Patrně jste to také četli. Já dnes (9/11) na Novinkách.cz. („Kvůli věku jsem diskriminován, tvrdí Nizozemec. Chce si nechat změnit datum narození“). Jmenuje se Emile Ratelband – a dobře dělá.
Proč si to myslím? Vysvětlím níže. Nejprve ale reakce na ohlasy v diskusích. Pan MS z Ústí nad Labem napsal:
No, větší kosočtvercovina už snad ani nejde.
Ale jde. K tomu také v další části této odezvy.
Jiní ho posílají do blázince. Například pan J. Š z Prahy:
Úřady by mu měly hlavně změnit místo trvalého pobytu na psychiatrickou léčebnu.
Musím říci, že tomu chlápkovi rozumím. Tedy v principu. Svým nápadem slouží totiž jako nastavené zrcadlo. Buď totiž platí vše, čemu říkáme přirozený řád věcí, anebo neplatí – a pak je dovoleno vše.
Narodí se někdo jako muž, ale cítí se být ženou. A světě div se – stane se ženou. Dva muži se chtějí sezdat – a opět, ono to v řadě zemí je možné a budou přibývat další. Mají na to přece právo.
Jednou jsme vypustili džina z lahve a pak žasneme, jaké to bere konce. V rámci rovného postavení bychom měli vyhovět všem, není-liž pravda? Tak jaképak posílání do blázince. Všechno je přece normální, i to, co normálně normální není. Nebo jak vlastně?
Je mi dvaašedesát, ale cítím se na dvaačtyřicet. Nenosím místo džín tesilky, místo kšiltovky rádiovku; neposlouchám místo rockové muziky dechovku a nepřestal jsem vnímat krásu žen. Takže co? Úředně omladit! Vyměnit reálné stáří za tolik let, na kolik se cítím. Věk je jenom číslo.
Že je to kosočtvercovina? Jistěže, jako Brno. A manželství muže s mužem snad ne? Stejně tak možnost volby pohlaví podle toho, jak se cítím. A podobné „vymoženosti“ této doby.
Když se muž může cítit ženou, která miluje muže (nebo jak to vlastně je) a je mu to úředně umožněno, proč by se někdo nemohl cítit mladší – a proč by to nemělo být také takovému člověku umožněno. Samozřejmě se všemi důsledky: onen Nizozemec by ze dne na den přišel o postavení penzisty a musel by začít pracovat (pokud už v penzi je). A co je přirozenější: to, že se někdo v devětašedesáti cítí na čtyřicet devět, anebo člověk narozený jako muž cítící se být ženou?
Kde mají tyto záležitosti své limity?
Uvedu stupidní příklad. Narodím se jako běloch, ale budu chtít být černochem, lhostejno proč. Že je to kolosální pitomost? Tak obráceně. Narodím se jako černoch a budu chtít být bělochem. To už taková pitomost není, jak víme. Opět: co s tím? Může být černoch zařazen mezi bělochy? Případně obráceně?
Podobné dilema máme i v ČR. Žije tu početné etnikum, které čítá (odhaduji) kolem tří set tisíc duší. Je možné, aby jeden syn romského otce a romské matky napsal do kolonky národnost při sčítání lidu ROM a jeho bratr, syn téhož otce a téže matky, napsal do téže kolonky na svém sčítacím listu ČECH? Asi špatně položená otázka: možné to je, ale já se musím zeptat, jestli je takový údaj platný. Obávám se že ano, i když je to logický nesmyl.
Stejně tak já, kdybych v cestovním pase v kolonce „Pohlaví“ měl napsáno „F“ (pohlaví ženské) místo M (mužské), bylo by to OK?
Tím se dostáváme k závěrečné kosočtvercovině tohoto příspěvku. Jak známo, existují přesně stanovená pravidla pro určení, kdo je Žid. Má to svůj význam: jenom skutečný Žid má právo po přestěhování do Izraele prakticky okamžitě nárok stát se občanem Státu Izrael.
Mám já, jako čistokrevný Čech (syn českého otce narozeného v exilu a moravské matky), právo napsat si do „papírů“, že jsem Žid (jenom proto, že jsem přítelem Izraele a přesvědčením sionista) a nárokovat si v Izraeli tamní občanství? Nikoli – úřady by musely hodnotit mé „židovství“ jako lež.
Má právo napsat si běloch do „papírů“, že je černoch? Má právo kdokoli nechat se úředně o dvacet let omladit? V obou případech záporná odpověď, neboť by se jednalo o lež. Nemohu změnit svoje „belošství“, češství ani rok narození. To je prostě dané - a musím se s tím do konce života smířit.
Někdo se musí smířit s tím, že je plešatý, některé ženy s tím, že nejsou půvabné, jiný člověk s tím, že nemá hudební sluch či hlas jako Cliff Richard, já třeba nemám výtvarný talent a tak dále. Co mají dělat lidé, kteří se narodí slepí či hluší? Nebo třeba bez jedné končetiny? Musí se s tím smířit.
Z toho mi vychází, že ti, kdo mají ten handicap, že jako muži milují muže, měli by se smířit s tím, že nikdy nebudou moci vstoupit do jiného svazku manželského než se ženou – a pokud nemohou, pak se zase musí smířit s tím, že zůstanou do konce života neženatí.
Prolomení těchto a podobných mantinelů přirozeného řádu věcí vede v důsledku k tomu, s čím přišel Emile Ratelband. Zdá se nám to jako bláznovství, ale je tomu tak opravdu? Není to spíše důkaz toho, že západní civilizace se stává jedním velkým Absurdistánem?
Nevím, jestli měl Petr Piťha při svém svatováclavském kázání ve všem pravdu, ale jsem si jist jedním. Zahráváme si s ohněm.