Obdržel jsem darem knížečku, dokonce s osobním věnováním autorovým, nadepsanou – „Potřebujeme ještě ideály?“ To je otázka do pranice, a nikoli pouze obrazné. Všelijakých ideálů je na světě hromada, ideál jednoho protiřečí ideálu druhého, každý se pokouší prosadit ten svůj, a už se to mydlí. Pročež kdybych do toho měl co mluvit, doporučil bych držet se ve vší skromnosti našeho nedokonalého rozumu a zkušeností; s ideály pak zacházeti opatrně, aby nás zase nezavedly do nějakého průšvihu jako už obvykle. Jsouť dějiny hřbitovem ideálů.
Ale snad abychom si pojem „ideál“ určili blíže, než začneme zkoumat, co vlastně je jeho obsahem. Obvykle jím rozumíme jakýsi konečný, dokonalý a dále už nezlepšitelný stav někdy v budoucnu; to ovšem má své háčky. Prostým pohledem do minulosti zjistíme, kolik už bylo pokusů o uskutečnění – někdy i násilného prosazení – takového či onakého ideálu. Husitské hnutí, hodlavší dospět k původnímu křesťanskému ideálu, vyústilo do patnáctiletých rvaček a nakonec vedlo k úpadku království českého, jsoucího ještě nedlouho předtím dle slov Eneášě Silvia Piccolominiho, potomního papeže Pia II, „ve stavu na nejvýš kvetoucím a mezi zeměmi západními nejbohatším“. Francouzská revoluce, opět se svými ideály rovnosti a bratrství, skončila jakobínským terorem a gilotinami. Sovětská revoluce přivodila hladomory a gulagy také ve jménu jakýchsi ideálů, čínská komunistická jakbysmet, houf jiných. A vždy jen v nejčistším, dobrém a svatém úmyslu; ještě se nepřihodilo, aby některý zloduch chechtaje se ďábelsky vyhlásil - teď vypustím na svět démony Zla. Zvrtá se dobré předsevzetí tak pravidelně ve svůj opak, že je to až cítit nějakou zákonitostí, nene, jen mi dejte svatý pokoj s ideály. Kdo se kdy pokusil některý učinit skutkem, každému šel ve stopách zmatek a rozvrat, nezřídka i potoky krve, přičemž to všichni bez výjimky mysleli dobře. Robespierre, Marx a Lenin, kambodžský arcivrah Pol Pot, i ten Hitler to svým způsobem myslel dobře; přijde jen na to, kolik hrůz a zkázy byl který z nich ochoten si vzít na svědomí – měl-li jaké –, aby se mu vylíhlo zlaté vejce Ideálu. Proč tomu tak je a, jak se zdá, musí být? Proč nakonec dostane vždy zapravdu svatý Tomáš Akvinský se svým výrokem - „Není možné, aby někdo konal zlo, leda když zamýšlí dobro?“
Asi proto, že člověku není dáno dohlédnout za všechny rohy svého konání. Jakáž pomoc, jsme sice vrcholem Stvoření – nebo si to aspoň o sobě myslíme –, v poznávání souvislostí času i prostoru však zůstáváme zajatci svého třírozměrného vnímání. Jen omezenec si může myslet, že všechna skutečnost světa a vesmíru končí na poslední stránce učebnice fyziky pro vyšší třídy škol středních; člověk s trochou pokory a vnímavosti ví, a ještě spíš tuší, než ví, že existují sféry, do nichž svými smysly nedosáhneme, a přesto se v nich odvíjejí příčiny všeho, co se děje kolem nás i v nás samých. Abychom si mohli stanovit nějaký ideál, museli bychom mít brejle do oněch sfér; jelikož je nemáme, nezbývá nám než se točit v začarovaném kruhu omylů tam, kde jsme své cíle postavili na mylném předpokladu, a mnohem vzácnějších úspěchů, kde náš odhad byl alespoň zčásti správný. Úplně správný odhad a tudíž ani stoprocentní zdar není v moci lidské; následně pak ani dosažení ideálu, onoho vrcholného bodu, za nímž už nenásleduje nic než pokračování v načatém zdaru bez hranic a konce.
Což je ovšem, ohleduplně řečeno, naivní. Sama představa ideálu se nachází v rozporu se zákonitostmi přírody i dějin. Neboť co bývá míněno slovem „ideál“, že ano: ukončenost na jakési optimální úrovni, jinak a stručněji ustrnulost. Už od prvohor je však pravidlem světa neustálý pohyb, střetání, z nějž vychází vítězně životaschopnější koncepce a neosvědčivší se zaniká, naděje dneška se zítra stanou v lepším případě marnými, v horším zavádějí do pohromy… kdepak. Cokoli si člověk vytkne za cíl, skutečnost se od něj vždy určitou a spíš větší než menší mírou odchýlí. Nelze si blaženě vydechnout - tak, teď jsem dosáhl ideálu, od nynějška mi nekyne nic než radost a štěstí, halelujah.
Je tedy zbytečné a možná i škodlivé usilovat o ideál? No, snad ani ne. Samozřejmě že ideálního stavu nikdy nedosáhneme a dosáhnout nemůžeme; nejsme pány ani vlastních činů a myšlenek, natož souvislostí vyšších, lidskými smysly nepojatelných, jak již zmíněno. Ale vydat se cestou ideálu, obzoru nedosažitelného, k němuž můžeme jen jít a jít a nikdy nedojít, jest člověku velmi zdrávo. Neboť nikoli úspěchem a zdarem zraje člověk, nýbrž tápáním v bludišti života, nadějemi a zklamáními, shromažďováním zkušeností byť i nedobrých, jež se podivuhodnou přeměnou obrátí v obohacení. Nasbírá-li jich dostatečně, přiblíží se k metě nejvyšší, jež slove moudrost.
I není darmé vydávat se za ideálem, ale pouze za svým vlastním, soukromým a nepřenosným. Kdo se pokouší vnutit jej ostatním nebo dočista ustanovit závazným, všeobecně platným, přejímá zodpovědnost za následky ztroskotavšího ideálu, jež nepostihnou pouze jeho. Jest ideál kobylka skotačivá, nestává se, že by ji někdo udržel na oprati dle svých představ a vůle déle než kratičkou chvíli.
Hannover, 9. října 2018