polikliniky.

Svou babičku jsem miloval, protože byla studnicí znalostí různých příběhů z historie naší rodiny. Jedno z jejích vyprávění bylo i o jejím strýci Karlu Tomanovi (nar. 9. 5. 1889 v Dlouhoňovicích), o kterém se myslelo, že údajně zahynul za první světové války, aby se po šesti letech objevil „zdráv“ zpátky v rodném domě v Dlouhoňovicích. Ale nepředbíhejme.

Po škole nastoupil do služby v armádě

Strýc mé babičky Karel byl technický inženýr, který si vedl od svého nástupu k rakousko-uherské armádě v roce 1913 pečlivé záznamy. Jeho deník byl součástí rodinné pozůstalosti, která si ho předávala z generace na generaci. Snad i proto je dnes možné jeho osud přiblížit daleko více, než je možné u jiných vojáků nejen z Dlouhoňovic, jejichž osudy tak zůstávají i po 100 letech neznámé.

Po základním výcviku strýc nastoupil do poddůstojnické školy jako kadet. Po červnovém atentátu na následníka trůnu byl Karel Toman poslán společně s dalšími na srbskou frontu. Tam se rakouské armádě nejprve velmi dařilo, protože prolomili obranu špatně organizované srbské armády. Rakouské velitele to natolik uspokojilo, že začali šířit, že válka bude brzo u konce, protože brzo Srbsko porazí. Na následnou ofenzívu Srbů tak nebyli připraveni, a tak některé jednotky nestačily včas ustoupit. Srbové je obklíčili a strýc se dostal po měsíci války do zajetí.

Od té doby o něm rodina nevěděla a strýc byl veden jako nezvěstný. Poté, co bylo Srbsko napadeno Bulharskem a rakouské vedení boje převzala německá armáda, došlo k porážce Srbska. O strýci ale nikdo nevěděl. Nikdo netušil, že jej Srbové poslali do Itálie, kde pobýval v zajateckém táboře. S přibývajícími měsíci se rodina smířila s jeho smrtí a v roce 1916 nechala za strýce odsloužit zádušní mši. Přijali myšlenku, že ve válce nejspíše zahynul.

K výměně nikdy nedošlo

Strýc Karel v deníku popisoval, že v srbském zajetí bylo velké množství Čechů, sudetských Němců a pár Slováků. Všichni si mysleli, že dojde k vyjednávání a výměně zajatců, které Srbové pochytali při invazi v srpnu 1914. To se však nestalo, a tak přišla zima, kdy řada vězňů trpěla hladem a zimou. Po nějakém čase byli vězni přesunuti do Itálie. Tam poprvé vznikla myšlenka na zapojení do bojů proti rakousko-uherské armádě a na vznik československých legií, které už byly v Itálii propagovány některými politiky.​

V prosinci 1916 se tedy strýc s dalšími českými a slovenskými vojáky přihlásil do nově vznikající legie. Té Italové zpočátku příliš nevěřili. Na vyzbrojení vojáků tak přistoupili až po několika svých prohrách, kdy potřebovali další muže. Strýc Karel byl nejdříve u dělostřelců, ale pak dostal za úkol věnovat se šíření informací o jednání našich politiků Masaryka a Beneše mezi českými vojáky bojujícími za Rakousko-Uhersko. Přímo do legie byl zařazen až na jaře 1918.

Po rozpadu Rakouska-Uherska se v roce 1919 vrátil do Československa, kde do podzimu 1920 sloužil v Československé armádě. Babička vždy říkala, že jeho příchod celá rodina oplakala, protože nevěřili, že se vrátí. Ano, vrátil se. Byl to ale už úplně jiný muž. V noci byl neklidný, trpěl řadou neduhů a psychických traumat. Kdysi veselý a společenský mladík tak začal vyhledávat samotu a stranil se cizích lidí. O tom, co prožil, nikdy s nikým nechtěl mluvit.

Když se podíváme na památník obětí 1. světové války, najdeme tam překvapivě dvě jména vojáků, kteří se vrátili z války. Františka Kalouska a Ing. Karla Tomana. Přestože se vrátili oba z války živí, jejich traumata byla bohužel obrovská. Strýc se do konce svých dní nevyrovnal s úmrtími několika svých přátel a kamarádů a to mělo i velmi negativní vliv na jeho další osobní život. Podobně jako mělo na rodiny jeho známých a kamarádů vliv, že se jejich drazí bohužel z války nevrátili vůbec.

Odkaz legionářů je stále živý

Dnes jsou legionáři zbožšťováni a mluví se o nich jako o hrdinech. Nicméně se často zapomíná na fakt, že to byli právě příslušníci zahraničních legií, kteří se museli ve dvacátých letech často vyrovnat s napadáním ze strany nejen českého, ale především německého obyvatelstva, které po vzniku Československa odmítalo být součástí nového státu.

Babiččin strýc několikrát ve svých zápiscích zmiňoval, že mu nadávali do zrádců, což on i další legionáři těžce nesli. On ale nebyl zrádce a nikdy se jím necítil. Ba naopak. Miloval vlast natolik, že byl pro ni připraven položil život a kdykoliv by jí - i po propuštění z Československé armády v roce 1920 - znovu sloužil. A na to bychom v kontextu oslav 100 let republiky neměli zapomínat. ​

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu



zpět na článek