Ohlédnutí za třemi uzly československých dějin s odstupem třiceti let
Tak se nějak u nás zavedlo, že národní charakter je hlavní téma diskuse o naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Nejinak je tomu v aktuálních debatách o posledním století, v seriálu ohlížení a zvažování v souvislosti se stým výročím vzniku Československa. Je to úžasné téma. Slouží jako trampolína pro lidi, kteří chtějí doskočit výš a výš. V bitvě na Bílé hoře by bojovali u Hvězdy do posledního dechu. V osmatřicátém by odtáhli na hranici a prali to z kulometů proti panzerům, dokud by se jim laufy nerozžhavily, a o třicet let později by se opásali granáty a skákali by pod pásy invazních tanků. Z toho století jsem bez dvou let prožil tři čtvrtiny a nějak se mi to moralizování nedaří. Spíš mi tanou na mysli otazníky než vykřičníky v souvislosti s třemi dějinnými uzly.
První otazník
Hodně se teď píše, zdali jsme měli v roce 1938 bojovat. Můj otec rukoval v obou mobilizacích a černý mobilizační kufřík se jmenovkou jsme dlouho měli doma. Už jako kluk jsem si říkával, jestli bych se byl vůbec narodil, kdyby táta narukoval a bojovalo se. Třeba bych nebyl. Ono by se nic moc nestalo. Co by se ale stalo, kdybychom bojovali?
V naší armádě tehdy sloužilo nezanedbatelné procento Němců a ti by museli spolu s Čechy do zákopů. Psaly by se jiné dějiny, než se nakonec napsaly. Válka by pravděpodobně měla stejný výsledek. Nicméně, bylo by tak snadné odsunout Němce z Československa, kdyby se vojáci německé národnosti zúčastnili boje proti Hitlerově armádě? To je samozřejmě otazník bez odpovědi, protože se nebojovalo a čeští Němci se ve viditelné většině k Hitlerovi přidali a po válce byli vyhnáni. Ta hypotetická alternativa tu však je. Jeden otazník generuje další – kdyby Němci nebyli vyhnáni, bylo by tak snadné dostat Československo do Stalinova područí?
Otazník druhý
O třicet let později se dějiny převalily znovu. Osmašedesátý rok, příslib svobody a brutální zásah. Je dobře připomenout, že to, co se tehdy dělo v srpnových dnech, to byla podpora komunistické vlády a komunistické strany. Všechno to byli komunisté, ti, které agresoři odvlekli do Moskvy. Komunistická strana Československa měla v těch dnech nejširší podporu ve své historii. Velmi rychle ji zklamala a podpora opadla a nastala rezignace.
Té rezignaci se podivují a pošklebují ti akrobaté na trampolíně. Je však třeba vidět ještě něco víc než pouhou rezignaci. Byl to úplný a naprostý a trvalý odvrat od komunismu jako ideje. Převrat v devětaosmdesátém přežila, na Slovensku s výjimkou roku 2002 je trvale mimoparlamentní stranou a u nás k této metě očividně spěje. Ten osmašedesátý rok byl v tomto směru převratný. Od svého vzniku až do čistek v 70. letech měla seriózní a mnohdy i obětavou podporu i velmi úctyhodných idealistů. Dnes je skoro velezrádné něco takového vyslovit, ale je pravda, že převrat v roce 1948 byl pouhý puč a dál se režim držel jenom terorem? To je ta druhá otázka. Podporu měl širokou, ta postupně slábla, když bylo čím dál patrnější, že nedokáže uspokojit ani základní existenční potřeby, av osmašedesátém podpora zase mohutně vzrostla, povzbuzena nadějí obratu k něčemu rozumnému a životadárnému.
Jak to dopadlo, je zřejmé. Ale netřeba nad tím lamentovat, a už vůbec ne moralistně pokřikovat. Nastalo vnitřní rozloučení jednou pro vždy. A to má pozitivní důsledky dodnes, obdobné je to ostatně i v jiných zemích bývalého sovětského bloku: imunita vůči ideologii salonní levice, která dnes ovládá veřejný prostor Západu. Malý příklad – Zelení dostali v Bavorsku téměř osmnáct procent, u nás nedosáhnou ani na dvě, takto se to dá vyjádřit čísly. Méně pozitivní projev téhož postoje je vnímání činnosti vedoucích orgánů Evropské unie výraznou částí naší veřejnosti. To je velký problém současnosti a budoucích let.
Třetí otazník
Moralizující akrobaté hlásají, že v listopadu 1989 nám spadla demokracie do klína. Byl pád komunismu nevyhnutelný, jak se tvrdí? Kladu třetí otázku a hledám odpověď. Sovětský svaz a předtím carské Rusko a dnes Putinovo Rusko je křehký útvar s tuhou strukturou mocenské pyramidy. To, co se stalo v srpnu 1991, když svrhli Gorbačova, se mohlo velmi snadno stát na podzim devětaosmdesátého. V Rusku by ani tanky nasazovat nemuseli a u nás jich měli dost. Naši kolaboranti byli přichystaní k zásahu. Lidové milice by ochotně střílely do lidí, vždyť to předvedly v roce 1969. Jenže tentokrát by s nimi lidé bojovali. Vždy jde o bilanci vyhlídek: tady byla ta vidina svobody příliš zřetelná, aby si ji nechali snadno vzít.
Závěrečná otázka čtvrtá. Jaké tedy bylo to století Československa ve výsledku Česka a Slovenska? Jsme dnes prosperující demokratické státy s rozvinutou kulturou, s fungujícími ekonomickými, politickými i vojenskými vazbami. Oba národy k tomu dospěly nelehko, ale který národ v Evropě to měl ve dvacátém století snadné? Na tuto opravdu poslední podotázku nenacházím odpověď.
LN, 23.10.2018