Neviditelný pes

OSOBNOST: Kdo vlastně byl Rajko Doleček

1.11.2018

Loni bohužel zesnulý profesor Rajko Doleček (1925-2017), na něhož začátkem letoška zavzpomínal i Václav Klaus, byl bezpochyby charismatickou osobností. Přenesu-li se ve vzpomínce až do dětství, opět sedím před obrazovkou a před populárním seriálem Nebezpečný svět kalorií, a v Československu jsme roku 1975 neměli slavnějšího lékaře, což říkám bez ironie. Bez ironie, byť MUDr. Miroslav Plzák byl ještě toho roku režimem na obrazovkách zakázán.

Rajko Doleček

Popularizátora zdravé výživy (a hubnutí) předurčilo už „dolkové“ příjmení k životní pouti zapáleného endokrinologa a diabetologa. Vykonával ji takřka sedmdesát let. - Po mamince byl Srb - a minimálně v šesti knihách (Necenzurovaných obrazech z dějin Kosova, v knize Žaluji, která vyšla i anglicky, a v Hovorech s generálem Mladicem – Dopisy z vězení) zapáleně a vlastenecky hájí svou takřka rodnou zem a připomíná tamní genocidu.

Po autobiografické Inventuře po 89 letech – ve stínu Balkánu (2014) přišel roku 2017 s objemnější ještě (526 stran) prací Sága českého lékaře po 92 letech s podtitulem Srebrenica – NATO – Kosovo. Ta publikace je, podotýkám, připsána všem, co byli nespravedlivě souzeni a zahubeni Tribunálem ICTY v Haagu.

Už vyvražďování Srbů za druhé světové války Rajka Dolečka bolelo a nejinak se opakovaně vracel k nejjednoznačnějšímu z omylů devadesátých let, k dvaasedmdesátidennímu „humanitárnímu“ bombardování Srbska.

I bez ohledu na to vše je ovšem Dolečkova biografie (byť místy až nekriticky zevrubná, ba snad poněkud samožerná) uhrančivou četbou; asi jako byl fascinujícím i Rajko. Charisma, zdá se, obdržíte do vínku a to zde klaplo. A ne že by přímo byl i Casanovou, ale klesaly by mu ženy do náruče, kdyby se nebránil. Ve své knize ovšem naznačuje mnohé.

Propojenost Dolečkova života a doby doložme citací, díky které lze sledovat, jak se (také) bavili někdejší lékaři. A hle, Rajko se počátkem let padesátých přesunuje z pražského bytu svých rodičů v Praze do Ostravy a nijak mu to, zdá se, nevadí, ba naopak. Vrhá se do práce. Ale nejen do ní.

1. ukázka z knihy:

Za pár týdnů jsem byl už na interně jako doma. V budově interního pavilónu sídlila i ústavní lékárna a o něco mladší magistr Zdeněk Kock, jeden z našich lékárníků, se stal mým dobrým přítelem i do budoucna, na celý život. Spolu s rentgenologem Pavlem Sedláčkem jsme pak tvořili nerozlučnou trojici.

Někdy jsme trochu blbli a stříleli pro recesi po sobě kolem křoví u plotu poplašňáky. Náš pan primář to však vždycky „vyžehlil“ u vedení ústavu, které to kupodivu celkem dobře tolerovalo, protože s naší prací bylo spokojené. Do strany mě ani moc v těch letech ani později nijak nenutili, byl jsem přece jen trochu jiný, pravoslavný, ke všem přátelský, v práci snaživý a začal jsem publikovat...

Více měsíců, snad i rok dva po mém příchodu měl pan primář narozeniny (myslím, že nějaké „kulaté“) a já si vzpomněl , jak se oslavovaly „pitvou medvěda“ narozeniny známého pražského patologa profesora Heřmana Šikla, na jehož přednášky jsem jako medik chodil. Vysvětlil jsem „sestersko-lékařské mládeži“ oddělení, co to znamená, a hned vznikl jakýsi přípravný výbor pro „pitvu medvěda“.

Praktickou duší přípravy a jak vše provést byli Dobra (pozdější Dolečkova celoživotní družka. Pozn. IF), paní vrchní sestra Fanynka, Zdeněk Kock a kolega Pavel Reil. Finančně („pitva“ však nebyla drahá) zajistilo akci oddělení.

Práce na „medvědovi“ se konala tajně v rozsáhlých prostorách lékárny. Vystřihali jsme z kartonu asi dva metry dlouhé obrysy člověka ležícího na znak a přišili a přilepili k dolnímu obrysu kolem 15-20 cm vysoký obvod z kartonu. Takto vzniklý prostor jsme vyplnili zmačkaným papírem. Do oblasti srdce jsme dali velikou láhev červeného vína, místy nepravidelně přelepenou bílým papírem (to byly jeho infarkty), do oblasti plic na jedné straně láhev vaječného koňaku, která zazátkovanou hadičkou vycházela z „plic“, a vedle byla papírová vata a lahvička slivovice k „dezinfekci“ hadičky.

V „plicích“ byly uloženy šálky s kávovými zrnky a několik tlustých řezů uherského salámu. V oblasti jater byl vodou naplněný kondom s kávovými zrnky uvnitř a vedle něho několik kusů špeku. Tlusté střevo imitoval pletenec buřtů, na jednom místě přetlačen do boku kusem tlačenky, na konci s kusem čokolády. V krajině hlavy byl nevelký seznam léků SPOFA, lidově nazývaný „Spofák“.

Po rozložení „orgánů“ a patologických nálezů ve figuríně jsme přišili a částečně přilepili její horní stranu. Při výrobě „medvěda k pitvě“ jsem byl blízko Dobry a obdivoval její zručnost. Několikrát jsem jí jemně foukal za krk a políbil jí ucho. Smála se tomu a nenápadně mi řekla. že se jí to docela líbí, to foukání za krk.

Naše paní vrchní Fanynka přivedla v den jeho narozenin pana primáře, aby „prohlédl neznámé tělo v denní místnosti a provedl pitvu“. Pan primář, který o „pitvě medvěda“ nic netušil, byl docela mile překvapen vtipností projektu, i když netušil, co ho čeká, a doslova se radostně pustil do práce a diktoval „pitevní“ nález. Diagnózy se sypaly: srdce se stavem po několika infarktech, empyém (hnisavý zánět) pohrudnice (to ten vaječný koňak), v plicích tuberkulózní kaverny plné tuberkulózních Kochových bacilů (to ta zrnka kávy v hrníčcích) a metastázy nádoru (to ten uherák). Sám špek představoval tukovou degeneraci jater. Tlačenka dělala nádor, který stlačoval tlusté střevo, téměř černá čokoláda byla černá stolice po krvácení do zažívací trubice.

Jen ten prezervativ (kondom) plný vody s kávovými zrnky představoval diagnostický problém. Pan primář se ale zamyslel a nakonec vítězně zakončil „pitvu medvěda“ prohlášením, že v játrech je cysta echinokoka, tedy parazita měchožila.

Všichni jsme primáři zatleskali a blahopřáli k narozeninám i úspěšně provedené pitvě. K tomu se připojil i ředitel našeho KÚNZ, který se objevil už na začátku „pitvy“. Po dezinfekci hadičky slivovicí se pak ženy pustily do vaječno-koňakového empyému hrudníku...

Kniha, z níž jsme citovali, ale má i druhou, kratší část (str. 263-408), a tady se Doleček pouští chrabře do politiky. Místy je, ano, jednostranný, přesto však vysvětluje se záviděníhodnou jistotou, proč nemá rád NATO. Nato hodnotí Havla i Klause a chápe, proč asi Němci tak často nemilují Srby. Dále vzpomene maršála Josipa Broze Tita a mnohé zvíme o Masarykovu vztahu ke Kosovu. Také o lžích OSN a tom, jak byli Srbové olupováni Chorvaty.

Rajko Doleček taky hledá pravdu o událostech v Srebrenici a cituje ze vzpomínek svého přítele generála Ratka Mladice. Vzpomíná i na Slobodana Miloševiče a kritizuje jen tak mimochodem knihu Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem (2012). Je prý šokován rozsahem dezinformací o Kosovu v ní na stranách 183-187.

Podobně specificky vyznívá poslední kapitola Hvězdné chvíle. Těch Radko připomíná ze svého života víc a vrací se opět a opět až do let padesátých. Hrdý je na moment z roku 1971, kdy mu byla rozhodnutím Akademie věd udělena hodnost Doktora lékařských věd, a zajímavá však je následující rozsáhlá foto-příloha (118 stran). Rajka v ní uzříte při promoci na Karlově universitě 20. 10. 1950 i v lékařské běli, avšak i té judistické. Taky v seriálu Nebezpečný svět kalorií (třikrát opakovaném roku 1975) i na rodinném obědě s doc. ing. Františkem Čubou ve Slušovicích. Také na bezpočtu kongresů. V Římě (1963), v Buenos Aires (1974), v Sydney (1980), v Bombaji (1981), v Leningradě (1965), v Edinburghu (1965). Na plese u primátora Stockholmu (1978), v Istanbulu (1988) a rovněž v Jeruzalémě, v Japonsku, na Athosu, v San Francisku, v arizonském Phoenixu (1986) i Cincinnati. Nechybí ani Moulin Rouge, ani Šikmá věž, ani zámky na Loiře, ani snímky z Madridu a Anglie. Zaujme fotografie s Nepraktovou manželkou Danielou Winterovou z Librexu 2014 i snímek s Milošem Zemanem (2015) a společná podobenka s Radkem, jeho paní a MUDr. Radovanem Karadžičem.

Konečně i společný snímek s přítelem Janem Kellerem.

Doleček získal od patriarchy srbské pravoslavné církve Řád Svaté Sávy I. stupně (nejvyšší vyznamenání), ale vraťme se ještě časem zpět.

Rajko žil od roku 1926 s rodiči v Bělehradě, kde jeho otec zastupovat ČKD, a absolvoval tu obecnou školu, gymnázium i prvé dva semestry lékařské fakulty. U nás začínal pak jako internista-endokrinolog v už zmíněné Ostravě a od roku 1970 je nositel titulu DrSc. Od roku 1993 byl profesor, přednášel na mnoha univerzitách, ale mimo jiné napsal i dětskou knížku Příběh strakatého Billa. Doma a v zahraničí publikoval okolo 215 odborných prací a jen už zmiňovaný Nebezpečný svět kalorií dosáhl jenom v prvních verzích svého knižního vydání nákladu dvě stě tisíc výtisků.

2. ukázka z knihy:

Je čtvrtek 24. dubna 2014, deset hodin dopoledne. V rozlehlém pokoji pro návštěvy vazební věznice v Scheveningenu (Haag) v Holandsku se bratrským obětím zdravím s generálem Ratko Mladicem, kterého jsem přijel navštívit ze vzdáleného Česka. Právě o něm jsem také napsal knihu, která vyšla v češtině (2010), v češtině + srbštině (2010) i jenom v srbštině v Banja Luce, v Bosně a Hercegovině (2012). Zdravím i Bosu, sympatickou Ratkovu manželku, která je tu na povolené návštěvě. Mé návštěvě předcházelo mnoho formalit, včetně podepsaného prohlášení, o čem nesmím psát. Při vstupu do vazební věznice byla prohlídka přísnější než na mezinárodním letišti.

„Rajko, nevidíš tam v rohu Radovana, který se na tebe usmívá?“ najednou se mě zeptá Ratko.

Otáčím se a vidím, že mi z protilehlého rohu pokoje jde v ústrety usmívající se MUDr. Radovan Karadžic, bývalý prezident Republiky Srbské, s kterým se také bratrsky zdravíme. Známe se od návštěvy u něho v Pale s Dobrou (1995), kdy jsme od něho dostali pár knih jeho veršů, včetně veršů pro děti.

Tehdy mi odpověděl na můj dotaz a teď má radost, že jsem nezapomněl, co říkal o hanebném postoji oficiálního Západu, tj. větší části jeho politiků a médií, k němu osobně a k bosensko-hercegovským Srbům a Srbům vůbec:

„Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných , tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.“

Milovanou manželku Rajko Doleček naposled políbil na čelo 1. srpna 2006 a nějakou dobu nato našel na stará kolena jistou svou Ulriku. E-maily mezi ním a jí začaly kolovat koncem roku 2007.

3. ukázka z knihy:

„Když někdy na chvíli zavřu oči a vzpomenu si na Tamaru, objeví se mi dost často jedna mně velmi milá scéna: Přišli jsme na lehkou večeři a jsme před premiérou opery Paula Hindemitha Cardillac na pátém poschodí v restauraci Pelikán. Tamara má elegantní toaletu, já mám smoking. Jdeme se posadit proti sobě za perfektně upravený stůl, obejme mne a plna jakési vnitřní radosti mne dlouze políbí... A pak se obraz rozplyne...

„Pěkný den, drahý příteli, tisíceré díky za mail a za to, že jsi si na mne vzpomněl. Byla jsem dva dny v Rakousku (služebně), dnes jsem se vrátila. Do divadla s Tebou se moc těším, pozvání ráda přijímám, procházku jarní přírodou bychom měli brzy uskutečnit, je mi smutno na duši, chybíš mi!!!“

„Pěkný den, drahý příteli, představ si, že včera k nám zavítal pan pošťák a donesl mi nádherný dárek od Tebe. Moc děkuji!!!!!! Začínám opět studovat (abys byl na mne pyšný) a v práci makám na plný výkon. K tomu domácnost a dům. Já vím, řekneš si... výmluva. Ale věř, že ženy to mají opravdu mnohem složitější. Stíhám si tak pro sebe urvat 1 x za týden saunu a to je vše. Žádný čas pro mne, žádná sklenička vína s přítelem. Ale musím to napravit. Je fakt, že život je krátký a je třeba si užívat hezkých chvil a ne se pohybovat od jedné povinnosti k druhé. Pokud souhlasíš, domluvím si příští týden hlídání pro Honzíka a ráda Tě přijdu navštívit... Dáme si dobrý salát a v klidu povykládáme, jak se kdo má apod. Myslím na Tebe často...“

„Děkuji za upřímný mail, ještě nyní mi tečou slzy... Děkuji za drahocenné rady, velmi si jich vážím... Mám Tě moc ráda a těším se na úterní kulturní zážitek s Tebou. Tamara s lesklýma očima.“

„Pěkné ráno, drahý příteli, ano, shon vládne dnešní dobou a mne zcela pohltil. Pokud si však během dnešního dne či zítra najdeš chviličku k posezení u čaje, budu moc ráda. Jsem v práci i každý den mezi svátky, ale dobrou kávu Ti zde ráda uvařím a budeme moci ukrást aspoň chvilku pro sebe. Tvoje Tamara.“

„Ahoj, jak se daří? Od plesu jsi se neozval. Byl úžasný, že???“

„Krásný mail drahý příteli. Posílám také pohlazení z dálky...“

„Co se týká studia, musím přiznat, že už máme vypsány termíny některých zkoušek a je opravdu náročné se připravovat. Ale také vím, že jsi trpělivý a fandíš mi!! Mám v Tobě veliký poklad!!! Děkuji!!! Děkuji ze verše... Jsou kouzelné“

„Drahý příteli, jsem doma s dítětem, je opět nemocný!!! Tchyně pomáhá, manžel pracovně vytížen nebo spíše přetížen!!! Je mi za Tebou smutno, zvláště v tomto dušičkovém čase! Myslím na tebe, tak buď, prosím, trpělivý a věř, že se na Tebe moc těším!!! Tamara“

„Pěkný den, pokud Ti to časově bude vycházet, ráda bych Tě pozvala kouknout se na mou promoci dne 25. 6. 2008, v 11.00. VŠB TU Ostrava.“

„Pěkný den, drahý příteli, pozvání na výlet do republiky Arboreta přijímám, ale mohu jen 24. 4. 2009. Vyhovuje??? S pozdravem ing. Tamara Tůmová.“

„Drahý příteli, opravdu děkuji za krásné pozvání. Potvrzuji, dne 23. 6. 2011 je náš večer. Moc se těším.“

„Pěkný den, kdy něco podnikneme?? Tento týden mohu. TT.“

„Pěkné ráno, procházím si maily a úplně krásná fotka Tebe... V sobotu mám zkoušku z angličtiny, ale pak měsíc přestávku. Vynahradím Ti to, že jsme se neviděli. Tak příští týden na viděnou. Tůmovic.“

„Pěkný den drahý příteli, dnes jsem si vyzvedla na poště krásnou knihu. Moc děkuji!!! Omlouvám se, že se neozvu, jak je den dlouhý. Mám tzv. oheň v zadečku. Do poloviny dubna odevzdat diplomovou práci, pak koncem května státnice. Vůbec nestíhám, tak formou e-mailu bychom to mohli napravit. A od května si už snad začneme užívat i společných chvil a krásného počasí procházkami a výlety společně. Tamara.“

„Dnes odjíždím na 3 dny služebně pryč a už bude červen. Vím, že máš 1. 6. narozeniny a ráda bych Ti v tom dalším týdnu osobně popřála. Tamara.“

„Tak tě zdravím v krásném září. Musím Ti oznámit, že jsem také práskla do koní!! Vyhrála jsem výběrové řízení a odcházím dohodou koncem září. Budu dělat managera v oblasti ekonomie, v souvislosti se sportem.“

Dodejme už jen, že dotyčná TT prodělala v tomtéž čase i operaci štítné žlázy a že jí Rajko pomáhal bojovat s „každým dekem navíc“.

A jak on sám končí tento příběh? Inu... „Tamara byla vždy zamyšlená, když jsem jí po n-té říkal Dučičův verš:

„Buď nedosažitelná, němá a daleká,
protože sen o štěstí je větší nežli štěstí samo.“



zpět na článek