Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Za ocas chvátati

2.11.2018

aneb Zamyšlení nad tradicemi

Je to země tradic, tahle Anglie. Abych uvedl příklad: dávno už anglická královna nevybírá od svých poddaných daně, tomu účelu slouží jako všude jinde ministerstvo financí; navzdory tomu existuje instituce zvaná „Queens Remembrancer“ založená roku 1164, aby bděla nad státními příjmy a výdaji. Ledaže dnes už nekasíruje daně v podobě zlatých sovereignů, nýbrž jí zástupcové města Londýna každého října slavnostně odevzdávají dva nože, jeden ostrý, druhý tupý, jakož i šest podkov a jedenašedesát hřebíků. Ne však jen tak nějakých podkov; jsou dvojnásobně veliké než jak podkovy obvykle bývají, stále však ještě takové, aby držely koni na kopytě. Obyčej ten pochází ze čtrnáctého století, kdy bývali váleční oři cvičeni k tomu, aby v bitvě pokopali koně protivníkova, takže se splašil a shodil jezdce. Ostatně nemusí londýnský magistrát každoročně dávat zhotovit nové podkovy a hřebíky: je-li zaplacen nájem za dva pozemky (viz dále), půjčí je královna pánům konšelům bezplatně až do opakování téže ceremonie následujícího roku. Praktické!

Zmíněné pozemky jsou dva: jeden nese jméno The Moors, původně jej r. 1211 získal do nájmu (nájemným byly zmíněné dva nože) jistý Nicholas de Moors a v běhu dalších staletí přešel pod správu města Londýna. Za celých osmset let nejenže nikoho nenapadlo nájemné zvýšit – řekněme na tři nože – dokonce ani nikdo neví, kde se onen zatrachtilý pozemek vůbec prostíral. Nájemné za druhý, právě tak nezjistitelný pozemek platí londýnský magistrát potomkům dávno umrlého majitele dnes už neexistující kovárny v Tweezers Alley. Nalézala se prý kdesi v místech současné parádní čtvrti Covent Garden, ale kde přesně, jest neznámo.

A má Anglie takových tradic nepočítaně. K ničemu praktickému sice, posilují ale vědomí kontinuity času přítomného s minulostí a přesahem do budoucnosti. Je to síla dávné, neměnné tradice, co dělá Anglii tak jinou než zbytek Evropy, a ne k horšímu. Její řád spočívá na zákonech, ale také na zkušenostech; nemá psanou ústavu a ani ji nepotřebuje, neboť panuje přesvědčení že netřeba každé prstem hnutí stanovit zákonem, když stačí podívat se do tisícileté zkušenosti, jak se co osvědčilo nebo neosvědčilo. Proto, mimo jiné, nerozhodují anglické soudy pouze dle paragrafů zákona, ale dbají i práva precendenčního: stal už se někdy takový případ? Jak byl vyřešen? Jestli uspokojivě, proč zkoušet něco jiného?

Tradice netřeba vyrábět ani oslavovat; stačí, že jsou a působí – necháme-li je ovšem. Čímž se dostáváme od břehů anglických do jisté země uprostřed Evropy, vystačící si buď úplně bez tradic, nebo si je uměle vytváří, aby je vzápětí zavrhla. Tak například slavili naši komunisté – zrovna ti praví – tradici husitskou, aniž jim vadilo, že rozumějí onomu dávnému dění jako příslovečná koza petrželi. Hádávali se naši husitští předkové se svými odpůrci o predestinaci a transsubstanciaci (ví-li dnes ještě někdo, co ty dva pojmy označují), má-li být podáváno tělo a krev Páně pod jednou nebo pod obojí způsobou, má-li být základem víry pouze samotné Písmo, nebo i spisy svatých doktorův, a takových věcí více. I jest zjevno, že tradice založená na tak nedostatečném povědomí historické skutečnosti musí kulhat na obě nohy, a to jen proto, že neběháme po čtyřech.

Máme však, či spíš měli jsme tradici, jež by stála za to, abychom ji obnovali a pěstovali si ji: tradici tisíciletého království českého. Jenže bylo první starostí tvůrců československé samostatnosti v roce 1918 když ne ji zničit, alespoň odložit do zaprášeného kabinetu věcí nepotřebných. Zrušení šlechtických titulů, značně hysterický vztah k domu habsburskému (ještě v třicátých letech, kdy už Berlínem hřměly nacistické marše, prohlašoval president Beneš, že největší hrozbou našemu státu není nějaký pan Hitler, nýbrž Habsburkové) a místo dvacetinásobku českých mužů, bijících se na polích první světové války věrně a statečně pod prapory rakouské monarchie – nezdolnou houževnatost českých pluků ocenil sám velitel italské armády, generál Cadorna –, byli na stolec vší slávy a chvály povýšeni ti, kdo zradivše svou přísahu přeběhli na stranu nepřítele: legionáři. To ovšem byla tradice příliš mělká, než aby mohla dlouho vydržet, a také nevydržela; zeptejme se dnešních mladých Čechů, co vědí o nějakých legionářích, že ano. Zato se ironií dějin vytvořila tradice ulejváctví a zašíváctví, reprezentovaná literární postavičkou dobrého vojáka Švejka. Rozvracel ten obtloustlý mužík – jak chytré! - svými vtípky a švindlíky staré, zpuchřelé Rakousko. Jenže duch rozvratu, jednou puštěný z lahvičky, jaksi nepochopil, že do ní má úderem 28. října 1918 zase zalézt. Až doposud straší v české politice i v lidu obecném, vzav na sebe podobu chytráctví, uhýbavého lišáctví a posměvačné polovičatosti.

Stejně zbytečné a zavádějící je pěstovat si pseudotradici tzv. Temna. Bylť čas takto označovaný poznamenán zápasem o náboženskou víru, potlačováním jedné a prosazováním druhé, což dnes už, tuším, utrhne srdce málokomu. Zároveň to byl čas vzestupu vzdělání šířeného zejména otci jezuity, nemajícími ve vlastenecké legendě zrovna nejlepší pověst. I je to všechno nějak pomotané, čert aby se v tom vyznal. Co s tím? Snad abychom nevybírali z koláče dějin ani rozinky slávy, ani žluklé oříšky hanby a selhání, nýbrž je pojímali jako celek. Budoucnost už ukáže, co byla bludička pomíjející a co může být součástí tradice trvalé, sahající do hloubi věků, pokračující dneškem a mající bohdá co povědět i generacím následujícím.

Takovou je – nebo by spíš mohla být – tradice svatováclavská. Po pravdě, víme toho o svatém patronu země české maličko: židovský kupec Ibrahim ibn Jaqúb se o něm zmiňuje větou – Vencslaf, kníže kmene Dulába (spletl si Čechy s jihočeskými Dúdleby) - a saský kronikář Widukind uvádí bez udání jména Bolizlaf zabil bratra svého, muže zbožného. Víc toho není. Nicméně máme aspoň potvrzeno, že kníže Václav byl muž křesťansky zbožný, což v tehdejší polopohanské době nebylo úplně samozřejmé. Dochovala se i jeho zbroj; ze záseku válečené sekery na týlu světcovy přílby lze soudit, že to nebyl žádný modlivý ustrašenec, jak se někdy zdá vyplývat z pozdnějších legend, ale muž bojovný. Především však zůstávala svatováclavská tradice po celé to tisíciletí živá; jí se lidé dovolávali ve chvílích nejtěžších, byla jim útěchou i povzbuzením.

Zajisté jsou i jiné tradice v národě českém: Jana z Husi například nebo bratří Cyrila a Metoděje. Oběma se ale dají podepřít všelijaké chvilkové tendence, hněvy a vády; svatováclavské nikoli. Když už naši pradědečkové v roce osmnáctém dosti neuváženě hodili přes plot tradici království českého, je poslední, která nám ještě zbývá. Mrzí mě proto, sleduji-li, jak je s ní nakládáno. Jak byl, po česku kuliferdovsky, vymazán svatý Václav z kalendáře a nahrazen jakýmsi nemastně neslaným Dnem české státnosti; jak se současný pan president ofrňoval nad knížetem Václavem, nazývaje ho kolaborantem kvůli těm třem stům volů, co je údajně odváděl do Němec. Jak již zmíněno, víme toho příliš málo o době a skutcích knížete Václava, než abychom nad ním mohli vynášet definitivní soudy, tím méně si na tom ohníčku přihřívat politickou polívčičku. Zakotvenost v tradici však, pohled nezúžený na problémy dneška, potřebuje každá společnost, české nevyjímaje. I vezměme pozorně do ruky kytici tradic (ustálených, i teprve vznikajících), vyřaďme z ní všechno zneužitelné, všechno tendenční, takovým či onakým účelům sloužící, a co zbude, chraňme si a važme si toho. Angličany ze sebe neuděláme, ale… jak říkali již staří Čechové: upustivše rohy, úsilno za ocas chvátati. Rohy byly upuštěny v onom osudovém roce osmnáctém, tak aspoň ten ocas.

Hannover, 30. října 2018



zpět na článek